Č. 8870.

Plavba. — Řízení správní. — Řízení před nss-em:
I. Za platnosti zákona č. 315/20 přísluší rozhodovati spory o užívání pražských podbřeží majiteli půjčoven loděk úřadům plavebním. — II. O rozdělení ministerské kompetence ve věcech plavebních mezi min. prací a min. obch. — III. K výkladu § 7 zák. o ss o povinnosti úřadu, jehož rozhodnutí bylo podle § 7 zák. o ss zrušeno, učiniti další opatření.
(Nález ze dne 5. listopadu 1930 č. 16949.)
Prejudikatura: Boh. A 4884/25.
Věc: Karel Th. v Praze (adv. Dr. Jindř. Zuklín z Prahy) proti ministerstvu obchodu (odb. r. Dr. Jos. Měřička) o poplatek za užívání podbřeží k umístění půjčovny loděk.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě nál. Boh. A 4884/25 vyslovilo min. obch. nař. rozhodnutím takto: »Rozhodnutí zsp-é, kterým tato zamítla pro nepříslušnost stížnost Karla Th. do usnesení rady hl. m. Prahy z 27. května 1921, kterým byl ustanoven poplatek za užívání v podbřeží umístěné půjčovny loděk zábavních ve výši 40 Kč za 1 loďku, kterýžto poplatek byl pak dále zvýšen na 60 Kč, se potvrzuje z těchto důvodů: Zsp-é předložen byl k rozhodnutí spor mezi st-lem a obcí pražskou o tom, zdali obec pražská může od st-le požadovati určitý poplatek za užívání podbřeží u mostu v Praze pro stanoviště loděk jako půjčovny. Z obsahu spisů je patrno, že obec pražská nepožadovala sporných poplatků za používání hladiny vodní, nýbrž že šlo o poplatky za propůjčení místa na podbřeží vltavském, tedy o poplatek za užívání podbřeží, které slouží účelům veřejné plavby. Jde tu tedy o záležitost plavební, jež podléhá správě a příslušnosti úřadů plavebních. “Nebyla proto zsp kompetentní o věci rozhodovati. Straně se ponechává, aby postupem instancí úřadů plavebních svůj spor s obcí pražskou provedla.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Nss jest podle § 4 zák. o ss povinen dbáti mezí své vlastní příslušnosti. Poněvadž pak nss jest podle § 5 zák. o ss oprávněn zkoumati rozhodnutí a opatření správních úřadů jen k návrhu stran a zásadně jenom v mezích tohoto návrhu a stížných bodů ve stížnosti formulovaných, nemůže své kognici podrobiti žádné jiné rozhodnutí neb opatření správního úřadu, než ono, které jest stížností k němu vznesenou bráno v odpor a i toto rozhodnutí neb opatření může zkoumati jen po — Č. 8870 —
1233
stránkách stížností na spor vznesených, nejde-li o vady, k nimž buďsi podle výslovného předpisu zákonného (§ 6 zák. o ss) je povinen hleděti, nebo o vady, které stojí v cestě jeho kogniční činnosti, stížností vyvolané.
Stížností, která jest předmětem dnešního jednání, jest však bráno v odpor toliko rozhodnutí min. obchodu z 2. října 1928. Nss neměl tedy příčiny, ba ani možnosti, aby zkoumal, zdali způsob, jakým min. zemědělství, které podle § 7 zák. o ss jest povinno, když nss jeho rozhodnutí jako nezákonné zrušil, učiniti další opatření a říditi se při tom právním názorem nss-u, vskutku učinilo opatření, která jsou logickým důsledkem právního názoru vysloveného v nál. Boh. A 4884/25, jímž rozhodnutí tohoto ministerstva z 15. dubna 1924 bylo pro nezákonnost zrušeno. Zejména neměl nss příčiny zkoumati, zdali min. zeměd. učinilo zadost ustanovení § 7 zák. o ss tím, že odvolání k němu dnešním st-lem proti výroku zsp-é ze 13. února 1924 podané prostě interní cestou postoupilo dnes žal. min. obch., či bylo-li snad povinno, aby cit. předpisu zákona vyhovělo, pro věcnou nepříslušnost zsp-é jakožto úřadu vodoprávního zrušiti onu část výroku tohoto úřadu, v níž právě nss shledal meritorní výrok o právní povaze užívání podbřeží vltavského k umístění půjčovny loděk, a změniti odmítavý výrok zsp-é uvedením jiného důvodu nepříslušnosti, než kterého se tento úřad dovolal, předpokládajíc ovšem, že by min. zeměd. bylo záporně rozřešilo otázku, zdali zsp byla v rozhodné době úřadem plavebním, ježto tato otázka nebyla a také nemusila býti nálezem nss-u řešena. Otázky tyto musil nss ponechati stranou. Neboť min. zeměd. po kasačním nálezu zdejším nevydalo vůbec žádného aktu, který by bylo lze kvalifikovati jako rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zák. o ss naříkatelné, a ostatně se ani stížnost proti řečenému postupu min. zeměd. neobrací.
