Č. 8820.Zaměstnanci veřejní: Praxe aspirantů lékámictví, konaná ve veřejné lékárně, není "studiem na učilišti" podle § 144 odst. 2 bodu 1 zák. č. 103/26.(Nález ze dne 16. října 1930 č. 15777.)Prejudikatura: Boh. A 5297/26.Věc: Hugo F. v U. proti oddělení ministerstva vnitra v Bratislavě o výchovné.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Žal. úřad zastavil výměrem z 15. září 1927 st-li, notářskému adjunktovi, koncem května 1927 přídavek na děti ročních 900 Kč, vyrovnávací přídavek ročních 696 Kč a zvláštní přídavek pro Slov. měsíčních 167 Kč a poukázal mu od 1. června 1927 jen výchovné na dvě děti ročních 3000 Kč a zvláštní přídavek pro Slov. měsíčně 150 Kč a to proto, že syn st-lův Mikuláš dovršil dnem 19. května 1927 — Č. 8820 —1121věk 18 roků a st-1 neprokázal další eventuelní nárok na výchovné (resp. přídavek na děti) na jmenované dítko ve smyslu bodu 2 a 6 § 144 zák. č. 103/26.Na to žádal st-1 podáním z 10. listopadu 1927 o přiznání výchovného v plné výměře na řečeného syna ve smyslu bodu 4 a 6 § 144 zák. č. 103/26 z důvodu, že syn jeho jest zaměstnán jako lékárnický praktikant v lékárně Vojtěcha R. v T., že tedy dále studuje, že žije mimo domácnost otcovu a že st-1 jako jeho otec jej zaopatřuje stravou, bytem a šatstvem. Žádosti této nevyhověl žal. úřad nař. rozhodnutím vzhledem k bodu 2 § 144 zák. č. 103/26 a dodal, že o nároku na výchovné na jmenovaného syna v měsíci červnu 1927 bylo by možné rozhodovati jen na základě průkazu o tom, že dotyčné dítě v době uvedené studovalo.O stížnosti uvážil nss toto:Stížnost snaží se dovoditi, že lékárnickou praksi sluší považovati za pokračování ve studiích, ježto by bez této prakse nemohl syn st-lův vstoupiti na universitu, aby po dalších dvou letech dosáhl diplomu lékárnického. Prakse ta jest předepsána a tudíž nutná. St-1 musí syna částečně vydržovati. Má proto stížnost za to, že jsou dány podmínky odst. 4 § 144 zák. č. 103/26 a že žal. úřad porušil zákon, odepřel-li st-li přiznati výchovné.Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.Zákon z 24. června 1926 č. 103 Sb. stanoví v § 144 v odst. 2, že pro přiznání výchovného jest rozhodným v zásadě, nepřekročily-li děti 18. roku svého věku. Po uvedené době přísluší výchovné mimo jiné jen na děti, studují-li na veřejném nebo právem veřejnosti nadaném učilišti, až do dokončeného studia, nejdéle však do dokonaného 21. roku věku při studiu na středních školách (§ 4 odst. 2 plat. zák.) nebo odborných školách a do dokonaného 24. roku věku při studiu na vysokých školách, avšak jen studují-li s řádným prospěchem.Podmínkou pro přiznání výchovného podle § 144 plat. zák. je tedy, aby šlo o dítě státního zaměstnance v zásadě mladší 18 let, výjimečně pak o dítě nepřekročivší ještě 24. roku věku, studuje-li na veřejném neb právem veřejnosti nadaném učilišti až do dokonaného studia. Posuzuje daný případ, subsumoval jej žal. úřad pod ustanovení § 144 odst. 2 plat. zák. a popřel z předpokladů právě uvedených toliko, jediný, vysloviv, že syn st-lův, konaje praksi v lékárně, nestuduje na učilišti.Pod pojmem studia nutno všeobecně vyrozumívati možnost používáti ústavu, organisovaného podle platných předpisů, jak co do látky učebné, tak i ve příčině sil vyučujících a osob vyučovaných, za účelem osvojení si určitých vědomostí na vyšším základě teoretickém. Zákon, mluvě v § 144 o učilišti, vyrozumívá tím veřejné ústavy a učiliště soukromá co do učebné látky a rozsahu učebného rovnocenná s ústavy veřejnými a proto právem veřejnosti nadaná. Veřejné lékárny nelze však vůbec považovati již se zřením k jejich účelu a organisaci za ústavy či za učiliště veřejná nebo právem veřejnosti nadaná a nelze také praksi, kterou v nich konají praktikanti či aspiranti lékárnictví, aby si osvojili určité vědomosti, byť i teoretické, považovati za studium na učilištích, jak je má na mysli zákon č. 103/26, třebas i prakse tato jest předepsána pro vstup aspiranta či praktikanta lékárnictví na vysokou školu za účelem dosažení diplomu lékárnického a tudíž nutná. Nepovažoval-li proto žal. úřad praksi lékárnickou, již konal syn st-lův, za studium na veřejném nebo právem veřejnosti nadaném učilišti a zamítl-li žádost st-lovu o přiznání výchovného z důvodu § 144 odst. 2 plat. zák., nelze tvrditi, že by názor tento odporoval zákonu. Není-li podle toho, co shora dolíčeno, dána prvá a zásadní podmínka pro přiznání výchovného z důvodu, že dítě nestuduje na veřejném, resp. právem veřejnosti nadaném učilišti, jest otázka, zda a kolik na dítě to zaměstnanec přispívá, podle § 144 odst. 4 plat. zák. úplně nerozhodná.