Čís. 11905.Vyjevovací řízení (§ 47 ex. ř.) není samostatným exekučním řízením, nýbrž jen dodatkem povolené, avšak bezvýsledné základní exekuce.Soud, povolivší základní exekuci, jest příslušný pro žaloby podané podle § 35 ex. ř. za vyjevovacího řízení. (Rozh. ze dne 22. září 1932, R I 406/32.) Exekuce byla povolena okresním soudem v P., vykonána okresním soudem v N. Ana zůstala bezvýslednou, navrhl vymáhající Věřitel p okresního soudu v N., by bylo zahájeno vyjevovací řízení, kterémužto návrhu bylo vyhověno. Žalobu podle § 35 ex. ř. podal dlužník u okresního soudu v N. Námitku místní nepříslušnosti soud prvé stolice zamítl, maje za to, že vyjevovací řízení jest samostatným druhem exekučního řízení a že exekuce povolená okresním soudem v P. byla bezvýsledným výkonem skončena. Rekursní soud vyhověl námitce místní nepříslušnosti, a odmítl žalobu. Důvody: Právní názor prvého soudu není správný. Vyjevovací řízení jest jen částí již zahájeného exekučního řízení, což vysvítá z toho, že předpokládá bezvýslednost exekuce a že vyjevovací přísahu , může povoliti jen soud exekuční (§ 47 třetí odstavec ex. ř.). Kdyby vyjevovací řízení bylo samostatným druhem exekučním, nemohlo by býti závislé, na předchozím bezvýsledném exekučním výkonu a mohlo by býti povoleno i soudem exekuci povolujícím. Tato závislost na předchozím povolení a ha bezvýsledném výkonu vylučuje samostatnost vyjevovacího řízení, na které jest pohlížeti jako na zvláštní druh exekučního výkonu. Poněvadž námitky podle § 35 ex. ř. lze uplatniti žalobou u soudu, u kterého povolení exekuce v prvé stolici bylo navrženo, jest příslušný jen soud, který exekuci podle exekučního titulu povolil, a nelze jím rozuměti soud, který po povolení exekuce povolil nějaký exekuční výkon. Ježto povolení exekuce bylo navrženo u okresního sondu v P. který též exekuci tu povolil, jest okresní soud v N. nepříslušný k řízení o žalobě podle § 35 ex. ř. a mělo proto býti námitce vyhověno. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody: Dovolací rekurent napadá názor, z něhož rekursní soud ve svém usnesení vychází, že pro žalobu podle § 35 ex. ř., i když podána byla za vyjevovacího řízení (§ 47 ex. ř.), jest příslušný soud, jenž v první stolici exekuci povolil, nikoli exekuční soud, který vyjevovací řízení nařídil, leč neprávem. V druhém odstavci § 35 ex. ř. se stanoví jako příslušný pro žaloby podle tohoto paragrafu, to jest pro žaloby Uplatňující námitky proti nároku, pro který byla povolena exekuce, soud, jenž povolil exekucí v prvé stolici. Vyjevovací řízení není, jak mylně za to má dovolací rekurent, samostatným exekučním řízením, při něm se exekuce nepovoluje, nýbrž řízení to jest jen dodatkem povolené, však bezvýsledně vedené exekuce o vydání věcí nebo marně, po případě bez dostatečného výsledku vedené exekuce na movitosti pro peněžité pohledávky. Vyjevovací řízení je do jisté míry jen pokračováním v povolené exekuci a soud, jenž základní exekuci povolil, je tudíž po rozumu § 35 druhý odstavec ex. ř. příslušný pro žaloby podle § 35 ex. ř., podané za vyjevovacího řízení. To vyhovuje úmyslu zákonodárce, jímž bylo, by o námitkách proti nároku podle § 35 ex. ř. rozhodoval soud, jenž dříve rozhodl o nároku a jest z dřívějšího sporu po případě jednání s věcí obeznámen (motivy str. 157). Tím, že podle novelisovaného doslovu posledního odstavce § 4 ex. ř. může býti exekuční soud v rozsáhlejší míře soudem exekuci povolujícím, se na věci nic nemění, ježto § 35 druhý odstavec ex. ř. nebyl změněn a zůstal v platnosti. Rekursní soud uzná v, že exekuční soud, jenž nařídil vyjevovací řízení, je pro oposiční žalobu nepříslušný a odmítnuv následkem toho žalobu, nepochybil.