— Č. 8677 —
Č. 8677.
Bytová péče. — Spořitelny: I. Spořitelny nejsou humanitními ústavy ve smyslu § 24 (1) č. 3 zák. č. 118/28 o mimořádných opatřeních bytové péče. — II. Potřebou ve smyslu § 13 č. 3 cit. zák. není míněna jen potřeba k účelům obývacím.
(Nález ze dne 12. června 1930 č. 9975.)
Věc: Okresní spořitelna v A. (adv. Dr. Vilém Northoff z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o zajištění bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 31. prosince 1928 zajistil okr. úřad v A. na základě § 9 zák. č. 118/28 po provedeném šetření v budově okresní spořitelny v A. třípokojový byt obývaný 19. srpna 1922 profesorem Rudolfem T. a uprázdnivší se přeložením tohoto do obce jiné, pro okr. soudce Františka L. Nař. rozhodnutím nevyhověl zemský úřad v Praze odvolání st-lky v podstatě proto, ježto pojem potřeby bytu dle § 13 č. 1 zák. č, 118/28 dlužno vykládati tak, že osoby tam uvedené nemají buď vůbec bytu nebo mají byt jim nevyhovující a že tedy zajištěný byt má sloužiti k uspokojení vlastní potřeby bydlení uvedených osob, taková potřeba však tu není, ježto st-lka uvolněného bytu nezamýšlí vůbec použití — Č. 8677 —
767
dále k účelům obývacím, nýbrž k rozšíření svých nedostačujících místností obchodních. Dále uvedl žal. úřad, že spořitelna není ústavem sloužícím účelům humanitním, jak jej má na mysli § 24 odst. 1 č. 3 cit. zák., nýbrž ústavem peněžním, takže se st-lka nemůže právem dovolávati ustanovení § 24 cit. zák.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost předně proto, ježto úřad mylně si vykládá předpis § 13 odst. 3 zák. č. 118/28, má-li za to, že potřeba tam uvedená vztahuje se jen na účely obývací. Zákon potřeba tu nijak neomezuje, z čehož nutno souditi, že zákon tu měl na mysli i potřebu vlastníka domu k jiným účelům než k bydlení. O námitce té nss uvážil:
Žal. úřad vyslovuje názor, že potřeba, která ve smyslu odst. 3 § 13 cit. zák. vylučuje přípustnost zajištění bytu, se vztahuje toliko na potřebu bydlení. Názoru tomu v té všeobecnosti, jak jej žal. úřad vyslovuje, nelze přisvědčiti. Vždyť § 13 odst. 3 mluví o potřebě vlastníka domu a jeho ženatých neb vdaných dětí zcela všeobecně, neobmezuje ji ni slovem jen na potřebu bytovou. Výslovného omezení tedy v zákoně není. Nelze pak dovozovati omezení toho ze skutečnosti, že mluví se v § 13 o bytech, jež nelze zajistiti, poněvadž při zajištění tom půjde vždy jen o byty, t. j. o místnosti, sloužící v době zajištění k uspokojení bytové potřeby státního zaměstnance. Zákon č. 118/28 jedná ovšem o mimořádných opatřeních bytové péče, ale to samo o sobě nestačí k závěru, že mluvě v § 13 o potřebě vlastníka domu a jeho ženatých a vdaných dětí, má na mysli jedině a výhradně bytovou potřebu jejich. Vždyť i zákon ten připouští používání bytů k jiným účelům než k bydlení, váže to ovšem na povolení úřední. Svolení úředního není však dle § 2 odst. 2 cit. zák. potřebí k používání jednotlivých částí bytu k jinému účelu než bydlení, užívá-li jich vlastník bytu a osoby s ním ve společné domácnosti žijící k výkonu svého povolání. Z toho usuzuje nss, že určitě nemohla by býti zamítnuta námitka vlastníka domu, vznesená proti zajištění bytu, opřená o § 13 č. 3 cit. zák., tvrdící, že dosavadní byt vlastníkův nestačí, ježto k výkonu povolání svého potřebuje větší bvt než posud obývá, a takovým větším bytem je právě byt zajišťovaný. Tyto úvahy vedou nss k názoru, že zákon, mluvě v § 13 odst. 3 o potřebě bytu, nemá na mysli jen potřebu bydlení.