Stížnost podaná výlučně proti rozhodnutí min. obch. však ani proti tomuto rozhodnutí nevznáší námitek procesních a to ani v tom směru, že toto min. rozhodlo st-li o podání jeho. formulovaném jako odvolání k min. zeměd., ani v tom směru, že žal. min. formálně potvrdilo výrok zsp-é.
St-1 obrací se proti rozhodnutí min. obch., v němž není obsaženo nic jiného, než výrok o rozhodovací kompetenci v záležitosti sporného užívání vltavského podbřeží, a přijímá výrok tento jako výrok úřadu věcně i funkčně příslušného, popíraje toliko věcnou jeho správnost a háje právní názor, že v rozhodné době, kdy úřady plavební podle zák. č. 315/20 nebyly ještě uvedeny v život, ještě trvala příslušnost úřadů vodoprávních podle vodního zákona. Jako procesněprávní námitku lze uznati nejvýše onu výtku stížnosti, podle kteréž žal. úřad zkoumaje příslušnost zsp-é, nebyl oprávněn hleděti k žádnému jinému důvodu nepříslušnosti tohoto úřadu, než k onomu, z něhož právě svou rozhodovací příslušnost byl popřel a rozhodnouti ve věci odepřel. Stížnost tedy v žádném směru nepopírá příslušnost min. obch. rozhodnouti o otázce instanční kompetence zsp-é ve sporné věci plavební, za jakou i st-l sám předmětnou záležitost uznává. — Č. 8870 —
Nss musil však nicméně ve shodě s ustálenou svojí praksí, spočívající na ustanoveních §§ 2 a 5 zák. o ss, zkoumati věcnou příslušnost žal. min. obch. z povinnosti úřední. Ježto pak jde, jak již v nál. Boh. A 4884/25 bylo na jisto postaveno, o věc plavební, bylo třeba vyšetřiti zákonné předpisy, které upravují kompetenci ve věcech plavebních.
Zákonné předpisy tyto dány jsou v zák. z 15. dubna 1920 č. 315 Sb. Správní a rozhodovací příslušnosti ve věcech plavby třídí zákon tento v § 2 na věci technické, technicko-administrativní a jich se týkající věci právní s jedné strany a na věci obchodní a jich se týkající věci právně-administrativní se strany druhé. Soubor těchto příslušností přikázán jest čsl. úřadu plavebnímu. Nejvyšším úřadem »řídícím a rozhodovacím«, pokud není zvláštního předpisu zákonného, jest ve věcech technických, technicko-administrativních a jich se týkajících právních min. prací, kdežto ve věcech obchodních a jich se týkajících právně-administrativních jest nejvyšším úřadem řídícím a rozhodovacím min. obch. Záleží tedy na tom, do které z oněch dvou skupin věcí plavebních sluší zařaditi věc, o kterou in concreto běží, t. j. otázku užívání ploch vltavského podbřeží k umísťování půjčovny loděk, resp. otázku poplatků za toto užívání. Kompetenční norma daná v § 2 zák. č. 315/20 chce zřejmě vyčerpati všecky věci plavební. Srovnají-li se obě skupiny, na které v cit. § 2 věci plavební jsou roztříděny, je patrno, že k věcem technickým a technicko-administrativním jsou přičleněny jenom ony věci právní, které tvoří incident věcí technických a technicko-administrativních. Již z toho podává se pojem věcí »obchodních« a jich se týkajících právně-administrativních, který zahrnuje v sobě všecky věci právně-administrativní, které týkají se nikoli věcí technických a technickoadministrativních, nýbrž běžného provozování plavby a plavebních zařízení. Tento výklad srovnává se s širokým smyslem výrazu »obchod«, kterého se užívá — z důvodů jazykových — zejména jako ekvivalentního a jazykově správnějšího výrazu místo souznačného výrazu provoz (»Verkehr«) a kterého zvláště v této spojitosti patrně bylo použito v tomto smyslu, ježto o vlastní otázky obchodně-právní v striktním smyslu tohoto slova v zákoně správním vůbec běžeti nemohlo. S tímto výkladem srovnává se ostatně i vl. nař. č. 416/20, které podává arci jen příkladmo (»zejména«) výpočet jednotlivých věcí té či oné skupiny. Že však věc, o niž in concreto jde, sluší počítati k právně-administrativním věcem, které »obchodu« ve smyslu právě vyloženém se týkají, a že nelze ji kvalifikvati jako pouhý incident nějaké otázky technické nebo technicko-administrativní, nemůže býti pochybno. Slušelo tedy věcnou příslušnost žal. úřadu k výroku jím vydanému uznati.
