Čís. 11951.

Byl-li návrh na zbavení svéprávnosti zamítnut nebo v řízení zahájeném z úřadu vysloveno, že není příčiny ke zbavení svéprávnosti, nebo zbavení svéprávnosti bylo zrušeno, nelze zásadně přiznati podpůrci (prozatímnímu) právo k rekursu, leč že by dokazoval, že práva a zájmy chráněncovy vyžadují toho, by byl nebo zůstal zbaven svéprávnosti.
(Rozh. ze dne 6. října 1932, R I 766/32.)
Soud prvé stolice zbavil Jana S-a z úřadu částečně svéprávnosti. Soud druhé stolice vyhověl odporu, pokud se týče rekursu Jana S-a a zrušil částečné zbavení svéprávnosti, ježto řízení o zbavení svéprávnosti bylo zahájeno bez souhlasu osoby k tomu oprávněné a ze spisů nevyplývá, že Jan S. jest zřejmě nebezpečný, že jiné osoby ohrožuje nebo že jest dotčen veřejný zájem.
Nejvyšší soud odmítl rekurs prozatímního podpůrce.
Důvody:
Prozatímní podpůrce se zřizuje k ochraně svéprávné osoby (§ 8 (1) řádu o zbav. svépr.) Je povolán hájiti její zájmy, jeho zřízení jest myšleno jako ochranné opatření v zájmu osoby, která má býti zbavena svéprávnosti. Podpůrce osoby svéprávnosti již zbavené má podle § 4 (3) práva a povinnosti poručníka a totéž platí o prozatímním podpůrci (§ 9). Již z tohoto postavení podpůrce (prozatímního i konečně ustanoveného), plyne, že nemůže a nesmí podnikati nic, co by se příčilo zájmům chráněncovým. Byl-li tedy návrh na zbavení svéprávnosti zamítnut, nebo v řízení z úřadu vysloveno, že není příčiny ke zbavení svéprávnosti, nebo zbavení svéprávnosti bylo zrušeno, nelze zásadně přiznati podpůrci (prozatímnímu) právo k rekursu, poněvadž by tím jednal proti zájmům chráněncovým, proti povinnosti zákonem mu uložené, leda, že by dokazoval, že práva a zájmy chráněncovy vyžadují toho, by byl nebo zůstal zbaven svéprávnosti. Na tom nic nemění ustanovení §§ 49, 55 ř. o zb. svépr., podle nichž se přiznává právo k rekursu podpůrci bez výhrady, neboť zákonodárce mohl míti na mysli jen případy, v nichž učiněno rozhodnutí nepříznivé osobě zbavené svéprávnosti a nemobl rozumně pomýšleti na případy, ve kterých bylo rozhodnuto ve prospěch této osoby, ježto by se to příčilo všem zásadám právním. Totéž plyne z ustanovení § 37/6 zákona čís. 100/31, vždyť podpůrce není účastníkem řízení, neboť není a nemůže ve svých právech přímo býti dotčen a nemůže uplatňovati právní zájem (vlastní), by soud učinil rozhodnutí v neprospěch chráněncův. Podpůrce nemá ani vlastních práv ani vlastních zájmů, vždy hájí a chrání práva a zájmy odvozené, chráněncovy a bylo by protismyslné a protizákonné, kdyby směl podnikati něco, čím by tato práva a tyto zájmy mohly býti ohroženy nebo porušeny. Tím by bylo opatření míněné jako opatření ochranné ve prospěch osoby, která má býti zbavena svéprávnosti, zvráceno v pravý opak, v opatření na škodu dotčené osoby. Poněvadž v případě, o nějž jde, prozatímní podpůrce nedoličuje, že práva a zájmy Jana S-a vyžadují, by zůstal zbaven svéprávnosti, není tu výjimečného případu, o němž byla řeč, nýbrž domáhá se obnovení usnesení prvého soudu v zájmu okolí a úřadů, kterýchžto zájmů hájiti oprávněn není, bylo odmítnouti jeho rekurs. Ostatně navrhl prozatímní podpůrce při ústním jednání o odporu Jana S-a sám, by usnesení prvého soudu, jímž byl Jan S. částečně zbaven svéprávnosti, bylo zrušeno, poukazuje při tom též k tomu, že není nebezpečí, že by mohl Jan S. ohrožovati jiné osoby, návrhu tomu bylo vyhověno a prozatímní podpůrce také již z toho důvodu není oprávněn si stěžovati do usnesení soudu odporového rožhodnuvšího podle jeho návrhu.

Citace:

č. 11951. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 248-249.