Leč přes to neshledal nss, že by výrok, neuznávající v daném případě vylučovací důvod § 13 odst. 3, odporoval zákonu. Neboť podle § 1 odst. 1 zák. č. 118/26 jest používání bytu k jiným účelům než k bydlení dovoleno pouze se svolením okr. úřadu. Není sporno, že předmětem nař. rozhodnutí jest zajištění bytu a st-lka nikdy netvrdila, že by jí okr. úřad byl dal svolení k používání tohoto bytu k jiným účelům, než právě k bydlení. Ale pak nemůže se stížnost k dokázání nezákonnosti nař. rozhodnutí vůbec dovolávati ustanovení § 13 odst. 3 cit. zák., neboť tam se praví, že nelze zajistiti bytů, kterých vlastník domu potřebuje pro sebe, neb pro své ženaté neb vdané děti. Nelze zajisté pochybovati o tom, že ustanovení to sleduje účel, aby byla kryta potřeba vlastníka domu, pokud se týče jeho dětí. Spočívá-li však potřeba ta v něčem jiném než právě v potřebě bydlení, pak nemůže potřeba ta býti kryta, aniž okr. úřad předem udělil shora dotčené povolení, ježto jinak nelze bytu užívati k účelům jiným než právě k bydlení. Že by pak takové povolení bylo dáno, nebylo tvrzeno. Ale pak nemůže a nesmí zajištěný byt býti používán pro účely, pro které jej st-lka potřebuje, totiž pro účely hospodářské, a nemůže proto dotyčnou její potřebu krýti. Z těchto úvah není námitka, opřená o předpis § 13 odst. 3 cit. zák., důvodnou.
Stížnost namítá dále, že nař. rozhodnutí odporuje též § 24 (1) č. 3 zák. č. 118/28.
Podle předpisu toho nevztahuje se ustanovení §§ 1 až 16 uvedeného zák., tedy i předpis, týkající se zajišťování bytu státních zaměstnanců na budovy, kterých korporace a ústavy uvedené v § 24 (1) č. 3 používají pro svoje účely. Cit. předpis mluví o humanitnich, zdravotních, osvětových, kulturních a sociálně pojišťovacích ústavech. Stížnost se domnívá, že spořitelnu jest pokládati za humanitní ústav ve smyslu ustanovení toho, pročež prý nelze zajistiti byt v budově jí patřící. Cit. předpis je ustanovením výminečným, nutno jej proto vykládati striktně. Zákon nepodává definici, co jest rozuměti ústavem humanitním. Podle obecné mluvy jest rozuměti humanitními ústavy ony ústavy a zařízení, jichž účelem jest péče o osoby sociálně slabé, které potřebují nutně hmotné nebo mravní podpory, vybudované na principu moderně pojaté sociální péče. Sem spadají, pokud nejde o ústavy zdravotnické (nemocnice a sanatoře), chudobince, sirotčince, chorobince, ústavy pro choromyslné, hluchoněmé, slepce, epileptiky, noclehárny, útulny, obecní kuchyně, ústavy pro zanedbanou mládež a j.
Že by zákonodárce slovu humanitní byl chtěl v § 24 dáti jiný smysl a význam, než jaký se mu obecně přikládá, nelze z ničeho vyčisti. Naopak z toho, že vedle sebe klade korporace a ústavy humanitní a zdravotnické, je usuzovati na to, že má na mysli takové ústavy, které se v obecné mluvě humanitními nazývají. Pod pojem ten nelze však zařaditi spořitelny, jež zákon č. 302/20 definuje jako samostatné, veřejné peněžní ústavy, které provozují pod státním dozorem úvěrní obchody a které přebytku svých obchodů mohou užiti toliko k účelům všeužitečným.
Nss neshledal důvodu, aby zkoumal, zda spořitelny jsou povahou svou ústavy všeužitečnými, když jejich úkolem je poskytnouti občanstvu příležitost bezpečně ukládati a rozmnožovati úspory a když není účelem spořitelen hromaditi zisky. Tím, že přebytky hospodaření věnují se účelům všeužitečným, přispívá spořitelna ovšem snad i k podpoře lidumilných snah. Ale zákon v § 24 pod č. 3 nemluví o budovách všeužitečných ústavů vůbec, nýbrž o budovách korporací a ústavů humanitních a zdravotnických, což je pojmem užším. Neprávem proto dovozuje stížnost, že budova spořitelny, sloužíc účelům podnikání spořitelny, je budovou ústavu humanitního ve smyslu § 24 č. 3 cit. zák. a je i tato námitka stížnosti bezdůvodná.