Čís. 11837.

Rozlišující znaky nároku podle § 2 vyživovacího zákona ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. na rok 1931 a nároku podle § 3 téhož zákona.
Závazek podle § 2 vyživ. zák. jest omezen jen na osoby, jež zákon označuje za »blízké«, a výše závazku nerovná se vždy výši výživného, jež zavázaný jest povinen platiti, nýbrž se řídí předpisy o zabavitelnosti zákonem předpokládané mzdy nebo odměny.
Závazek podle § 3 vyživ. zák. není omezen jen na osoby »blízké« a rovná se co do výše výživnému, jež platiti jest povinen zavázaný.
Nároky podle § 2 a podle § 3 vyživ, zák., třebas byly uplatňovány z poměru nemanželského otcovství, nespadají do výlučné příslušnosti okresního soudu podle § 49 čís. 2 j. n.
I hodnota podmíněného peněžitého nároku řídí se jeho číselnou výší a nelze ji stanovití oceněním.
(Rozh. ze dne 26. srpna 1932, R I 526/32.)
Nezletilá žalobkyně domáhala se na žalovaném vyživovacích splátek 2640 Kč, jež byly splatné až do 1. února 1932, dále vyživovacích splátek 120 Kč měsíčně až do pravomoci rozsudku za předpokladu, že syn žalovaného bude v této době u žalovaného zaměstnán, pokud se týče že bude žalovaným vyživován, a konečně za téhož předpokladu také placení výživného, jež se stane splatným až po pravomoci rozsudku. K odůvodnění žaloby uváděla žalobkyně, že syn žalovaného byl pravoplatně uznán nemanželským otcem žalobkyně a odsouzen platiti žalobkyni výživné měsíčních 120 Kč, že exekuce proti němu zůstala bezvýslednou a že syn žalovaného žije stále v domácnosti žalovaného, jenž o jeho vyživovací povinnosti věděl, a že koná služby v hospodářství, takže přichází v úvahu § 3 zákona čís. 4/1931 sb. z. a n. Proti žalobě, zadané na okresním soudě, vznesl žalovaný námitku místní nepříslušnosti, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, ježto hodnota předmětu sporu, spočívajícího v opětujících se dávkách, činí podle § 58 j. n. desateronásobek ročního plnění, jež činí ročně 1320 Kč a dodal, že ocenění sporu žalobkyní na 5000 Kč není směrodatným vzhledem k přesnému předpisu zákona a že ustanovení § 49 čís. 2 j. n. tu nelze použiti. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Rozhodujícím pro posouzení příslušnosti soudu jest v souzeném případě výklad ustanovení § 49 čís. 2 j. n. Toto ustanovení zákona mluví všeobecně o závazcích nemanželského otce k matce a dítěti. Z toho vyplývá, že veškeré rozepře z povinností z nemanželského otcovství náležejí k příslušnosti okresního soudu bez ohledu na hodnotu předmětu sporu a bez rozdílu, zda vznášejí nárok matka nebo dítě či zda jde o náhradu nákladu učiněného matkou nebo třetí osobou na dítě. To platí i v souzeném případě, kde jest žalovaný doháněn za předpokladů § 3 zák. čís. 4/1931 ku plnění povinností nemanželského otce. Neboť i tento nárok se opírá o skutečnost nemanželského otcovství a o povinnosti vyplývající z toho pro nemanželského otce. To vyplývá najmě z ustanovení § 3 zákona, podle něhož jest žalovaný zavázán rukou společnou a nerozdílnou s nemanželským otcem žalobkyni za dávky příslušející jí po dobu, po kterou poskytoval nemanželskému otci podporu, jest proto pro žalobu příslušný okresní soud, třebaže není výslovného zákonného předpisu, jenž by stanovil příslušnost pro žalobu podle § 3 zák.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti odůvodněnost. Otázku příslušnosti jest zkoumati na základě žalobcových údajů (§ 41 j. n.). Podle nich se žalující strana domáhá na žalovaném placení vyživovacích dávek po 120 Kč měsíčně, a to dávky dospělé do 1. února 1932 ve výši 2640 Kč bezpodmínečně, dávky pak od 1. února 1932 do budoucna za předpokladu, že žalovaný bude svého syna u sebe zaměstnávati nebo poskytovati mu výživu, a, ocenivši dávky požadované za dobu po 1. únoru 1932 na 2360 Kč míní, že s připočtením částky 2640 Kč požadované do 1. února 1932 hodnota předmětu sporu činí celkem 5000 Kč. Nárok svůj žalující strana dovozuje z toho, že syn žalovaného, který jako nemanželský otec žalující strany neplatí výživné 120 Kč měsíčně, k němuž počínajíc 1. dubnem 1930 byl odsouzen a proti němuž mobilární exekuce zůstala bez výsledku, což vše žalovanému bylo známo, jest v hospodářství žalovaného zaměstnán jako čeledín beze mzdy, ač přiměřený výdělek podle § 2 zákona ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. z roku 1931 byl by 4440 Kč, jakož i, že žalovaný, kdyby i syn jeho nebyl v hospodářství žalovaného zaměstnán, ručí proto, že mu poskytuje