Čís. 11817.

Vyhovění návrhu dlužníka na zrušení exekuce (§ 40 ex. ř.) není na závadu, že dlužník své tvrzení o zaplacení vymáhané pohledávky nedoložil, nevyjádřil-li se vymáhající věřitel o tomto návrhu v dané mu lhůtě.
(Rozh. ze dne 1. července 1932, R I 467/32.)
Návrh dlužníka, by byla exekuce zrušena, soud prvé stolice zamítl a poukázal navrhovatele na pořad práva. Důvody: Dlužník tvrdí, že zaplatil celou dlužnou pohledávku. Vymáhající věřitel to popírá a žádá o pokračování v exekučním řízení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o tom, zda dlužník úplně zaplatil, závisí od zjištění sporných okolností (žaloba oposiční), musela býti žádost o zrušení exekuce zamítnuta a dlužník se svým nárokem odkázán na pořad práva. Rekursní soud zrušil exekuci podle § 40 ex. ř. Důvody: K návrhu povinného na zrušení exekuce byla vymáhající strana soudem vyzvána, by se o tomto návrhu do osmi dnů vyjádřila, jinak že soud bude míti za to, že s návrhem tím souhlasí. Toto vyzvání bylo zástupci vymáhající strany doručeno dne 15. prosince 1931, avšak ve stanovené lhůtě vyjádření vymáhající stranou nebylo podáno. Podle § 56 třetí odstavec ex. ř. budiž o osobách, které zameškaly lhůtu ku písemnému prohlášení nebo k vyjádření o návrhu pokládáno, že k návrhu přisvědčují, leč by zákon něco jiného stanovil. Neměl proto první soud k návrhu na pokračování v řízení dražebním, který byl vymáhající stranou po uplynutí osmidenní lhůty, tedy opožděně podán, přihlížeti, nýbrž ve smyslu citovaného ustanovení pokládati za to, že vymáhající strana se zrušením exekuce souhlasí a na základě toho exekuci podle § 40 ex. ř. zrušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Osmidenní lhůta k vyjádření o návrhu povinného na zrušení exekuce (§ 40 ex. ř.) nebyla příliš krátká a, nestačila-li stěžovateli, ježto prý musil dříve o tvrzeném zaplacení konati šetření, bylo na něm, by zakročil o prodloužení lhůty (§ 78 ex. ř., § 128 c. ř. s.). Vyjádření stěžovatele o nesouhlasu s návrhem teprve po uplynutí lhůty bylo opožděné a rekursní soud právem podle upozornění daného ve výzvě k vyjádření (§ 56 ex. ř.) vyhověl návrhu povinného a exekuci zrušil. Vyhovění návrhu nebylo na závadu, jak míní stěžovatel, že dlužník své tvrzení o zaplacení vymáhané pohledávky nijak nedoložil. Rekursnímu soudu stačilo, že se stěžovatel v dané mu lhůtě nevyjádřil a tudíž podle upozornění ve výzvě s návrhem souhlasil.

Citace:

č. 11817. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 63-64.