Č. 8831.

Pojištění nemocenské. — Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: 1. Min. soc. péče jest oprávněno v rámci — Č. 8831 —
dozorčí moci ve smyslu § 27 zák. č. 221/25 zrušiti nezákonná rozhodnutí ústředního sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců.
II. Vstoupí-li osoba, jmenovaná v § 1 lit. d) zák. č. 221/25 do zaměstnání, povinně pojištěného podle zák. č. 221/24 a 242/22, jest Léčebný fond veřejných zaměstnanců povinen vrátiti pojistné, připadající na dobu nového pojistného poměru.
(Nález ze dne 20. října 1930 č. 3467/29.)
Prejudikatura: Boh. A 3981/24, 6565/26.
Věc: Léčebný fond veřejných zaměstnanců v Praze proti ministerstvu sociální péče o vrácení pojistného.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Adolf M., četnický strážnistr v. v., a Emanuel V., účetní ředitel v. v., žádali Léčebný fond veř. zaměstnanců, aby jim byly vráceny částky, které byly jim sráženy zem. fin. ředitelstvím v Praze s jejich pensijních požitků na nemoc, pojištění pro řečený fond za dobu od 1. srpna 1926 do 1. června 1928, resp. do 30. června 1927. Obě žádosti byly odůvodněny tím, že žadatelé jsou již od roku 1925 v soukromém zaměstnání, a to první jako skladník u firmy F. O. a s. ve V., druhý pak jako úředník u firmy Ústř. elektrárny, akc. společnost v S., a že jsou pojištěni u Nemoc, pojišťovny soukromých úředníků a zřízenců v Praze. Léč. fond, ač zjistil správnost těchto tvrzení, žádostem těm výměry z 20. ledna, resp. 8. června 1928 nevyhověl s odůvodněním, že pojistné zaplacené do 1. června 1928, resp. do 30. června 1927 nemůže vrátiti, ježto Léč. fond nesl do té doby pojistné risiko. Dalšími výměry z 23. června a 10. července 1928 bylo vysloveno, že Léč. fond trvá na svých shora cit. výměrech.
Na tyto výměry podali oba jmenovaní žadatelé stížnosti k min. soc. péče, jež je vyřídilo nař. rozhodnutími takto: »Min. soc. péče z podnětu odvolání Adolfa M. a Emanuela V. podle § 27 zák. č. 221/25 z dozorčí moci pro nezákonnost zrušuje cit. opatření Léč. fondu a vyslovuje, že Léč. fond jest povinen prostřednictvím pensijní likvidatury zem. fin. ředitelství v Praze vrátiti Adolfu M. pojistné příspěvky, zaplacené za dobu od 1. srpna 1926 do 1. června 1928, a Emanuelu V. za dobu od 1. srpna 1926 do 30. června 1927.« Obě nař. rozhodnutí jsou odůvodněna takto: »Léčebný fond zastává názor, že jde o případ obdobný, na jaký se vztahuje nál. nss-u Boh. A 3981/24, že tedy Léč. fond ve sporné době nesl pojišťovací risiko a že proto není povinen, vrátiti částky byť jinak bezdůvodně přijaté. Stanovisko to je však nesprávné vzhledem k doslovu § 1 odst. 1 lit. d) zák. č. 221/25, jenž uvádí, že pojištěny jsou osoby, kterým stát vyplácí odpočivné požitky, ale pokud nepodléhají nemoc, pojištění podle zák. č. 221/24. Z toho je patrno, že primérním jest pojištění podle zák. č. 221/24, takže osoba podle tohoto zák. pro případ nemoci pojištěná eo ipso nepodléhá pojištění podle zák. č. 221/25. Nelze se odvolávati na případ posuzovaný ve shora uvedeném nál. nss-u, protože v daném případě jde o jinou skutkovou podstatu. Tam založen byl faktický pojistný poměr přihláškou zaměstnavatele podle § 31 zák. č. 33/1888, kterážto — Č. 8831 —
1147
přihláška byla přijata pokladnou tak, jako by šlo o osobu pojištěním povinnou. Při pojištění podle zák. č. 221/25 není přihlášek (kromě mimořádných případů zmíněných v § 4) a nemohl tedy býti uzavřen faktický pojistný poměr podáním přihlášky ohledně osoby nepodléhající pojistné povinnosti podle zák. č. 221/25, Nemá tedy také Léč. fond nároku na pojistné, poněvadž nenesl pojišťovacího risika za Adolfa M. a Emanuela V., kteří u něho vůbec pojištěni nebyli.
