Č. 8921.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: O pojmových znacích vedlejšího zaměstnání podle zák. č. 221/24.
(Nález ze dne 2. prosince 1930 č. 18718.)
Prejudikatura: Boh. A. 4285/24, 5486/26, 8083/29.
Věc: Krupinská okresní nemocenská pojišťovna v Š. proti exposituře krupinského okresního úřadu v Š. o nemocenské, invalidní a starobní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě přihlášky ze dne 7. února 1927, v níž uveden byl jako zaměstnavatel Karel K. a jako pojištěnec Jánová D., posluhovačka, s měsíční mzdou 50 Kč a stravou, vyměřila stěžující si pojišťovna Karlu K. za jmenovanou za příspěvkové období od 1. do 31. ledna 1927 nemocenské, invalidní a starobní pojistné úhrnnou částkou 187 Kč 68 h. Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad ke stížnosti Karla K. uvedený platební rozkaz a osvobodil ho od zaplacení vyměřeného mu pojistného z těchto důvodů: St-1 udává, že Jánová D. vykonávala u něho práce posluhovačky denně 2 hodiny za měsíční odměnu 60 Kč bez jakéhokoli — Č. 8921 —
1349
dalšího zaopatření. Toto zaměstnání je zaměstnáním vedlejším, ježtjako manželka malíře je téměř celý den zaměstnána ve své vlastní domácnosti. Expositura okresního úřadu v Šahách z vyšetřování zjistila, že jmenovaná není u zaměstnavatele smluvně zaměstnána, ale zaměstnává se hlavně ve své domácnosti. Podle § 248 zák. č. 221/24 osoby nepravidelně zaměstnané třeba odlišovati od osob zaměstnaných jen příležitostně ve smyslu § 2 odst. 1, které nepodléhají pojištění.
O stížnosti nss uvážil:
Jest nesporné, že Jánová D. jest zaměstnána u Karla K. jako posluhovačka. Na sporu jest, zda toto její zaměstnání zakládá pojistnou povinnost pro případ nemoci, invalidity a stáří podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/24, podle něhož jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo v čsl. republice vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Žal. úřad popřel pojistnou povinnost jmenované posluhovačky, prohlásiv výslovně zaměstnání její u Karla K. za zaměstnání vedlejší, ježto jako provdaná žena jest téměř celý den zaměstnána ve své vlastní domácnosti, což jest jejím zaměstnáním hlavním. Podle toho vycházel žal. úřad z právního názoru, že rozhodujícím pojmovým znakem vedlejšího zaměstnání jest, že práce vykonávané J. D. jako posluhovačkou vyžadovaly jen kratší pracovní doby, kdežto převážně delší část denní pracovní doby se zaměstnávala ve své domácnosti.
Stížnost vytýká tomuto právnímu názoru inylnost a nezákonnost. Poukazuje k tomu, že nezná pramene, z něhož názor ten jest čerpán, a dovozuje, že správným jest stanovisko, že osoby, jejichž činnost jest jejich vedlejším zaměstnáním, jsou vyňaty z povinného pojištění jen tehdy, je-li jejich hlavní činnost činností výdělečnou, spojenou s vyšším příjmem. Provdané ženy nelze proto vylučovati z pojistné povinnosti z důvodu jejich zaopatření při vedení domácnosti jejich manžela, poněvadž o vedení domácnosti není možno tvrditi, že je výdělkovou činností spojenou s určitým příjmem. Hlavním zaměstnáním může býti jen výdělečná činnost, vyvíjená na základě poměru pracovního nebo služebního nebo samostatná činnost výdělečná.
K této námitce dlužno uvésti: Zák. č. 221/24 nedefinuje pojmu vedlejšího zaměstnání stejně jako jej nedefinoval ani dřívější zák. č. 268/19. Zásadních změn v okruhu osob povinných pojištěním podle tohoto zák. zákon č. 221/24 neprovedl. Z toho plyne oprávněnost úsudku, že tento zákon neměl ani úmyslu měniti něco na výkladu, jehož se dostalo pojmu vedlejšího zaměstnání v praxi a judikatuře nss-u, které uznávají zaměstnání za vedlejší tehdy, když srovnáno jsouc s jinou (samostatnou) činností nebo s životním postavením dotčené osoby s hlediska hospodářského a sociálního, jest povahy podřadné (srov. nál. Boh. A 4285/24, 5486/26, 8083/29 a j.). U osob zaměstnaných nesamostatně u různých zaměstnavatelů nutno arci při tomto posuzování přihlížeti k úhrnu všech zaměstnání námezdních. Shledá-li se, že tato námezdní zaměstnání podléhají pojistné povinnosti podle § 2 odst. 1, pak řešiti nutno otázku další, které z nich je zaměstnáním hlavním, t. j. nejvýše placeným (§ 169 odst. 3), pojistnou povinnost zakládajícím (§ 169 odst. 2), a který ze zaměstnavatelů jest povinen osobu, o kterou jde, k pojištění přihlásiti. Podle shora uvedených pojmových znaků vedlejšího zaměstnání není tedy sama o sobě rozhodnou okolnost, jako dobu denní, resp. jakou část denní pracovní doby zabírá práce námezdní. Hlavním zaměstnáním může býti i zaměstnání kratší denní dobu trvající, není-li proti němu zaměstnání nebo životní postavení, jež s hlediska sociálního a hospodářského převažuje.
Nelze proto dáti stížnosti za pravdu, pokud hájí právního názoru, že hlavním zaměstnáním může býti jen výdělečná činnost, konaná na základě poměru pracovního nebo služebního nebo samostatně, neboť podle toho, co bylo řečeno, může jím býti také jiné nevýdělečné zaměstnání nebo životní postavení, které, posuzováno jsouc s hlediska sociálního a hospodářského, převažuje činnost výdělečnou, která má pak vzhledem k onomu zaměstnání zřejmě ráz činnosti jen podřadné a podružné.

Citace:

č. 8921. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 600-602.