Čís. 12019.
Ustanovení § 1264 obč. zák. přiznává nárok na přiměřenou výživu jen nevinné manželce, nikoliv i manželi.
(Rozh. ze dne 21. října 1932, Rv I 1284/32.)
Manželství stran bylo rozsudkem ze dne 23. června 1930 rozvedeno od stolu a lože z viny žalované manželky. Rozsudkem ze dne 30. října 1931 bylo manželství stran pravoplatně rozloučeno z výhradně viny manželovy. Žalobu (bývalého) manžela proti manželce o placení výživného oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Nehledíc k tomu, že manželství stran bylo rozsudkem ze dne 30. října 1931 právoplatně rozloučeno z výhradně viny žalobcovy a že proto nárok žalobce o ustanovení § 1266 obč. zák. opříti nelze, nemá manžel ze zákona proti manželce nárok na výživné a opačný názor nemá opory ani v § 44 ani v § 92 obč. zák. Totéž platí i o nuzném manželu. Povinnosti manželů jsou'blíže určeny v §§ 89'—92 obč. zák. a povinnost poskytovati výživu ukládá se v § 91 jen manželi proti manželce, kdežto v § 92 obč. zák. povinnost manželky poskytovati výživu manželi není vyslovena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláníl
Důvody:
Dovolatel nenapadá právní názor, odvolacího soudu, že manželi, z jehož výhradně viny bylo manželství rozloučeno, nepřísluší podle § 1266 obč. zák. proti manželce nárok na výživu, namítá však, že neopřel žalobu o rozsudek krajského soudu ze dne 30. října 1931, jímž teprve po podání žaloby bylo manželství stran z viny žalobce rozloučeno, nýbrž o rozsudek krajského soudu ze dne 23. června 1930, jímž manželství bylo rozvedeno z viny žalované, a že proto bylo v souzeném případě použiti § 1264 obč. zák., nikoliv § 1266 obč. zák. Avšak, nehledíc k tomu, že rozlukový rozsudek byl vynesen a vešel v moc práva ještě .před tím, než byl v souzeném případě vydán rozsudek soudu prvé stolice, že se žalovaná tohoto rozlukového rozsudku za sporu dovolávala a že tedy nižší soudy právem k němu přihlížely, neobstojí žaloba ani s hlediska § 1264 obč. zák., podle něhož jest arci posuzovati oprávněnost zažalovaného nároku, pokud jde o výživné požadované za dobu od podání žaloby do dne, kdy rozlukový rozsudek vešel v moc práva. Ustanovení § 1264 obč. zák. praví ovšem jen povšechně, že, je-li jedna strana bez viny, může žádati podle okolnosti přiměřenou výživu. Než, jak již odvolací soud v sou ladě s ustálenou judikaturou nejvyššího soudu správně vyložil, nemá manžel, a to ani nuzný manžel, za trvání manželství nárok na výživu proti manželce (viz rozhodnutí čís. 2635, 8298, 9532) a nelze seznati, proč rozvedený, byť i na rozvodu nevinný manžel má býti na tom lépe než za trvání manželství. Správný výklad § 1264 obč. zák. nepřipouští tedy přes jeho doslov pochybnosti o tom, že ustanovení to přiznává nárok na přiměřenou výživu jen nevinné manželce, které právo to příslušelo již za trvání manželství, nikoliv též manželi. Nižší soudy proto nepochybily, uznavše zažalovaný nárok za neoprávněný.
Citace:
č. 12019. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 366-367.