Čís. 11944.

Jde o usnesení povolující exekuci ve smyslu § 42 čís. 7 ex. ř., vyhověl-li soud návrhu vymáhajícího věřitele na povolení uhražovací exekuce prodejem svršků zabavených již k zajištění.
(Rozh. ze dne 1. října 1932, R I 663/32.)
Soud prvé stolice povolil dlužníku odklad prodeje automobilu zabaveného pro vymáhající věřitele až do pravoplatného vyřízení rekursu, jejž podal dlužník proti usnesení povolujícímu prodej automobilu zabaveného v exekuci zajišťovací. Rekursní soud zamítl návrh dlužníka na povolení odkladu exekuce. Důvody: Podle § 42 čís. 7 ex. ř. lze odložení exekuce k návrhu naříditi, napadá-li se rekursem soudní usnesení, kterým byla exekuce povolena. Usnesením povinnou stranou napadeným nebyla exekuce povolena, nýbrž jen povolen prodej zabaveného automobilu podle § 264 ex. ř. Povolení prodeje při exekuci na movité hmotné věci není však usnesením exekuci povolujícím a proto, napadá-li se, není to důvodem pro odklad exekuce (viz min. nař. ze dne 3. prosince 1897, čís. 25801 Věstník čís. 44). Chybí proto předpoklad pro odložení exekuce, ježto tu není usnesení povolujícího exekuci.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Předeslati jest, že nižší soudy chápaly návrh stěžovatelův na odklad exekuce s hlediska ustanovení § 42 čís. 7 ex. ř., nikoliv § 524 druhý odstavec c. ř. s. a § 78 ex. ř.; nejvyšší soud vyřídil proto věc rovněž s tohoto právního hlediska. Dovolací rekurs je opodstatněn. Rekursní soud zamítl návrh na odklad exekuce proto, že prý nejde při povolení prodeje svršků o povolení exekuce. S tímto názorem nelze souhlasiti. Při povolení vnuceného prodeje svršků nejde o povolení exekuce, byla-li před tím povolena uhražovací exekuce na svršky jich zabavením, po případě uschováním a je-li tedy prodej jen provedením již dříve povolené mobilární exekuce. Tomu však tak není v souzeném případě. Prvý soud povolil sice zabavení a uschování svršků, ale jen k zajištění sporné pohledávky, tedy exekuci zajišťovací, ježto rozsudek, jenž byl exekučním titulem, nenabyl tehdy ještě moci práva. Teprve po právní moci rozsudku učinil vymáhající věřitel návrh na povolení uhražovací exekuce provedením prodeje dříve již k zajištění zabavených svršků. Tu nešlo jen o provedení exekuce dříve povolené k zajištění, nýbrž o nové povolení exekuce, a to uhražovací, při němž ovšem nebylo třeba nového zabavení, protože byla navržena jen exekuce k zpeněžení svršků, které již dříve byly k zajištění zabaveny. Soud musil zkoumati jen, zda jsou podmínky pro povolení uhražovací exekuce, ale tuto exekuci teprve svolením ku prodeji povolil. Nelze tedy říci, že i při povolení exekuce prodejem svršků za účelem uspokojení pohledávky vymáhané nešlo o usnesení exekuci povolující a že tu není podmínek § 42 čís. 7 ex. ř. Podmínky ty tu byly, prvý soud povolil právem odklad exekuce do vyřízení rekursu proti povolení exekuce.

Citace:

č. 11944. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 241-242.