Čís. 12092.»Nouzí« podle § 154 obč. zák. jest rozuměti stav, v němž se postiženému nedostává z vlastních prostředků slušné výživy. Chudinská podpora nezabezpečuje ještě slušnou výživu ve smyslu § 154 obč. zák. Pod pojmem »jmění« nerozumí se jen majetek v užším slova smyslu, nýbrž hospodářská mohoucnost dítěte. Povinnost vyživovati rodiče stihá děti jen potud, pokud by samy neupadly v nouzi. Vyživovací povinnost dětí, je-li jich několik. (Rozh. ze dne 11. listopadu 1932, Rv I 1579/32.) Žalobu otce, jedenadevadesátiletého starce, požívajícího obecní chudinské podpory, na slabomyslnou dceru, o poskytování přiměřené výživy 120 Kč měsíčně, oba nižší soudy zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by, doplně řízení, znovu rozhodl. Důvody: Právní pojem »nouze« podle § 154 obč. zák. vymezil nejvyšší soud ve svých rozhodnutích čís. 4705 a 7635 sb. n. s. tak, že jest jí rozuměti stav, v němž se postiženému nedostává z vlastních prostředků slušné výživy; při tom se ovšem nevyžaduje, by rodiče neměli vůbec nic, neboť i tehdy jde o nouzi, když mají tak málo, že to nestačí na slušnou výživu a nejsou s to bez podpory svých dítek ukojiti své životní potřeby. S tohoto hlediska nelze souhlasiti s úsudkem napadeného rozsudku, že žalobce nebyl v nouzi proto, že mu obec poskytovala dříve celé zaopatření, byt a stravu v chudobinci a přispívá mu, an chudobinec z vlastní vůle opustil, měsíčně 90 Kč na byt a denní výživu. Právě to, že jest žalobci poskytována podpora podle zákona ze dne 3. prosince 1863 čís. 105 ř. zák., nasvědčuje tomu, že žalobce skutečně jest v nouzi, a nelze o tom pochybovati, že mu měsíčních 90 Kč, třebaže jest již jedenadevadesátiletým a nenáročným starcem, nezabezpečuje slušnou výživu, k níž náleží nejen byt a strava, nýbrž i šatstvo, obuv a lékařské ošetření (§ 672 a 673 obč. zák. a rozhodnutí čís. 5865 sb. n. s.). Nelze tudíž schváliti názor napadeného rozsudku, že by v souzeném případě povinnost, uložená dětem ustanovením § 154 obč. zák., postihla je teprve tehdy, až by žalobci chudinská podpora byla odebrána, a jeví se v tomto směru dovolací důvod nesprávného právního posouzení věcí podle § 503 čís. 4 c. ř. s. opodstatněným. Poněvadž tu tedy jest první zákonná podmínka pro vyživovací povinnost dětí podle § 154 obč. zák., otcova nuznost, jest zkoumati, zda vyhověno i druhé zákonné podmínce, totiž, zda a pokud žalovaná dcera jest podle svých majetkových a výdělkových poměrů a vůbec podle své mohoucnosti s to, by přispívala na otcovo vydržování. V souzeném případě bylo nižšími soudy zjištěno, že jest žalovaná od nejútlejšího mládí slabomyslná a není s tó, by samostatně své věci obstarávala, že sama se trvale živiti nedovede, poněvadž své zaměstnání neustále opouští a jest částečně zbavena svéprávnosti; a posléz, že se žalovaná provdala za nemajetného nádeníka, že si při občasném zaměstnání kromě zaopatření vydělá asi 130 Kč měsíčně a že má po matce zděděný podíl asi 30000 Kč. Hledě k těmto zjištěným skutkovým okolnostem a hledě zvláště k majetku 30000 Kč, neschvaluje do volací soud názor napadeného rozsudku, že jest tu nebezpečí nouze pro slabomyslnou žalovanou větší, než pro otce požívajícího chudinského zaopatření od obce; naopak dochází k závěru, že jest žalovaná podle zásad dále ještě uvedených s to a povinna starati se s ostatními sourozenci v poměru, jak bude určen, buď o slušné neb aspoň o nuzné zaopatření otce podle § 154 obč. zák. Jest tudíž dovolání žalobce i v tomto směru opodstatněno. Ve věci nelze však ještě rozhodnouti, protože nižší soudy, vycházejíce z odlišného právního posouzení, neobíraly se blíže skutkovými a průvodními přednesy stran co do majetkových poměrů ostatních dětí žalobcových a nezjistily skutečnosti podstatné pro rozhodnutí tohoto sporu. Žalovaná totiž namítala, že žalobce má více dětí, které jsou v lepších majetkových poměrech než ona, a že by i ostatní děti byly povinny přispívali k výživě otce. Žalobce naproti tomu tvrdil, že ostatní děti žijí v poměrech nuzných a nejsou s to, by mu k výživě přispěly. Nejvyšší soud dovodil v rozhodnutích čís. 5865 a 7190, 7635 sb. n. s., že jsou děti, je-li jich několik, podle svých majetkových a výdělkových poměrů a vůbec podle své mohoucnosti povinny na vydržování rodičů přispívali, ne sice rukou společnou a nedílnou, ale každé dítě poměrně. Povinny jsou k tomu všechny děti tím způsobem, že jest hleděli i k těm, na nichž není se výživného domáháno; pokud některé dítě není s to zcela neb z části plnili svůj závazek, musí ostatní schopné děti doplnili to, čeho by se nedostávalo. Nemá-li některé dítě prostředky, spadá povinnost na děti ostatní, po případě na ono z, nich, které má jmění. Pod pojmem »jmění« nerozumí se jen majetek v užším slova smyslu, nýbrž hospodářská mohoucnost dítěte. Nemohou-li děti podle svých poměrů opatřili rodičům výživu slušnou, musí se rodiče spokojili s výživou nuznou. Za všech okolností však tato povinnost, tkvící již v příbuzenském poměru. dítěte k rodičům (Judikát čís. 236 čís. 1663 sb. Nowakovy a rozh. čís. 5865 sb. n. s.) stíhá děti jen potud, pokud by samy neupadly v nouzi. Řízení zůstalo tudíž kusým, pokud nebylo vůbec zjištěno, kolik dítek má žalobce ze svých dvou manželství, jaké jsou jejich majetkové a výdělkové poměry, zvláště dcery Hermíny, jež jest manželkou úředníka a obdržela týž podíl dědický po matce jako žalovaná, a syna Františka, kavárníka ve Vídni. Tyto vady řízení jsou tak podstatné, že zabránily důkladnému vysvětlení a řádnému posouzení rozepře.