Čís. 12022.
Chovatel psa, který při náležité bedlivosti a opatrnosti musel pojati podezření, že se se psem děje něco neobvyklého a že u psa není vyloučena možnost vypuknutí vztekliny, a neučinil opatřeni dostatečná pro bezpečné opatření vzteklého psa, ručí, vypukla-li u psa vzteklina a byl-li vzteklým psem někdo pokousán, nejen za útraty léčebné (dekrety dvorské kanceláře ze dne 11. ledna 1816, sv. 44 str. 2 sb. pol. zák. a ze dne 16. března 1837 sv, 65 str. 94 sb. pol. zák.), nýbrž podle § 1320 obč. zák. za všechnu škodu.
(Rozh. ze dne 21. října 1932, Rv II 392/31.)
Žalobkyně byla pokousána v S. vzteklým psem žalovaného, kterého si žalovaný krátce před tím přivedl z obce H. Žalobní nárok na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice, vyjímajíc léčebné útraty, důvodem po právu, odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud dospěl ze zjištěných okolností k závěru, že žalovaný musel míti při nejmenším podezření, že se může se psem něco přihoditi, že měl proto učiniti zvýšená bezpečnostní opatření a zabezpečiti se i pro případ, že by u psa vypukla vzteklina. Nejde tu o skutkový předpoklad, nýbrž o logicky správný úsudek ze zjištěných okolností. Zjištěno bylo, že se prvý případ vztekliny v obci H. vyskytl již dne 8. října 1929, že téhož dne bylo ve zmíněné obci na rozkaz státního zvěrolékaře utraceno asi 28 psů, a že byl proto rozruch v obci. Žalovaný přivedl psa z obce, kde se krátce před tím vyskytl případ vztekliny a kde byla učiněna dalekosáhlá veterinární opatření k tlumení vztekliny. Dovolatel při náležité bedlivosti a opatrnosti, která se předpokládá u každého rozumného člověka, musel, jak správně usoudil odvolací soud, pojati podezření, že se se psem, který u něho málo žral a kousal boudu, děje něco neobvyklého, a'že u psa není vyloučena možnost vypuknutí vztekliny, a neměl se proto uspokojiti s opatřením psa, jež učinil, a jež podle znaleckého posudku nestačilo pro bezpečné opatření vzteklého psa. Dovolací soud souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že opatření psa žalovaným bylo nedostatečné. Okolnost, zda žalovaný věděl o. vyhlášení kontumace psů v obcích H. a S., jež se stalo podle zjištění soudn prvé stolice dne 15. října 1929', tedy téhož dne, kdy byla žalobkyně psem pokousána, není rozhodná, neboť žalovaný, jak dovoděno, již z chování psa musel pojati podezření, že u psa není vyloučena možnost vypuknutí vztekliny, neboť sám udal — jak zjistil odvolací soud — že pozoroval, že pes u něho málo žral a kousal boudu (o'příznacích této choroby viz poučení v příloze III., odst. 8 k § 17 zákona ze dne 6. srpna 1905, čís. 177 ř. zák. a prováděcího nařízení čís. 178/1900 ř. z.). Předpis § 1320 obč. zák. nestanoví ručení za výsledek, nýbrž ručení za zavinění, ale s přesunutým břemenem průvodním v ten rozum, že chovatel zvířete musí dokázati, že pečoval o potřebné opatření neb o potřebný dozor. Žalovaný důkaz ten nepodal a proto uznaly nižší soudy právem, že důvod žalobního nároku jest po právu. Dekrety dvorské kanceláře ze dne 11. ledna 1816, sv. 44, str. 2. sb. pol. zák. a ze dne 16. března 1837, sv. 65, str. 94 sb. pol. zák. ustanovují povinnost majetného vlastníka vzteklého psa k náhradě útrat léčebných bez ohledu na zavinění. Předpisy ty, jak bylo dovoděno již v rozhodnutí čís. 5603, 10178 sb. n. s., sledovaly jen účel stanovití pro případ škody způsobené vzteklým psem výjimku ze zásady § 1320 obč. zák. v původním doslovu, že totiž v tomto zvláštním případě měl ručiti majetný vlastník psa za výsledek bez ohledu na vinu, a právem proto posoudil odvolací soud souzený případ podle § 1320 obč. zák., na němž'jest žaloba založena.