Čís. 12239.
Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Pro řízení před okresními soudy o pracovních sporech v místech, kde není ani pracovního soudu ani odděleni okresního soudu pro pracovní spory, platí, kromě odchylky co do místní příslušnosti, obecné předpisy civilních soudních řádů, tedy také předpisy o smlouvě o rozsudím.
Příslušnost okresních soudů ve sporech pracovních podle § 42 zákona čís. 131/1931 jest výlučná v tom smyslu, že dobrovolné podrobení se příslušnosti jiných řádných soudů by nemělo právní účinek, ale to není na závadu, by úmluvou v hromadné pracovní smlouvě nebylo přeneseno rozhodování o těchto sporech na rozhodce. Ujednání o rozhodčím soudě v kolektivní smlouvě jest pro zúčastněné strany závazné, třebas ten který účastník nedal za svou osobu písemný souhlas ke smlouvě o rozhodčím soudě, leč že by toto ustanovení kolektivní smlouvy bylo výslovně vyloučeno zvláštní úmluvou. Ten, kdo se dovolával kolektivní smlouvy k opodstatnění svého nároku, dal tím zřejmě najevo, že se podrobil jejím ustanovením. Vyřizoval-li podle kolektivní smlouvy paritní rozhodčí výbory všechny spory z této smlouvy, nezáleží na tom, zda spor vznikl za trvání závodu a pracovního poměru, či až po zrušeni závodu a po skončeni námezdního poměru. Zákonem o pracovních soudech nepozbyly platnosti soukromoprávní úmluvy o příslušnosti rozhodčích soudů ve sporech, o nichž by byl jinak povolán rozhodovati řádný soud.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1932, R I 1021/32.)
Proti žalobě z pracovního poměru, zadané na okresním soudě v K., namítl žalovaný, že podle kolektivní smlouvy jest příslušný paritní rozhodčí výbor. Soud prvé stolice námitku zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Předeslati jest, že namítaná okolnost, .že spor má býti rozhodnut podle kolektivní smlouvy paritním rozhodčím výborem, odůvodňuje jen námitku nepříslušnosti řádného soudu, nikoli nepřípustnost pořadu práva. (Rozhodnutí čís. 2811, 4957, 6183, 6734, 9130, 9751 sb. n. s.). Mezi stranami není sporu o tom, že jde o rozepři z pracovního poměru ve smyslu §§ 1 a 2 zákona ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n. Kdyby byl pro soudní okres K. zřízen pracovní soud aneb oddělení okresního soudu pro spory pracovní, bylo by řešiti otázku, zda lze tu použiti ustanovení třetího odstavce § 1 uvedeného zákona. Pro obvod okresního soudu v K. má sice býti zřízeno zvláštní oddělení okresního soudu pro spory pracovní podle § 3 odst. (1) a) vládního nařízení ze dne 1. prosince 1931, čís. 180 sb. z. a n., ale dosud zřízeno nebylo, neboť ve vyhlášce ministra spravedlnosti ze dne 17. března 1932, čís. 44 sb. z. ,a n., vydané podle § 4 odst. (2) onoho vládního nařízení, nebylo oddělení okresního soudu pro, pracovní spory v K. uvedeno a nebyl tedy dosud určen den, kdy toto oddělení má zahájit! činnost. Platí tudíž v tomto případě ustanovení, § 42 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n., že pracovní spory uvedené v §§ 1 a 2 pokud není pro soudní okres zřízen pracovní soud aneb oddělení okresního soudu pro spory pracovní, náležejí k věcné příslušnosti okresního soudu, ať byla žaloba podána za trvání pracovního nebo služebního poměru nebo po jeho skončení a ať jest hodnota předmětu sporu jakákoliv. (Viz rozhodnutí čís. 11733 sb. n. s.) Pro řízení před okresními soudy o pracovních sporech v místech, kde nejsou v činnosti ani pracovní soudy ani oddělení okresních soudů pro pracovní spory, nestanoví § 42 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. jinou odchylku od obecných předpisů civ. řádu soudního kromě předpisu druhé věty § 42, jenž se týká místní příslušnosti okresních soudů, o níž platí v těchto případech ustanovení § 3. Ve všech ostatních směrech platí tedy u okresních soudů i v případě § 42 zákona o pracovních soudech obecné předpisy civilních soudních řádů (srovnej výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 27. dubna 1932, čís. 20283, uveřejněný ve Věstníku min. sprav. čís. 5 z roku 1932 na str. 88), tedy také předpisy o smlouvě o rozsudím (§§ 577 a násl. c. ř. s.). Námitku, že spor má býti rozhodnut paritním rozhodčím výborem, nikoliv dovolaným soudem prvé stolice, nelze tudíž posuzovati podle zvláštního ustanovení třetího odstavce § 1 zákona o pracovních soudech o tom, za jakých podmínek může býti vyloučena příslušnost pracovního soudu pokud se týče oddělení okresního soudu pro pracovní spory, protože tu nejde o otázku, zdali ustanovením kolektivní smlouvy mohla býti vyloučena příslušnost pracovního soudu, nýbrž jen o otázku, zdali se strany tímto ustanovením podrobily platně a závazně paritnímu rozhodčímu výboru, ač by jinak spor příslušel podle § 42 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. před okresní soud. Není proto třeba obírati se vývody dovolacího rekursu o tom, zdali vyloučení příslušnosti pracovního soudu musí v kolektivní smlouvě býti vyznačeno výslovně a zdali § 1 odst. (3) zákona o pracovních soudech má na mysli jen hromadné smlouvy pracovní, jež vzniknou teprve budoucně, to jest až po účinnosti tohoto zákona.