Po těchto úvahách bylo lze přistoupiti k námitkám stížnosti, které jednak potírají věcnou správnost kompetenčního výroku žal. úřadu, jednak vytýkají, že žal. min. nerozhodlo ihned v meritu.
Vývody stížnosti, podle nichž ve sporné věci jsou podle vodního zákona příslušný rozhodovati úřady vodoprávní, lze odbýti prostým poukazem na důvody nál. Boh. A 4884/25, kde byly meze příslušnosti vodoprávního úřadu negativně vytýčeny. Od tohoto názoru nemohl by se nss uchýliti, ani kdyby měl nějaké pochybnosti o jeho správnosti. — Č. 8871 —
1235
Může tedy jiti jen o to, zdali v rozhodné době, t. j. v době po dni 13. února 1924 nebyly snad ještě příslušný úřady vodoprávní, konkrétněji státní poříční správa při zsp-é, jak hájí stížnost. Avšak v době této byl již nejen vydán, nýbrž i působil zákon č. 315/20, jenž nabyl podle svého § 6 odst. 2 účinnosti dnem prohlášení, tedy dnem 8. května 1920. Tímto dnem tedy uhasla příslušnost úřadů, které snad až dosud byly ve věcech plavebních kompetentní. Jest ovšem pravda, že plavební úřady nižších instancí, zejména plavební úřad poříční pro oblast Labe byl uveden v život teprve později, t. j. dnem 1. září 1925, avšak z té okolnosti, že státní moc výkonná se nepostarala o kreaci úřadů plavebních v okamžiku dřívějším tak, aby již od prvého dne účinnosti zákona mohly fungovati, nedá se za nedostatku přechodných ustanovení zákonných vyvoditi, že dřívější kompetence potrvaly dále, zejména až do okamžiku, kdy úřady podle zákona příslušné byly uvedeny v činnost. Jsou-li však pro kompetenci ve věcech plavebních v době po 13. únoru 1924 rozhodný předpisy zák. č. 315/20 a že tomu tak jest, bylo právě vyloženo, pak nelze říci, že nař. výrok zákonu se příčí.
Pokud však stížnost vytýká, že žal. min. mělo rozhodnouti in merita, tedy s přeskočením nižších stolic plavebních, které v době vydání nař. rozhodnutí dávno již byly v činnost uvedeny, přehlíží stížnost, že podle § 4 zák. o zřízení Čsl. úřadu plavebního je min. obch. toliko nejvyšším úřadem rozhodujícím o věcech plavebních, t. j. že je nejvyšší stolicí, která podle tohoto svého funkčního úkolu je povolána jen instančně přezkoumávati rozhodnutí nižších úřadů plavebních.
Pokud jde posléze o námitku stížnosti, že žal. min. nebylo oprávněno zaměňovati inkompetenční důvod zsp-é jiným důvodem inkompetenčním, je námitka tato v rozporu s ostatním obsahem stížnosti a je i věcně bezdůvodná, neboť uznává-li stížnost sama a to zcela správně, příslušnost žal. min., aby rozhodovalo o otázce kompetence ve věci plavební, o kterou jde, není možno toto min. omezovati na zkoumání správnosti onoho důvodu, z něhož úřad nižší za nepříslušný se považoval.

Citace:

č. 8870. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 484-487.