Čís. 12044.
Vlastnictví lze převáděti i k movitým věcem stiženým exekučním zástavním právem.
Nejde o maření exekuce, prodal-li povinný zabavené věci s příkazem, že kupitel zaplatí dluhy, pro něž bylo vykonáno exekuční zabavení svršků a jež napotom též byly zaplaceny, úmluva taková nepříčí se ani dobrým mravům, aniž lze v ní spatřovati jednání na oko.
(Rozh. ze dne 29. října 1932, Rv I 1501/31.)
Žalobce domáhal se na žalovaných nepřípustnosti exekuce na movitosti, k nimž nabyl vlastnického práva, když již byly žalovanými exekučně zabaveny. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Jest zjištěno, že mezi žalujícím Aloisem P-em a Josefem K-em s jedné strany a Karlem E-em jako majitelem firmy E. a spol. došlo ke smlouvě, dle níž oni koupili a převzali od firmy E. a spol., pokud se týče od jejího majitele Karla E-a v době 23. a 25. ledna 1930 obuv, jež byla pod položkou 1 až 35 zájemních protokolů dne 31. března 1930 exekučně zabavena pro žalovaného Josefa B-a a dne 1. července 1930 pro žalovanou firmu Ch. Otázku, zda mohl žalobce za těchto okolností právoplatně nabýti práva vlastnického, jest podle názoru odvolacího soudu zodpověděli kladně. V právním jednání, na jehož základě žalobce Alois P. a Josef K., pokud se týče po převodu práv vlastnických s Josefa K-a na žalobce, což nebylo napadeno, žalobce sám stal se kupitefem a dal na sebe převésti obuv, třebaže exekučními zástavními právy zatíženou, nelze spatřovati ani protizákonné maření exekuce, ani jednání, příčící se dobrým mravům, jak v odvolání uplatňují odvolatelé, zejména jednání na oko, jež je činí neplatným proti věřitelům, kteří prý jím měli býti zkráceni. Žádný z těchto protizákonných cílů kupní smlouva nesledovala, ano jest zjištěno, že kupitelé se smluvně zavázali exekuční zástavní práva převzíti a uspokojiti, což se i stalo, pokud se týkalo práv těch v době smlouvy na prodaných předmětech váznoucích. Z toho, že v době, kdy věci byly zabavovány pro pohledávky žalovaných převzatá zástavní práva exekuční snad ještě úplně uspokojena nebyla, nemohou žalovaní pro sebe nic vyvozovali, poněvadž poměr nových nabyvatelů k osobám třetím založený před tím, než zabavení bylo pro žalované provedeno, se žalovaných netýká. Žalovaní nemohou se ani dovolávali důvěry ve spisy exekuční neb dokonce v soud podle obdoby důvěry v knihy veřejné. Nehledíc k tomu, že zákon takovéto důvěry nezná, není spojitosti mezi zástavními právy žalovaných a ostatních věřitelů kromě spojitosti formelní, jevící se v tom, že ohledně nich byl povolen přístup k existujícím již právům zástavním jiných vymáhajících věřitelů. Zástavní právo exekuční žalovaných vzniklo každé samostatně a tak sluší je i posuzovali. Poněvadž ze zjištěné skutkové podstaty plyne, že se zabavení obuvi pro žalované strany za jich pohledávku stalo v době, kdy vlastnictví obuvi bylo již právoplatně převedeno na žalobce, nelze než souhlasili s právním názorem prvé stolice, že se žalobci podařilo ve smyslu § 37 ex. ř. prokázati právo, vlastnictví k zabaveným věcem, jež nedopouští výkon exekuce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy právem usoudily, že lze převáděli vlastnictví i k movitým věcem stiženým exekučním právem zástavním, neboť zakázáno jest § 1 zák. ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. jen zcizování zabavených věcí, pokud se děje v úmyslu překazí ti uspokojení věřitelů, nebo pokud se tím věci zabavené odnímají soudní disposici (§ 3 cit. zák.). Zjistily-li však nižší soudy, že věci zabavené fě E., byly prodány P-ovi a K-ovi s příkazem, že zaplatí dluhy, pro kteréž exekuční zabavení svršků bylo vykonáno, a že dluhy ty napotom též zaplaceny byly, nelze o maření exekuce mluvili. Úmluva taková nepříčí se ani, jak správně rozpoznaly nižší soudy, dobrým mravům (§ 879 obč. zák.), aniž lze v ní spatřovati známky jednání na oko (§ 916 obč. zák.). Dovolatelé uvádějí správně, že podle §§ 256 a 257 ex. ř. nabývá vymáhající věřitel i zabavením svršků, i přístupem poznamenaným v zájemním protokolu exekučního zástavního práva pro svou vykonatelnou pohledávku, přehlíží však, že předpokladem nabytí tohoto soudcovského práva jest, by v době přístupu byl dlužník ještě vlastníkem zabavených svršků, čehož tu nebylo.