Příslušnost okresních soudů ve sporech pracovních podle § 42 zákona čís. 131/1931, sb. z. a n., jest ovšem výlučná v tom smyslu, že dobrovolné podrobení se příslušnosti jiných řádných soudů by nemělo právní účinek, ale to není na závadu, by úmluvou v hromadné pracovní smlouvě nebylo přeneseno rozhodování o těchto sporech na rozhodce, neboť takovouto smlouvou může býti vyloučena podle § 1 odst. (3) uvedeného zákona i příslušnost soudu pracovního.
Pokud stěžovatel dovozuje, že ustanovení § 12 odst. (2) kolektivní smlouvy o příslušnosti paritního rozhodčího výboru není pro něho závazné a platné, protože ujednání o příslušnosti nepodepsal, jest k jeho vývodům připomenouti toto: Jak bylo podrobně vyloženo již v rozhodnutí čís. 6183 sb. n. s., na nějž se stěžovatel odkazuje, jest ujednání o rozhodčím soudě obsažené v kolektivní smlouvě pro zúčastněné strany závazné, třebaže ten který účastník nedal za svou osobu písemný souhlas ke smlouvě o rozhodčím soudě, leč že by toto ustanovení kolektivní smlouvy bylo výslovně vyloučeno zvláštní úmluvou. Žalobce ani netvrdil, že se mezi ním a žalovanou firmou stala taková zvláštní úmluva. Dovolávaje se kolektivní smlouvy k opodstatnění svého nároku, dal tím žalobce zřejmě najevo, že se podrobil jejím ustanovením. Nelze považovati za přípustné, by žalobce uznával z kolektivní smlouvy jen její část o mzdě a by zároveň neuznával její ustanovení o rozhodování ve sporech. (Viz rozhodnutí čís. 4115 sb. n. s.) Nemá proto významu stěžovatelovo tvrzení, že nepodepsal ujednání o příslušnosti paritního rozhodčího výboru; vždyť právě povaha kolektivních smluv přináší s sebou, že za členy organisací jednají zástupcové. Bezvýznamné jest další stěžovatelovo tvrzení, že závod žalované firmy byl v listopadu 1931 zrušen a že závodní výbor potom již neexistoval, čímž prý zanikla i působnost paritního rozhodčího výboru. Podle § 12 druhý odstavec kolektivní smlouvy vyřizují paritní rozhodčí výbory všechny spory vzniklé z této smlouvy, které nelze narovnati smírnou cestou mezi správou závodu a závodními výbory a které nespadají do kompetence rozhodčí komise podle § 26 zákona o závodních výborech. O takový spor jde i v souzeném případě a nezáleží na tom, zdali vznikl za trvání závodu a pracovního poměru, či až po zrušení závodu a po skončení námezdního poměru. (Srovnej rozhodnutí čís. 6183 sb. n. s.).
Stěžovatelův názor, jejž sdílel i prvý soud, že v této věci paritní rozhodčí výbor podle § 12 odst. 2 kolektivní smlouvy pozbyl působnosti zákonem o pracovních soudech, není správný, neboť podle § 44 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. pozbyly sice dnem 1. ledna 1932 platnosti právní normy o předmětech tímto zákonem upravených, ale to se netýká soukromoprávních úmluv o příslušnosti rozhodčích soudů ve sporech, o nichž by byl jinak podle § 1 j. n. povolán rozhodovat! řádný soud jako právě v této věci. Rekursní soud rozhodl tedy správně, že pro tento spor jest příslušným paritní rozhodčí výbor, nikoliv dovolaný soud, a právem vyhověl námitce nepříslušnosti řádného soudu.