— Č. 8689 —
795
Č. 8689.
Zaměstnanci veřejní. — Zdravotnictví. — Samospráva okresní: I. Podle § 3 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 sb. jest podroben redukci na míru právního nároku státního zaměstnance na ponechání v činné službě, plynoucího z ustanovení § 80 odst. 2 služeb, pragmatiky stát. zaměstnanců také nárok zaměstnance samosprávných korporací, aby nebyl z úřední moci dán do výslužby. — II. Primář všeobecné veřejné nemocnice v Čechách není úředníkem okresním.
(Nález ze dne 17. června 1930 č. 10285.) — Č. 8689 —
Prejudikatura: Boh. A 4351/25.
Věc: MUDr. Jindřich St. v N.(adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o pensionování.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Dekretem okr. výboru v N. z 30. května 1895 byl st-I ustanoven ordinujícím lékařem všeobecné veř. okr. nemocnice v N. s platností ode dne 1. července 1895. Ve schůzi konané dne 4. července 1896 jmenovalo okresní zastupitelstvo v N. jako vrchní správa nemocnice st-le definitivním primárním lékařem uvedené nemocnice. Jmenování to bylo schváleno výnosem zv-u v Praze ze 6. listopadu 1897, vydaným v dohodě s místodržitelstvím.
Osk v N. usnesla se ve schůzi konané dne 3. srpna 1921 přiznati st-li požitky VII. hod. tř. 4. stup. státních úředníků s ideálním nástupem služby dnem 1. prosince 1892 bez dalšího postupu. Výnosem ze 6. března 1922 schválil zsv řečené usnesení osk.
Výměrem z 12. září 1928 bylo st-li oznámeno, že vzhledem k tomu, že st-li byl stanoven se započtením předchozí služby ve všeob. veř. nemocnici v Praze ideálně termín pro požitky i pro pensi dnem 1. února 1892 a že tedy nabyl nároku na plnou pensi a současně dosáhl dnem 14. ledna 1928 plných 60 let věku, hodlá jej osk dáti na základě § 80 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. do trvalé výslužby ode dne 1. října 1928. St-li dána lhůta 14 dnů k podání námitek proti pensionování.
St—1 podal proti zamýšlenému pensionování námitky, jež byly výměrem osk jako vrchní správy nemocnice z 27. září 1928 zamítnuty a bylo st-li v důsledku toho oznámeno, že dnem 1. října 1928 jest dán do trvalé výslužby. Pro výměru pens. požitků vzato v úvahu, že výnosem zsv-u z 18. června 1921 byl st-li stanoven základní termín pro pensi dnem 1. února 1928, a že výnosem zsv-u z 25. května 1928 byl st-1 převeden podle plat. zák. č. 103/26 do V. plat. stupnice, stupně e) s jedním náslužným přídavkem k 1. lednu 1926, takže jeho služné, jež je základem pro vyměření pens. požitků, činí nyní 36000 Kč.
Zsv v Praze schválil výnosem z 25. října 1928 po rozumu § 12 ve spojení s §em 9 zák. z 5. března 1888 č. 19 z. z. pensionování st-le a odvolání st-lovo proti tomu podané zamítl jako bezdůvodné.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Stížnost namítá v první řadě, že st-1 jako úředník všeob. veř. okr. nemocnice jest úředníkem okresním, a že proto služ. poměry jeho a tudíž i přípustnost pensionování z úřední moci sluší posuzovati podle zák. o okr. úřednících z 3. října 1907 č. 63 z. z. česk. a z 23. července 1919 č. 444 Sb. Této námitce nemohl nss přisvědčiti.
Okresní nemocnici v N., při níž byl st-1 ustanoven, bylo zákonem z 12. dubna 1896 č. 35 z. z. česk. uděleno právo veřejnosti ve smyslu zák. z 5. března 1888 č. 19 z. z. česk. o úpravě veřejnoprávních poměrů nemocnic, a sluší tedy poměry její posuzovati podle zákona posléze citovaného. Podle § 6 tohoto zák. jsou však všeob. veř. nemocnice ústavy samostatnými, s vlastní právní osobností, odlišnou od osobnosti okresu, který je zřídil. Osoby ustanovené ve službách nemocnice jsou zaměstnanci tohoto samostatného ústavu, nikoli zaměstnaci okresu, a — Č. 8689 —
797
nelze proto vztahovati na ně oba cit. zákony č. 63/1907 a 444/1919, které upravují jen právní poměry úředníků okresu. Pro služební poměr zaměstnanců všeob. veř. nemocnice jsou směrodatný stanovy nemocnice, vydané na základě § 9 nahoře cit. nemocn. zák., kde se výslovně praví, že stanovy mají obsahovati také ustanovení o služ. postavení zaměstnanců ústavu. V této právní otázce zaujal nss stejné stanovisko již v nál. Boh. A 631/1920.
