Čís. 11866.

Žalovanou pozůstalost zastupují ve sporu zpravidla všichni přihlášení dědicové. Od této zásady jest úchylka v případech, kde někteří z dědiců žalobní nárok uznali, kdež stačí zastoupení dědici, kteří nárok neuznali. Z toho, že jeden z dědiců vystoupil proti pozůstalosti žalobou, vyplývá, že dluh pozůstalosti uznává a není třeba, by zastupoval pozůstalost ve sporu. Opatrovníka by bylo třeba jen, kdyby tu nebylo vůbec dědiců, kteří by byli zástupci pozůstalosti.
Vydání příkazu podle § 6, druhý odstavec, c. ř. s. není na závadu zákaz novot podle § 482 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 9. září 1932, R I 536/32.)
K pozůstalosti po Václavu S-ovi se přihlásili Josef S., Anna S-ová a Božena S-ová. Josef S. přihlásil k pozůstalosti pohledávku, jež však nebyla uznána Boženou S-ovou za dluh pozůstalosti. Žalobě Josefa S-a. proti pozůstalosti po Václavu S-ovi zastoupené přihlášenou dědičkou: Boženou S-ovou procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s celým předchozím řízením jako zmatečný a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Žalobce přihlásil k pozůstalosti jako věřitel zažalovanou pohledávku, pohledávka však nebyla, uznána pozůstalou vdovou Boženou S-ovou za dluh pozůstalosti. Podle §§ 547 a 550 obč. zák. dědic, jehož přihláška byla přijata, představuje, zůstavitele, a proti třetím osobám považuje se za jedinou osobu. Může proto pozůstalost ve sporu platně býti zastoupena jen všemi přihlášenými dědici. Od této zásady lze připustiti úchylku jen, je-li proti pozůstalosti uplatňována třetí osobou jako věřitelkou pohledávka, kterou někteří dědicové uznali, jiní neuznali. Tu ovšem stačí, je-li pozůstalost zastoupena ve sporu jen dědici, kteří pohledávku neuznali, neboť není důvodu, by věřitel vystupoval žalobou i proti těm dědicům, kteří v pozůstalostním řízení pohledávku již uznali. V souzeném případě však o tento případ nejde. Žalobce vystupuje v pozůstalosti současně jako dědic (spoludědic) a jako věřitel, a následkem toho v jedné osobě nemůže zastupovati vlastní zájmy jako věřitel a jako dědic pozůstalosti. Nemohl se tudíž žalobce v pozůstalostním řízení jako dědic vyjádřiti o své přihlášené pohledávce, a tím také pohledávka jeho v pozůstalostním řízení nemohla býti uznána. Kromě toho Anna S-ová, přihlášená dědička, pohledávku tu výslovně ani neuznala ani nepopřela. Žalovaná pozůstalost byla ve sporu zastoupena jen dědičkou Boženou S-ovou, a jen jí byla žaloba doručena. Božena S-ová však v souzeném případě není oprávněna samojediná žalovanou pozůstalost platně zastupovati, ježto tu přichází právě v úvahu, že žalobce jest zároveň spoludědicem pozůstalosti, a dále Anna S-ová, která přihlášenou pohledávku výslovně neuznala. Pro střetnutí se zájmů na straně žalobce bude proto třeba, by byl pozůstalosti zřízen podle obdoby §§ 271 a 272 obč. zák. kolisní opatrovník. Žalovaná strana nebyla tudíž ve sporu zastoupena a jest tu důvod zmatečnosti žalovanou stranou uplatňovaný podle § 477 čís. 5 c. ř. s.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Soudu odvolacímu jest přisvědčiti v tom, že žalovanou pozůstalost ve sporu zastupují zpravidla všichni přihlášení dědicové, že však od této zásady jest úchylka v případech, kde někteří z dědiců žalobní nárok uznali, kdež stačí zastoupení dědici, kteří nárok neuznali. V tom stačí odkázati na odůvodnění napadeného usnesení, jež se srovnává se stálou judikaturou nejvyššího soudu. Mylný však jest názor odvolacího soudu, že v souzeném případě bylo třeba žalované pozůstalosti zříditi opatrovnika, poněvadž žalobce jest zároveň dědicem a jest tedy na jeho straně kolise zájmů. V tom, že žalobce vystupuje proti pozůstalosti žalobou, jest zřejmý důkaz toho, že dluh pozůstalosti uznává, a není tedy potřebí, by ve sporu pozůstalost zastupoval, a stačí podle toho, co bylo shora uvedeno, by pozůstalost byla zastoupena dědici žalobní pohledávku neužnuvšími; opatrovníka by bylo potřebí jen, kdyby tu nebylo vůbec dědiců, kteří by byli zástupci pozůstalosti. Toho v souzeném případě není; mimo žalobce přihlásily se k pozůstalosti jako dědici vdova zůstavitelova Božena S-ová, která žalobní nárok neuznala a za pozůstalost ve sporu jednala, a matka zůstavitelova Anna S-ová, která však ani v pozůstalosti ani ve sporu neprohlásila, zda nárok uznává, čili nic; za uznání nelze považovati její svědeckou výpověď ve sporu, třebaže potvrdila, že žalobce zapůjčil zůstaviteli 600 Kč ve zlatě, neboť to k uznání ještě nestačí, najmě, ana potvrdila, že úroky nebyly smluveny a že zůstavitel na dluh uplatil 500 Kč a žalobce se domáhá celé zápůjčky i s úroky za dobu před žalobou. Byly tudíž k zastupování pozůstalosti ve sporu povolány obě dědičky a žaloba měla bytí doručena oběma. Ježto Anně S-ové doručena nebyla a tato řízení nebyla účastna, nebyla žalovaná pozůstalost ve sporu řádně zastoupena svými zákonnými zástupci. Přes to však napadené usnesení není toho času odůvodněno. Žalobce již v odvolací odpovědi tvrdil, že Anna S-ová žalobní pohledávku mimosoudně uznala; v tomto případě by ovšem k zastoupení pozůstalosti stačila jen dědička Růžena S-ová. Podle § 6 druhý odstavec c. ř. s., může-li býti nedostatek zákonného zastoupení odstraněn, má soud uděliti příkazy k tomu potřebné a ustanoviti k jich splnění přiměřenou lhůtu. V souzeném případě nedostatek zákonného zastoupení může býti odstraněn důkazem o správnosti tvrzení žalující strany, že dědička Anna S-ová žalobní pohledávku, ovšem s celým příslušenstvím, uznávala; k tomu měl žalobci býti dán příkaz podle § 6 druhý odstavec c. ř. s. a teprve po marném uplynutí lhůty bylo vydati výrok o právních následcích nedostatku zákonného zastoupení. Tomu nevadí zápověď novot § 482 c. ř. s., ježto v případech § 6 c. ř. s. má soud postupovati z úřadu.

Citace:

č. 11866. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 137-139.