—Č. 8684 —
785
Č. 8684.
Pojištění nemocenské: I. Zavinění zaměstnavatele neb osoby, kterou on pověřil přihláškou, že osoba pojistné povinnosti podrobená nebyla přihlášena vůbec, nenáležitým způsobem neb opožděně, není předpokladem jeho náhradní povinnosti podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24. — II. Podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 je zaměstnavatel, který opomenul zaměstnance ohlásiti včas, povinen nahraditi veškerý náklad, jejž nemocenská pojišťovna podle zákona nebo stanov na zaměstnance takového učinila, nikoliv tedy jen náklad za dobu od jeho onemocnění do přihlášky.
(Nález ze dne 16. června 1930 č. 12205/28.)
Prejudikatura: Boh. A 7441/28.
Věc: Nordbohmische Zuckerindustrie, společnost s r. o. ve V. proti zemské správě politické v Praze o náhradu léčebných útrat.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní nemocenská pojišťovna v T. předepsala platebním výměrem z 15. února 1927 hospodářské správě stěžující si společnosti v M., aby jí nahradila podle § 32 nemoc. zák. náklad za dávky v částce 3285 Kč, který pojišťovna učinila za Annu P., jež byla zaměstnána u jmenované hospodářské správy od 18. do 31. ledna 1926, onemocněla dne 2. února 1926, byla však přihlášena k nemoc, pojištění po svém onemocnění teprve dne 16. února 1926, tedy až po uplynutí třídenní lhůty přihlašovací. Námitkám proti výměru tomu podaným osp v T. nevyhověla s tím, že náhradní povinnost st-lčina jest odůvodněna § 20 odst. 2 zák. č. 221/24. Dalšímu odvolání zsp nař. rozhodnutím rovněž nevyhověla a v odpor vzatý výměr potvrdila ze správných jeho důvodů. K vývodům odvolání podotkla, že otázka, kdo opožděné přihlášení Marie P. k nemoc, pojištění zavinil, jest pro posouzení povinnosti k náhradě dotčených dávek nerozhodná.
O stížnosti nss uvážil:
Spor, o který tu jde, vznikl tím, že okr. nemoc, pokladna v T. předepsala plat. výměrem z 13. února 1927 stěžující si společnosti náhradu podpůrného nákladu, a když stěžující si společnost odepřela tento náklad jí nahraditi, obrátila se podáním ze 14. března 1927 na býv. osp-ou v T. se žádostí, aby uznala stěžující si firmu povinnou k této náhradě. Z toho plyne, že spor zahájen byl již po 1. červenci 1926, kdy nabyl účinnosti zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z 9. října 1924 č. 221 Sb. (§ 148 odst. 3 zák. č. 148/25). Dlužno jej proto posuzovati podle předpisů zák. č. 221/24 (§ 282 odst. 1 a odst. 2 a contr.).
Podle § 20 odst. 2 tohoto zák. jest zaměstnavatel povinen nahraditi nemoc, pojišťovně náklad za dávky, jejž pojišťovna učinila podle ustanovení zákona nebo stanov, ačkoli pojištěnec nebyl přihlášen buď vůbec nebo náležitým způsobem (§ 18 odst. 1 lit. a) nebo po uplynutí lhůty § 17 teprve, když nastal pojistný případ. Náhradní povinnost zaměstnavatelova v cit. § normovaná jest podle toho závislá jedině na skutkových —Č. 8684 —
předpokladech, že skutečné onemocnění osoby podrobené nemoc, pojištění nastalo dříve, než osoba ta byla přihlášena k pojištění, a že přihláška byla učiněna teprve po této době a po uplynutí zákonné třídenní lhůty přihlašovací. V daném případě jsou tyto zákonné skutkové předpoklady náhradní povinnosti nesporné, ježto stížnost nepopírá, že Anna P. nemoc, pojištění podléhala, že byla u stěžující si společnosti zaměstnána od 18. do 31. ledna 1926, že onemocněla 2. února a přihlášena byla teprve 16. února 1926, tedy po skutečném svém onemocnění a po uplynutí třídenní lhůty přihlašovací. Stížnost však namítá, že firma nemá nejmenší viny na opožděné přihlášce, ježto přihláškami a odhláškami osob nemoc, pojištění povinných pověřila svého úředníka J. B., osobu jinak svědomitou, který trpí jako vál. invalida těžkou nervovou chorobou a opomenul učiniti přihlášku Anny P. z té příčiny, že v rozhodné době onemocněla jeho manželka a on byl k ní opětně povolán. Z obsahu této námitky, také v řízení správním již uplatněné, jest zřejmo, že stížnost stojí na stanovisku, že náhradní povinnost stanovená v § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 jest kromě uvedených skutkových předpokladů podmíněna také ještě subjektivním zaviněním zaměstnavatelovým na opožděné přihlášce.Stížnosti nelze však dáti za pravdu.