Podle toho jsou pro posouzení služ. postavení st-lova rozhodný příslušné předpisy stanov všeob. veř. nemocnice n-ské, které v § 28, pokud se týče nároku na výslužné a požitky zaopatřovací, odkazují na normy platné pro úředníky zemské. Touto normou je pro úředníky zemské pensijní normál, schválený zem. sněmem dne 10. března 1897, který ovšem v § 4 připouští pensionování z moci úřední pouze pro trvalou nezpůsobilost ke službě. Je však otázkou, nebylo-li toto ustanovení pozdějším zákonodárstvím změněno.
Přeložení st-le do výslužby bylo vysloveno s odvoláním na ustanovení § 80 služeb, pragmatiky státních zaměstnanců. Je ovšem nepochybno, že tohoto předpisu, který se vztahuje pouze na zaměstnance státní, na st-le přímo použiti nelze, a že také pouhým normativním výnosem zsv-u z 31. prosince 1920 sb. norm. č. 226 platnost služ. pragmatiky státní na zaměstnance ob. veř. nemocnic vztažena býti nemohla.
Avšak § 3 zák. č. 495/21 stanovil, že služ. požitky a právní nároky zaměstnanců uvedených tam samosprávných korporací, mezi nimi i okresů, jakož i ústavů a fondů jimi spravovaných, stanovené služebními řádu nebo usneseními těchto korporací, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků státních stejné nebo rovnocenné kategorie, musí býti těmito korporacemi nejdéle do konce r. 1922 uvedeny na míru požitků, práv a nároků úředníků a zaměstnanců státních. — Předpis § 19 zák. č. 394/ 22, jak patrno z 2. odst. tohoto §, kde se praví, že se tím rozšiřuje ustanovení § 3 zákona č. 495/21, není v podstatě nic jiného než aplikace zásady, stanovené v § 3 zák. č. 495/21 na požitky a nároky zákonem č. 394/22 nově upravené, za současného rozšíření této zásady po stránce subjektivní na další kategorie veř. zaměstnanců. Ustanovení § 3 zák. č. 495/21 zůstalo jím tedy nedotčeno a bylo jenom rozšířeno.
Nss ve své judikatuře vyložil oba uvedené předpisy prosincových zákonů v ten smysl, že služební řády a usnesení autonomních korporací, pokud stanoví příznivější míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků zaměstnanců, nežli je určují normy platné pro zaměstnance státní, koncem r. 1922 pozbývají platnosti, a že služební požitky a právní nároky jednotlivých zaměstnanců samosprávných korporací, založené na služebních řádech a usneseních těchto korporací, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků zaměstnanců státních, koncem r. 1922 zanikají, a od í. ledna 1923 příslušejí oněm zaměstnancům jenom podle míry, jak je stanovena pro požitky, práva a nároky zaměstnanců státních (srov. zejména Boh. A 4131/24). V nál. Boh. A 4351/1925 vyslovil pak nss, že ustanovení § 3 zák. č. 495/21 platí také o nárocích úředníků samosprávných korporací na přeložení na odpočinek.
Nss neshledal ani v dnešním případě důvodů, aby od této judikatury se odchýlil a podotýká jen, že názor stížnosti, že řečený předpis týká se jen nároku na služ. požitky, nesrovnává se ani se slovným zněním cit. předpisu, a že také sněmovní materiálie k zák. č. 495/21 nemluví pro stanovisko zastávané stížností. Taktéž z ustanovení § 19 zák. č. 394/ 22 v souvislosti s §em 17 tohoto zák., z § 212 plat. z. č. 103/26 a z § 8 zák. č. 332/20, jichž se stížnost dovolává, nelze nic získati pro výklad zastávaný stížností.
Důsledkem tohoto zásadního stanoviska musil nss uznati, že předpisem § 3 zák. č. 495/21 také nárok st-lův, aby nebyl dán z úřední moci do výslužby mimo případy, uvedené v § 28 stanov nemocničních, resp. v pensijním normálu zemských zaměstnanců, byl modifikován, a že i st-1 mohl býti dán z úřední moci do výslužby za předpokladů § 80 odst. 2 služ. pragmatiky státní.
Předpis § 80 služ. pragmatiky státní připouští přeložení úředníka do trvalé výslužby z úřední moci, dovršil-li 60. rok svého života, a — nejde-li o úředníka, který je již na dočasném odpočinku, — dosáhl-li zákonného nároku na plné výslužné. První předpoklad — že st-1 již překročil 60. rok svého života — je nesporný. Žal. úřad vychází však v nař. rozhodnutí také z předpokladu, že je dána i druhá podmínka, že totiž st-1 má vyslouženou dobu 35 let do pense započítatelných, a že tím nabyl již nároku na plné výslužné. V tomto bodu nemohl však nss dáti žal. úřadu za pravdu.