Dr. František Štajgr: Důkazní břemeno v civilním soudním sporu.

Knihovna Sborníku věd právních a státních, n. ř. č. 7. Praha 1931. (Bursík a Kohout.) Stran 121, cena neuvedena. — Spisovatel, kterému byla mezitím udělena venia legendi na Komenského universitě pro obor civilního řízení soudního, rozdělil svou specielní studii procesuální v pět kapitol. V prvé probírá otázky zásadní, jichž řešení ukazuje bystrost úsudku autorova, jakož i jeho znalost teoretických směrů v právnické literatuře. Na str. 9 vytýká spisovatel normativní teorii Weyrově a Kelsenově, že prý tato teorie jmenuje normou v užším smyslu jen její druhou část (»má býti 13«) a mluví o povinnosti (v užš. sm.) též jen v tomto směru, kdežto podmíněnou její část (»je-li A«) nechává nepovšimnutu ve své terminologii. Autor neuvádí, z kterých spisů citovaných autorů došel k tomu přesvědčení; rozhodně ale nebere při tom náležitý ohled také na jiné normativní teoretiky (zejména Sedláčka) a na Weyrovo učení (Věd. roč. 7.) o konkretisaci normy a její aplikaci na konkrétní skutkovou podstatu. Spisovatel pak pojednává o autonomní povinnosti dokazovat, jež mu znamená dokazovati sobě samému, a o heteronomní povinnosti dokazovat, jež je mu povinností dokazovat jinému. Nejasné je tvrzení autorovo na str. 9, že žádná povinnost nevzniká bez příslušné normy (v případě povinnosti vůči sobě samému je to norma diktovaná vrozeným pudem sebezáchovy) a naopak, takže povinnost a norma jsou s tohoto hlediska jen různé stránky téhož zjevu; má proto i každá povinnost svoje zvláštní podmínky a znalost normy je znalostí též těchto podmínek. Máme za to, že mohou existovati autonomní normy (na př. etické, náboženské), které nejsou diktovány pudem sebezáchovy a dále, je-li norma výrazem povinnosti, že nelze mluviti o normě a povinnosti jako o dvou stránkách téhož zjevu. V dalším je rozebráno, co znamená dokazovat a co dokázat, dále předpoklady dokazování, komu se dokazuje a předmět dokazování. Rozdíl mezi vědeckou a soudcovskou interpretací spatřuje spisovatel v tom, že věda interpretuje a soudce aplikuje právní normy. Konečně spisovatel v úvodní kapitole vytyčuje některé pojmy, s nimiž pak dále operuje, na př. fakta a skutečnosti, skutečnosti a právní pojmy, a podává všeobecnou definici důkazního břemene. Kapitola druhá spisu pojednává o rozsahu důkazní povinnosti v platném právu. Po probrání zásad projednávací, disposiční a vyhledávací, doznání, skutečností notorických (dotyčný paragraf nadepsán: »Notorieta«), zákonných domněnek o použití cizího práva přistupuje spisovatel k pojednání o dotazovací činnosti soudcově, břemenu důkazním, volném uvážení soudce a důkazních prostředcích. Vlastní probrání otázky důkazního břemene jest obsaženo v hlavě třetí, o rozdělení důkazního břemene, hlavě čtvrté o jeho právní povaze a hlavě páté o důkazním břemenu v teorii. Přes určitou roztříštěnost výkladů jest spis velmi instruktivní, pojednávaje obšírně o řadě důležitých otázek sem spadajících, a to nejen s hlediska teoretického, nýbrž také s náležitým zřetelem k praktickému uplatnění autorem podaných řešení v praxi.
Dr. K. Gerlich.

Citace:

GERLICH, Karel. Dr. František Štajgr: Důkazní břemeno v civilním soudních sporu. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 9-10, s. 349-350.