O stížnostech, vytýkajících těmto rozhodnutím nezákonnost, uvážil nss toto:
Stížnosti namítají nezákonnost nař. rozhodnutí především z toho důvodu, že žal. úřad nebyl kompetentní rozhodovati o stížnostech Adolfa M. a Em. V., neboť podle § 5 vl. nař. č. 8/28 jest příslušný ve všech věcech vnitřní správy politický úřad, pokud zvláštním předpisem nejsou některé věci vnitřní správy svěřeny úřadům jiným. V zákoně o nemoc, pojišťování veř. zaměstnanců č. 221/25 není však výslovně ustanoveno, že by o stížnostech týkajících se pojistného bylo příslušné rozhodovati v I. instanci min. soc. péče. Podle §§ 5, 6 a 7 odst. 3 vl. nař. č. 8/28 byl prý proto příslušný rozhodovati o uvedených stížnostech v I. instanci okr. úřad, t. j. magistrát hl. města Prahy.
Námitka tato jest bezdůvodná, neboť spočívá na dvojím přehlédnutí. Stížnosti přehlížejí předně, že nař. rozhodnutí byla vydána dne 7. září 1928 a doručena dne 13., resp. 14. září 1928, vl. nař. č. 8/28, kterého se stížnosti dovolávají na odůvodnění vytýkané nekompetence žal. úřadu a k dolíčení domnělé příslušnosti magistrátu hl. města Prahy jako okr. úřadu I. stolice k rozhodování o řečených stížnostech, nabylo však účinnosti pro území země České a Moravské podle § 1 zák. č. 92/28 teprve dne 1. prosince 1928, tedy až po vydání a doručení nař. rozhodnutí. Nemohou proto stížnosti z ustanovení tohoto, tehdy ještě neúčinného, vl. nař. pro nepříslušnost žal. úřadu vůbec nic dovozovati. Za druhé přehlédly stížnosti, že žal. min. nerozhodlo o dotčených stížnostech jako o opravných prostředcích v pořadí instančním u něho podaných jako instance opravná, nýbrž jako dozorčí úřad nad ústředním sborem Léč. fondu veř. zaměstnanců, což v enunciátech nař. rozhodnutí jest docela jasně a způsobem jakoukoli pochybnost vylučujícím vyjádřeno tím, že se tam praví, že min. »z podnětu odvolání (tedy nikoli na odvolání) .... podle § 27 zák. č. 221/25 z dozorčí moci zrušuje opatření léčebného fondu«.
Stížnosti arci namítají dále, že žal. úřad ani jako dozorčí úřad nebyl příslušný rozhodnouti, neboť práva min. soc. péče, vyplývající z jeho dozorčí moci jsou vypočtena v §§ 27 a 21 odst. 1 zák. č. 221/25, v nichž není však uvedeno, že by do rámce jeho dozorčí pravomoci spadalo také rozhodování o jednotlivých opatřeních správních orgánů Léč. fondu ve věcech pojistné povinnosti a placení pojistného. Žal. úřad dovolává se proto neprávem § 27 cit. zák., zakládaje jen na něm svoji příslušnost.
Ani tuto námitku nelze uznati důvodnou. Zákon č. 221/25 ustanovuje v § 27 odst. 1, že Ústřední sbor Léč. fondu podléhá dozoru státní správy, jejž vykonává min. soc. péče. Podle 2. odst. téhož paragrafu může min. soc. péče použiti vůči Ústř. sboru obdobných práv, jaká — Č. 8831 —
1148
jsou dána v § 21 Ústř. sboru. Z těchto ustanovení vyplývá, že v 1. odstavci cit. paragrafu vyslovena jest všeobecná zásada o dozorčí pravomoci státní správy nad Ústředním sborem, ve 2. odstavci stanoví se pak zvláště, že min. soc. péče, jemuž přísluší výkon této dozorčí pravomoci, může proti Ústř. sboru použiti obdobných práv, která příslušejí Ústř. sboru jako dozorčímu orgánu podle § 21 nad okr. sbory. Ze souvislosti obou odstavců § 27 a zejména také z obratu »může použíti« dlužno usuzovati, že ustanovením 2. odstavce neobmezuje se snad dozorčí pravomoc min. soc. péče, normovaná v 1. odstavci, toliko na použití obdobných práv, jako má Ústř. sbor ve své funkci dozorčího orgánu nad okr. sbory, jinými slovy, že není správný úsudek, že by do rámce dozorčí moci min. soc. péče spadala jen oprávnění uvedená v § 21 tak, že by jimi tato dozorčí moc taxativně byla vyčerpána, jak za to mají stížnosti. Pravý smysl a význam 2. odstavce § 27 jest jen ten, že do dozorčí pravomoci ministrovy náleží také obdobná oprávnění, jaká přísluší Ústř. sboru podle § 21, t. j. požadovati, aby mu byly předloženy veškeré knihy, listiny a zápisy a doklady, a aby mu byla dána vysvětlení potřebná k provádění dozoru čili tak řečené dozorčí právo přezvědné, jež slouží k tomu, aby na základě přezvědných prostředků tímto právem získaných dozorčí úřad mohl pak vykonávati dozorčí právo nápravné; neboť povinnost kontrolovaného positivně spolupůsobíti (předkládáním zpráv, spisů, protokolů atd.) k usnadnění dozorčí činnosti přezvědné úřadu kontrolujícího bez positivní normy sama sebou se nerozumí. Aby dozorčí pravomoc ministrova mohla býti účinně vykonávána, bylo třeba positivního předpisu, stanovícího takovou povinnost Ústř. sboru, a proto byl v § 27 odst. 2 dán předpis tam obsažený, který, jak řečeno, nemá povahy normy státní dozorčí pravomoc nad Ústř. sborem zužující, nýbrž normy účinný výkon její umožňující.