Cit. zákonné ustanovení má se zřetelem k tomu, že nemoc, pojištění nastává ex lege (srovn. § 2 odst. 2), za účel zabezpečiti, aby zaměstnavatelé splnili povinnosti, které jim zákon v příčině včasnosti a řádnosti přihlášek ukládá; má tedy povahu pořádkové pokuty, které se zaměstnavatelé mohou vyhnouti jen přesným zachováváním předpisů o hlašošovací povinnosti. Opomenutí povinnosti tak, jak v dotčených ustanoveních jest uvedeno, má pak již samo o sobě v zápětí následky v § 20 odst. 2 vytčené, a není třeba, aby zanedbání to bylo úmyslné, vědomé nebo zaviněné, t. j. aby opomenutí bylo provázeno takovými okolnostmi, jež svědčí o nějaké zvláštní vině zaměstnavatelově, poněvadž zákon nikde toho nepožaduje (sr. nál. Boh. A. 7441/28). Náhradní povinnost zaměstnavatelova připjata jest již podle zákona k pouhé skutečnosti, že opomenul on, resp. jeho zástupce, touto funkcí jím pověřený, jehož nečinnost jde na vrub zaměstnavatele, učiniti včas a náležitě přihlášku tak, jak mu to zákon předpisuje.
Toliko pro trestní odpovědnost zaměstnavatelovu za nevčasnou nebo nesprávnou ohlášku a výši trestu mají právní význam zvláštní skutkové okolnosti konkrétního případu, pokud lze je pokládati za náležitou omluvu ve smyslu § 260 lit. a) zák. č. 221/24 (srov. také § 262 odst. 1 tohoto zák.). Právě ze srovnání ustanovení 2. odst. § 20 s předpisem § 260 lit. a) zák. č. 221/24 a contrario vyplývá oprávněnost úsudku, že pro náhradní povinnost zaměstnavatelovu nemá otázka zavinění jeho, resp. jeho zástupce podle zákona právní relevance, nýbrž že jest rozhodnou toliko pro trestní odpovědnost zaměstnavatelovu, která jest vyloučena tehdy, prokáže-li zaměstnavatel svou nevinu na nesplnění své ohlašovací povinnosti náležitou omluvou. Takovéhoto rozdílu starý nemoc, zákon č. 33/1888 neznal, jak jest zřejmo z jeho předpisů o náhradní povinnosti (§ 32) a o trestní sankci na nesplnění ohlašovací povinnosti (§ 67). Není proto případné, dovolává-li se stížnost k obhájení svého uvedeného právního stanoviska nálezů býv. ss-u Budw. 9960/13/A a 10429/14/A), jež se týkaly skutkových podstat, posuzovaných podle zák. č. 33/1888, jehož ustanovení však nejsou totožná s předpisy zák. č. 221/24, kterých dlužno v daném případě, jak úvodem bylo již řečeno, jediné použiti. Vycházel-li žal. úřad v nař. rozhodnutí z právního názoru, že zavinění zaměstnavatelovo s hlediska ustanovení § 20 odst. 2 tohoto zák. jest nerozhodné, nelze názoru tomu vytýkati právem, že není ve shodě se zákonem. Není-li podle toho pro otázku náhradní povinnosti zaměstnavatelovy s hlediska § 20 odst. 2 mimo skutkové předpoklady zde uvedené relevantním dále ještě také jeho zavinění, pak nejsou rozhodné ani skutkové okolnosti, které stěžující si firma uváděla na doklad toho, že ji, resp. jejího zástupce na opožděné přihlášce nestíhá zavinění. — Nepopírajíc, že pokladna učinila náklad na dávky v té výši, v jaké stěžující si firma byla uznána povinnou k náhradě, namítá stížnost dále také ještě nezákonnost nař. rozhodnutí co do časového rozsahu náhradní povinnosti. Stížnost dovozuje, že by se náhradní povinnost stěžující si společnosti mohla vztahovati nejvýše na dobu onemocnění Anny P., t. j. od 2. února 1926 do dne ohlášky, t. j. do 16. února 1926, ježto Anna P. dne 31. ledna 1926 ze služby vystoupila a byla 16. února 1926 dodatečně přihlášena za dobu od 18. ledna do 31. ledna 1926. Ani tato námitka není odůvodněna.
Podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 jest zaměstnavatel, který nesplnil včas nebo náležitě své přihlašovací povinnosti, povinen nahraditi nemoc. pojišťovně náklad za dávky, jež ona učinila podle ustanovení zákona nebo stanov, tedy veškerý náklad na povinné dávky podle § 95 i na větší dávky, zavedené stanovami podle § 105 za celou dobu, po kterou pojištěnec podle zák. nebo stanov má na dávku ty nárok a pojišťovnou byly mu skutečně poskytnuty, stejně jako to ustanovoval již § 32 nemoc, zák. č. 33 z roku 1888, který zde mluví o veškerém nákladu. Pro omezující výklad této náhradní povinnosti ve smyslu hájeném stížností, t. j. že by povinnost tato se vztahovala jen na dávky poskytnuté pojišťovnou ode dne onemocnění pojištěné do dne dodatečné přihlášky, není v zákoně naprosto žádné opory. Stížnost se k odůvodnění uvedené své námitky ani nedovolává žádného ustanovení, ze kterého by se to dovoditi dalo, a ani se ho dovolati nemůže. Její námitka jest pouhým, ničím nedoloženým tvrzením a proto bezpodstatná.