výživu. Podle toho jest žalobní nárok v prvé řadě založen na ustanovení § 2 citovaného zákona a v druhé řadě i na ustanovení jeho § 3. Než nároky z každého z těchto zákonných ustanovení jsou různé, a to jak co do svého důvodu, tak i do osob zavázaných i co do svého obsahu. Základem nároku podle § 2 jest mzda nebo odměna, o níž zákon tu stanoví nevyvratnou domněnku, že byla pro zaměstnaného smluvena podle jeho předběžného vzdělání a schopností a splatná jest v obvyklých obdobích; nárok ten jest omezen jen na osoby, jež zákon označuje za »blízké«, a výše nároku nerovná se vždy výši výživného, jež nemanželský otec jest povinen platiti, nýbrž řídí se podle výše předpokládané mzdy a podle předpisů o zabavitelnosti této předpokládané mzdy nebo odměny (zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n.). To jest jasně vysloveno ve zprávě ústavně-právního výboru senátu Národního shromáždění o vládním návrhu citovaného zákona (tisk 223), kde zdůrazněno, že, pokud jde o vymáhání, nejsou ustanovením § 2 dotčeny zákonné předpisy o existenčním minimu, které jest i v tomto případě v mezích těchto předpisů nezabavitelné. Naproti tomu důvodem nároku podle citovaného § 3 jest, že někdo poskytováním výživy nebo prostředků mimo svou zákonnou povinnost ať vědomě nebo z nevědomosti hrubou nedbalostí přivoděné způsobuje, že si k výživě povinný nehledí výdělečné činnosti, kterou mu zákon v § 1 ukládá; nárok ten není omezen jen' na osoby »blízké« a rovná se co do výše výživnému, jež platiti jest zavázán nemanželský otec. Zdali k vymáhání nároku podle § 2 jest potřebí, aby oprávněný před žalobou vedl exekuci na presumovanou mzdu a dal si ji přikázali a nárok pak uplatňoval podle § 308 ex. ř., či zdali bez tohoto přikázání může vystoupili žalobou, netřeba pro souzený případ řešili. Rozlišovali různou právní povahu jest důležité pro otázku příslušnosti, jak bude dále uvedeno. Předem však jest uvésti, že bezúspěšný musí zůstali pokus žalující strany, založili příslušnost okresního soudu pro žalobní nárok jeho oceněním, jak je v žalobě učinila. Žalující domáhá se placení peněžitých dávek i do budoucna na dobu neurčitou; proto hodnotu sporui čítali jest podle ustanovení § 58 j. n. desetinásobkem ročních dávek a ocenění předmětu sporu žalující stranou po rozumu ustanovení § 56 j. n. nemá tu místa. Na tom nic nemění, že žalující strana do žalobního žádání pojala omezení vyjádřené slovy »za předpokladu, že žalovaný bude svého syna u sebe zaměstnávati nebo jemu poskytovali výživu«; v tom jest jen stanovení doby, po kterou placení žádá, odvislé na okolnosti, o níž není jen jisto, kdy nastane. Nárok žalobní není, jak strana žalující ve svém rekursu do usnesení soudu procesního mylně dovozovala, nárokem podmínečným, nýbrž jen časově omezeným, neboť na události budoucí není závislou sama existence nároku, nýbrž jen doba jeho trvání. Ostatně i hodnota podmíněného peněžitého nároku řídí se jeho číselnou výší a nelze ji stanovili oceněním v žalobě, jakž vyplývá z ustanovení §§ 54 až 60 j. n. Hodnota souzeného sporu vypočtená podle ustanovení § 56 j. n. přesahuje hranici 5000 Kč rozhodnou pro příslušnost okresního soudu podle prvého odstavce § 49 j. n. Než pro souzený spor není okresní soud příslušný nehledíc k hodnotě sporu ani podle § 49 druhý odstavec čís. 2 j. n. Pod toto zákonné ustanovení spadají, jakž vyplývá z jeho doslovu i z historie jeho vzniku po stránce stylistické, vylíčené v rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 603 sb. n. s., na něž se odkazuje, spory proti nemanželskému otci samému z poměru nemanželského otcovství, a to nejen nároky matky a dítěte, nýbrž i třetích osob. Z předchozích vývodů o povaze souzeného žalobního nároku však vyplývá, že není nárokem z poměru nemanželského otcovství, ani nesměřuje proti nemanželskému otci; nelze se mýlili tím, že právě v souzeném případě se ho dovolává nemanželské dítě k zabezpečení své výživy; to jest jen nahodilým znakem souzeného sporu, ale nikoli charakteristickým znakem vymáhaného nároku; vždyť nároky podle §§ 2 i 3 zákona ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. z roku 1931 příslušejí všem osobám, jež jsou po právu, t. j. z jakéhokoli právního titulu i ze smlouvy, nikoli jen z poměru nemanželského otcovství oprávněny požadovati na jiném výživu a směřují proti osobám rozdílným od osob k výživě přímo zavázaných.

Citace:

č. 11837. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 90-92.