V právní povaze dozorčí pravomoci jest vedle činnosti přezvědné zahrnuta pojmově také funkce nápravná, jejíž podstata záleží v tom, že dozorčí úřad použije prostředků, aby akt, který shledal podle zákona závadným, a jeho následky odstranil a postaral se tak o to, aby nastal stav zákonu odpovídající. Právo dozoru musí býti vykládáno rozumně tak, aby bylo účinné a mělo praktický význam, neboť v právu dozoru jest zásadně obsaženo právo vydati takový akt dozorčí, který jest způsobilý a nutný, aby účelu dozoru bylo dosaženo (srov. nál. Boh. A 6565/26). Ustanovil-li zákon č. 221/25 v § 27 odst. 1, že Ústř. sbor podléhá dozoru státní správy, jejž vykonává min. soc. péče, pak podle předcházejících úvah nutno dospěti k závěru, že do rámce této dozorčí pravomoci spadá i oprávnění, aby min. soc. péče odstranil akty Ústř. sboru, shledá-li, že jsou v odporu se zákonem a napravil také důsledky, jež akty ty měly nebo míti mohly. Byl proto žal. úřad jako úřad dozorčí k takovýmto opatřením příslušný, a stížnosti vytýkají jeho nepříslušnost k vydání nař. rozhodnutí bezdůvodně.
Rovněž tak bezdůvodná jest i další námitka neúplnosti nař. rozhodnutí, kterou stížnosti spatřují v tom, že prý není v nich uvedeno, které zákonné ustanovení bylo zrušenými výměry Léč. fondu porušeno. Žal. úřad v důvodech nař. rozhodnutí vyslovil, že stanovisko Léč. fondu zaujaté v jeho zrušených výměrech jest nesprávné »vzhledem k doslovu § 1 odst. 1 lit. d) zák. č. 221/25«. Jejich nezákonnost shledal tedy v porušení tohoto zákonného předpisu, jehož se výslovně dovolal. Tvrdí-li stížnosti opak, ocitají se v rozporu s obsahem nař. rozhodnutí a tedy se spisy.
Vedle těchto formálních námitek uplatňují stížnosti nezákonnost nař. rozhodnutí také po stránce věcné, dovozujíce, že mezi A. M. a Em. V. a Léč. fondem založen byl se všemi důsledky faktický poměr pojistný, a to řádnými přihláškami zaměstnavatele (zem. fin. ředitelství v Praze) k nemoc, pojištění podle § 4 odst. 1 zák. č. 221/25 a vzetím jich na vědomí Léč. fondem, kterýžto poměr trval až do odhlášek jmenovaných osob, oznamujících, že podléhají nemoc, pojištění podle zák. č. 221/24, a že do té doby nesl Léč. fond pojistné risiko za pojištěnce a jejich rodinné příslušníky. Na podporu tohoto svého názoru dovolávají se stížnosti nál. nss-u Boh. A 3981/24.
Stížnosti nejsou důvodné ani po této stránce. Podle § 4 odst. 1 zák. č. 221/25 jsou zaměstnavatelé osob uvedených v § 1 písm. c), d) povinni osoby ty přihlašovati a odhlašovati způsobem předepsaným ve stanovách, které však v době, o kterou jde, ještě vydány nebyly. Jest nesporné, že A. M. a Em. V. byli jako civilní zaměstnanci ve službě státní, podléhající pro případ nemoci pojištění podle § 1 odst. 1 lit. a) cit. zák. u Léč. fondu rite přihlášeni. Jejich pojistná povinnost trvala podle téhož paragrafu odst. 1 lit. d), pokud nepodléhali nemoc, pojištění podle zák. č. 221/24 nebo podle zák. č. 242/22. Jakmile však vstoupili do pojistné povinnosti podle zák. č. 221/24, což jest rovněž nesporné, pominul tím zákonný předpoklad pro jejich pojištění u Léč. fondu. Poněvadž pak stanovy tohoto fondu, jak řečeno, dosud vydány nebyly a podle zák. zánik pojistné povinnosti u fondu není závislý na odhlášce, zanikla pojistná povinnost jmenovaných zaměstnanců u Léč. fondu ipsa lege jejich vstupem do nového pojistného poměru, založeného podle zák. č. 221/24. Tím pominul i důvod, aby si Léč. fond podržel pojistné za ně přijaté, připadající na dobu po jejich vstupu do nového pojistného poměru.

Citace:

č. 8831. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 397-401.