Č. 8837.

Honební právo (Morava): Honební souvislost ve smyslu §§ 4 a 7 mor. hon. zák. z 26. července 1912 č. 4 z. z. z r. 1914 předpokládá, že možnost dostati se s jednoho pozemku na druhý bez překročení pozemku cizího, jest splněna v obvodu platnosti cit. zákona.
(Nález ze dne 21. října 1930 č. 16215.)
Věc: Moravsko-slezská finanční prokuratura v Brně v zastoupení správy státních lesů a statků v Č. (rada fin. prok. Dr. Jos. Grňa z Brna) proti zemské správě politické v Brně o honebně-právní souvislost pozemků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 25. května 1928 reklamovala správa státních lesů a statků v Č. podle § 4 odst. 3 a § 7 honeb. zák. mor. právo vlastní honitby na pozemcích t. zv. »Popelářka«, poněvadž tyto pozemky souvisejí úplně s ostatními pozemky, které tvoří vlastní honitbu státní v katastrálních obcích M., M., S. atd. Nárok ten neuznala zsp v Brně nař. rozhodnutím jako stolice odvolací po právu a rozhodla, že soubor pozemků »Popelářka« náleží k obvodu obecní honitby ve V. Výrok svůj odůvodnila zsp v podstatě tím, že soubor pozemků »Popelářka« nesouvisí s vlastní honitbou žadatelky (resp. čsl. státu), ležící na území země Moravy, nýbrž pouze s její vlastní honitbou v Čechách, takže pouze pozemky ležícími na území Čech je zprostředkováno spojení pozemků »Popelářka« s ostatním komplexem pozemků moravských, jež tvoří vlastní honitbu žadatelky. Tím však není vyhověno ustanovení § 4 honeb, zák., který předpokládá, že skutkové předpoklady —Č. 8837 —
1164
oprávnění k vlastní honitbě musí bytí ve své celosti splněny na území platnosti mor. hon. zákona.
Ve stížnosti na toto rozhodnutí podané se doznává správnost skutkového předpokladu, z něhož vycházel žal. úřad, že totiž souvislost souboru pozemků »Popelářka« s ostatním územím vlastní honitby čsl. státu (správy státních lesů a statků v R.) ležícím na Moravě je uskutečněna jen státními pozemky, ležícími na území Čech, tvrdí se však, že i za tohoto skutkového stavu jsou splněny předpoklady ustanovení §§ 4 a 7 honeb, zák., poněvadž tímto stavem souvislost pozemků »Popelářka« s ostatním komplexem státních pozemků na území Moravy, podřízených správě státních lesů a statků v R., fakticky přerušena není. Názoru tomu nemohl nss přisvědčiti.
Podle § 4 hon. zák. pro Mor. z 26. července 1912 č. 4 z. z. z r. 1914 přiznává se právo na vlastní honitbu majiteli pozemnosti souvislé o výměře nejméně 115 ha bez rozdílu, leží-li všechny pozemky v jedné nebo několika místních obcích. Podle ustanovení § 7 jest za souvislou ve smyslu § 4 pokládati pozemnost tehdy, jsou-li jednotlivé pozemky tak spojeny, že je možno dostati se s jednoho dílu na druhý bez překročení pozemku cizího.
Uvedený hon. zákon byl podle svého nadpisu i podle č. I. uvozovacích ustanovení vydán pro markrabství Moravské. Jest tedy platnost hon. zákona mor. omezena jen na území Moravy, a normy obsažené v tomto zákoně upravují tudíž výkon honeb, práva na pozemcích ležících v obvodu platnosti tohoto zák., ale ovšem jen na těchto pozemcích. Mluví-li proto cit. honeb, zákon o pozemcích, má na mysli jen pozemky, které leží v obvodu působnosti cit. zákona. Jest tudíž i ustanovení § 4 hon. zák., které právo na vlastní honitbu váže na vlastnictví pozemnosti souvislé ve výměře 115 ha — když zákon výslovně jinak nestanoví — rozuměti tak, že nejen komplex pozemků téhož majitele v celé zákonné nejmenší výměře musí ležeti v území platnosti honeb, zák. mor., ale že také předpoklad souvislosti jeho musí býti splněn v tomto území. Nelze proto ani svrchu cit. ustanovení § 7 hon. zák. rozuměti jinak, než tak, že souvislé pozemky ve smyslu § 4 hon. zák. jsou jen ty pozemky ležící na Moravě, které jsou tak spojeny, že lze se s jednoho dílu dostati na díl druhý po území, na něž se vztahuje platnost mor. hon. zák., bez překročení pozemku cizího. Poněvadž, jak řečeno, rozhoduje jedině okolnost, zda jde o obvod platnosti určitého zákona, je lhostejno, jaké státoprávní změny v postavení jednotlivých zemí nastaly novými organisačními zákony.
Pro správnost názoru zde zastávaného mluví také úvaha, že by výklad stížností hájený, který připouští zprostředkování honebně-právní souvislosti pozemků přes území podléhající platnosti jiných honebněprávních norem, mohl se ocitnouti v rozporu se zřejmou intencí mor. hon. zákona, připouštěti v zájmu racionelního provozu honitby samostatný výkon myslivosti jen na větších územních obvodech, když by vlastníku pozemků, ležících v obvodu platnosti mor. hon. zákona, nepříslušelo na spojujícím území podle předpisů honebních pro toto území platných vůbec právo vlastní honitby (na př. pro nedostačující výměru souvislých vlastních pozemků), takže by v rozporu se shora vytčenou intencí hon. zák. mor. došlo k lokálnímu tříštění výkonu honitby.
Je tedy právní názor, na němž je nař. rozhodnutí založeno, v souhlasu se zákonem.

Citace:

č. 8837. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 415-417.