Čís. 12189.
Měl-li nabyvatel nemovitosti podle postupní smlouvy z roku 1921 nésti daně a veřejné dávky z nemovitosti od určitého dne po 1. březnu 1919, nebyl povinen nésti ze svého i dávku z majetku a z přírůstku na majetku (podle zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 15. prosince 1932, Rv I 735/31.)
Notářským spisem ze dne 27. ledna 1921 postoupil žalobce se svou manželkou žalovaným nemovitosti. Podle odstavce VI. postupní smlouvy přecházela povinnost ku placení daní a jiných veřejných dávek z postoupených nemovitostí na nastupující žalované dnem církevního posvěcení jeho manželského sňatku, což se stalo dne 30. ledna 1921. Žalobci byla napotom vyměřena dávka z majetku a z přírůstku na majetku, již zaplatil. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných náhrady části dávky z majetku a z přírůstku na majetku vypadající na postoupené nemovitosti. Procesní soud prvé stolice uznal, podle žaloby. Důvody: Poněvadž v notářském spise jest uvedeno »i jiné dávky veřejné«, má soud za to, že se ustanovení to vztahuje i na dávku z majetku a že i ji žalovaní notářským spisem na sebe převzali. Poněvadž žalobce dávku pokud se týče její část zaplatil, právem se domáhá zaplacení na žalovaných. Námitka žalovaných, že, kdyby byli na se dávku z majetku převzali, bylo by to pojato do notářského spisu, nepadá v úvahu, neboť, jak shora uvedeno, přebírají žalovaní »i jiné dávky veřejné z postoupené usedlosti« a právě proto ve smyslu § 914 obč. zák. musila by tato dávka z tohoto placení výslovně býti vyjmuta, což se však nestalo. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Dávka z majetku a z přírůstku na majetku ve smyslu zák. ze dne 8. dubna 1920 čís. 309 sb. z. a n. jest dávkou individuelní, postihující souhrn majetku poplatníka; za proplacení této dávky ručí ovšem nemovitosti, jež byly vzaty za základ pro posouzení výše jmění dávce podrobeného. Pro vznik osobní a věcné povinnosti k dávce a pro výši dávkou povinného jmění jest však podle §§ 2 a 6 řečeného zákona rozhodný stav dnem 1. března 1919. Nemohla tudíž přejíti povinnost ku placení této dávky na žalované, ano dle odst. VI. notářského spisu placení daní a jiných veřejných dávek z postoupených nemovitostí mělo přejíti na žalované až dnem církevního sňatku, který se stal podle souhlasného udání stran dne 30. ledna 1921. Platební rozkaz na zaplacení dávky zněl na žalobce, kdežto žalovaným nebyla dávka majetková předepsána. Bylo tedy povinností žalobcovou dávku zapraviti. Pokud ovšem za dávku ručí po zákonu nemovitosti, které žalobce mezitím, než jeho platební povinnost podle jeho stavu majetkového ze dne 1. března 1919 vznikla a než skutečně dávku zaplatil, postoupil žalovaným, byli by žalovaní donuceni dávku platiti vzhledem k věcnému ručení nemovitosti, kterou zakoupili, kdyby žalobce nebyl zaplatil, leč. byli by bývali v tom případě měli postih proti žalobci jako zciziteli, ježto jejich povinnost platiti daně a jiné dávky veřejné nastala teprve dnem sňatku, 30. lednem 1921. Jest činiti rozdíl mezi osobou ku placení dávky povinnou a mezi osobami, které za dávku tu vzhledem k nabytému vlastnictví postoupených nemovitostí ručí. V tomto směru jest ustanovení odst. VI. not. spisu zcela jasné a nelze z něho dovozovali, že by na př. i daně, jichž základ vyměření nastal před 30. lednem 1921, byli povinni platiti žalovaní, ač rovněž koupené nemovitosti za ně ručí, nýbrž nemůže býti sporu o tom, že žalovaní mají nésti daně, jež vznikly z vlastnictví a z držby těchto pozemků už po 30. lednu 1921. Doba doručení rozkazu platebního nemůže ovšem býti rozhodná pro vznik povinnosti, nýbrž rozhodnou jest doba vzniku základu pro vyměření (doba přechodu vlastnictví). Vždyť podle odst. V. notář, spisu postupující zavázali se žalovaným nabyvatelům postoupené nemovitosti odevzdali dluhuprosté, kromě knihovních závad co vkladeb vedlejších, které měli však do roka dáti vymazali. Že žalovaní převzali na sebe zaplacení dávky z majetku a z přírůstku hodnoty, přes to, že dávka nesporně byla vyměřena žalobci, žalobce ani netvrdil a, jak shora dovoženo, z notářského spisu, jehož obsah jest jinak mezi stranami nesporný, přechod povinnosti platební ze žalobce na žalované nikterak nevyplývá.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel uplatňuje jen dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s., napadaje právní názor odvolacího soudu, že žalovaní nejsou povinni zaplatili mu dávku z majetku, protože se podle § 6 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. osobní a věcná povinnost k této dávce řídí podle stavu dne 1. března 1919 a protože odstavec VI. notářského spisu ze dne 27. ledna 1921 se vztahuje jen na daně a jiné veřejné dávky, vznikající až po 30. lednu 1921. Leč dovolací soud schvaluje právní názor odvolacího soudu a odkazuje dovolatele především na výstižné důvody napadeného rozsudku, k nimž vzhledem k vývodům dovolání dodává toto: Dovolatel dovozuje povinnost žalovaných zaplatili dávku z majetku z předpisu § 54 (1) zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a. n., podle něhož placením dávky povinny jsou osoby v § 7 uvedené, po případě jejich právní nástupci. Leč předpis § 54 (1) zákona upravuje jen platební povinnost proti státu, již neobmezuje jen na toho, kdo byl dávkou právě postižen, nýbrž ji rozšiřuje i na jeho právní nástupce. Ale timto předpisem nebyl nikterak dotčen předpis § 6 (1) téhož zákona, že pro osobní a věcnou povinnost k dávce jakož 1 pro výši dávkou povinného jmění rozhodný jest stav a hodnota dne 1. března 1919, aniž jim byl zasažen právní poměr mezi zcizitelem a nabyvatelem jmění dávkou povinného. Tudíž již dnem 1. března 1919 postihla dávka z majetku nemovitosti,-převedené notářským spisem ze dne 27. ledna 1921 na žalované a od té doby vázla tato dávka na nemovitostech. Byly ji tedy nemovitosti zatíženy již přede dnem 30. ledna 1921, kdy podle odstavce VI. notářského spisu ze dne 27. ledna 1921 přešla povinnost k placení dani a jiných veřejných dávek na žalované. Ani dalšími vývody dovolatelovými o přesunu platební povinnosti na žalované se nepodařilo vyvrátit! správné důvody rozsudku odvolacího soudu, jenž z ustanovení VI. odstavce notářského spisu ze dne 27. ledna 1921 ve spojeni s jeho odstavcem V. správně dovodil, že žalovaní mají nésti jen daně a jiné veřejné dávky, jež vznikly z vlastnictví a držby pozemků až po 30. lednu 1921, nikoli však i veřejné dávky, na př. daně, pro jejichž vyměření nastal základ před 30. lednem 1921, jakž tomu bylo i při dávce z majetku. Důvody ty vyhovují i zásadě § 914 obč. zák., že při výkladu smluv nelze lpěti na slovním znění výrazu, nýbrž že jest vyšetřiti úmysl stran a smlouvě rozuměti tak, jak žádá obyčej poctivého obchodu.