Čís. 12019.
Ustanovení § 1264 obč. zák. přiznává nárok na přiměřenou výživu jen nevinné manželce, nikoliv i manželi.
(Rozh. ze dne 21. října 1932, Rv I 1284/32.)
Manželství stran bylo rozsudkem ze dne 23. června 1930 rozvedeno od stolu a lože z viny žalované manželky. Rozsudkem ze dne 30. října 1931 bylo manželství stran pravoplatně rozloučeno z výhradně viny manželovy. Žalobu (bývalého) manžela proti manželce o placení výživného oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Nehledíc k tomu, že manželství stran bylo rozsudkem ze dne 30. října 1931 právoplatně rozloučeno z výhradně viny žalobcovy a že proto nárok žalobce o ustanovení § 1266 obč. zák. opříti nelze, nemá manžel ze zákona proti manželce nárok na výživné a opačný názor nemá opory ani v § 44 ani v § 92 obč. zák. Totéž platí i o nuzném manželu. Povinnosti manželů jsou'blíže určeny v §§ 89'—92 obč. zák. a povinnost poskytovati výživu ukládá se v § 91 jen manželi proti manželce, kdežto v § 92 obč. zák. povinnost manželky poskytovati výživu manželi není vyslovena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláníl
Důvody:
Dovolatel nenapadá právní názor, odvolacího soudu, že manželi, z jehož výhradně viny bylo manželství rozloučeno, nepřísluší podle § 1266 obč. zák. proti manželce nárok na výživu, namítá však, že neopřel žalobu o rozsudek krajského soudu ze dne 30. října 1931, jímž teprve po podání žaloby bylo manželství stran z viny žalobce rozloučeno, nýbrž o rozsudek krajského soudu ze dne 23. června 1930, jímž manželství bylo rozvedeno z viny žalované, a že proto bylo v souzeném případě použiti § 1264 obč. zák., nikoliv § 1266 obč. zák. Avšak, nehledíc k tomu, že rozlukový rozsudek byl vynesen a vešel v moc práva ještě .před tím, než byl v souzeném případě vydán rozsudek soudu prvé stolice, že se žalovaná tohoto rozlukového rozsudku za sporu dovolávala a že tedy nižší soudy právem k němu přihlížely, neobstojí žaloba ani s hlediska § 1264 obč. zák., podle něhož jest arci posuzovati oprávněnost zažalovaného nároku, pokud jde o výživné požadované za dobu od podání žaloby do dne, kdy rozlukový rozsudek vešel v moc práva. Ustanovení § 1264 obč. zák. praví ovšem jen povšechně, že, je-li jedna strana bez viny, může žádati podle okolnosti přiměřenou výživu. Než, jak již odvolací soud v sou ladě s ustálenou judikaturou nejvyššího soudu správně vyložil, nemá manžel, a to ani nuzný manžel, za trvání manželství nárok na výživu proti manželce (viz rozhodnutí čís. 2635, 8298, 9532) a nelze seznati, proč rozvedený, byť i na rozvodu nevinný manžel má býti na tom lépe než za trvání manželství. Správný výklad § 1264 obč. zák. nepřipouští tedy přes jeho doslov pochybnosti o tom, že ustanovení to přiznává nárok na přiměřenou výživu jen nevinné manželce, které právo to příslušelo již za trvání manželství, nikoliv též manželi. Nižší soudy proto nepochybily, uznavše zažalovaný nárok za neoprávněný.