Č. 8868.

Pojištění nemocenské (Slovensko): Předpis § 12, posl. odst. zák. čl. XIX:1907 neukládá náhradu podpůrného nákladu zaměstnavateli, který zaměstnance, podléhajícího povinnému pojištění, přihlásil ještě před onemocněním, ale v přihlášce uvedl nesprávně den vstupu do zaměstnání.
(Nález ze dne 31. října 1930 č. 16276).
Prejudikatura: Boh. A 8761/30.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Bratislavě (adv. Dr. Rud. Rabi z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o náhradu podpůrného nákladu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní dělníky pojišťující pokladna v Bratislavě zažádala podáním z 9. března 1925 u městského notářského úřadu v Bratislavě, aby Annu L. v Bratislavě, která svou zaměstnankyni Růženu B., vstoupivší k ní do práce dne 12. března 1924 a onemocněvší dne 8. dubna 1924, přihlásila k pokladně opožděně teprve dne 26. června 1924, uznal povinnou dle § 12 zák. čl. XIX:1907 nahraditi pokladně podpůrný náklad ve výšil 1711 Kč 50 h, vzniklý léčením onemocnělé zaměstnankyně. — Městský úřad notářský v Bratislavě vyhověl této žádosti výměrem z 23. března 1925.
Nař. rozhodnutím vyhovělo min. soc. péče odvolání Anny L. z hořejšího výměru měst. notářského úřadu v Bratislavě a zrušivši napadené rozhodnutí, osvobodilo Annu L. od náhrady cit. rozhodnutím jí uložené.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Podle § 12 zák. čl. XIX: 1907 jest zaměstnavatel, který neučiní přihlašovacího oznámení v zákonné lhůtě, povinen zaplatiti útraty, které povstanou za osobu pojistné povinnosti podrobenou následkem onemocnění nastalého před přihlášením. — Č. 8868—
1229
V daném případě je nesporno, že Růžena B. vstoupila do pracovního poměru k Anně L., zakládajícího pojistnou povinnost, dne 12. března 1924, byla přihlášena k nemoc, pojištění u okresní dělníky pojišťující pokladny v Bratislavě dne 4. dubna 1924, tedy opožděně; nesporno je také, že B. onemocněla dne 8. dubna 1924. Poněvadž však v původní přihlášce udala zaměstnavatelka nesprávný den vstupu do práce (1. dubna 1924), byla podána na popud pokladny dodatečná přihláška teprve dne 26. června 1924 se správným dnem vstupu do práce (12. března 1924).
Žal. úřad sprostil v postupu instančním zaměstnavatelku náhrady léčebných útrat v úvaze, že zaměstnankyně onemocněla teprve po přihlášce učiněné dne 4. dubna 1924, při čemž uvedl, že nezáleží na tom, že v přihlášce této nebyl uveden správně den vstupu do zaměstnání. Stěžující si pojišťovna napadá tento výrok úřadu jako nezákonný, vycházejíc se stanoviska, že předpis § 12 zák. čl. XIX:1907 má na zřeteli přihlášku odpovídající jinak všem zákonným náležitostem, a že tedy povinnost k náhradě léčebného postihuje zaměstnavatelku v tomto případě proto, že přihláška správná, t. j. obsahující také skutečný den vstupu do práce, podána byla k pokladně teprve po onemocnění B-ové, totiž teprve 26. června 1924.
Nss nemohl však stížnosti dáti za pravdu.
Ustanovení § 12 zák. čl. XIX: 1907 pojí závazek zaměstnavatelův k náhradě podpůrného nákladu nemocenského ke dvěma předpokladům.
1. že zaměstnavatel neučinil přihlášky v zákonné 8 denní lhůtě, a že
2. onemocnění nastalo před přihlášením.
Oba tyto předpoklady musí tedy býti splněny, má-li uvedený závazek zaměstnavatelův vzniknouti. Nss vyslovil již v nál. Boh. A 8761/39 právní názor, že cit. předpis má — se zřetelem k tomu, že nemoc, pojištění osoby, zaměstnané na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského podle § 1 odst. 1 zák., nastává ex lege t. j. již nastoupením zaměstnání — za účel zajistiti, aby zaměstnavatel přihlašovací povinnosti vyhověl, má tedy povahu pořádkové pokuty, spočívající právě v tom, že nedbalý zaměstnavatel musí nahraditi podpůrný náklad, který by jinak šel na vrub pojišťovny. Již proto, že předpis ten má povahu pořádkové pokuty a jest výjimkou z pravidla § 50 a násl. cit. zák., že podporování onemocnělého pojištěnce jde na vrub pojišťovny, jest nutná jeho striktní interpretace. Předpis ten však podle svého znění stihá jediné opomenutí včasné přihlášky. Setrvávaje při tomto právním názoru, dospěl nss v daném případě důsledně k názoru, že nesprávný údaj o dni vstupu zaměstnance do zaměstnání nelze klásti pojmově na roven nevčasné přihlášce ve smyslu cit. zákonného ustanovení. Správnosti tohoto úsudku nasvědčuje také úvaha, že kdyby zákon byl chtěl zaměstnavateli uložiti náhradu podpůrného nákladu bezvýminečně i v případě, když přihláška svým obsahem neodpovídala všem v zákonně uvedeným údejům, musilo by to býti zvláště normováno, jako se to stalo pozdější normou odst. 2. § 20 zák. č. 221/24, která znamená po této stránce rozšíření povinnosti náhradní naproti dřívějšímu stavu legislace. Mimochodem se podotýká, že zmíněné rozšíření náhradní povinnosti bylo zúženo další novelou č. 184/28, která omezila náhradní povinnost v případech přihlášek učiněných nenáležitým způsobem jen na přihlášky obsahující nižší mzdy. Takto i historický vývoj instituce náhrady podpůrného nákladu, sledovaný až k legislaci pozdější, — která ovšem pro daný případ neplatí — ukazuje, že přihláška učiněná nenáležitým způsobem o sobě nestačí ještě za platnosti § 12 zák. čl. XIX: 1907 ke vzniku náhradního nároku, nýbrž zakládá nárok takový jen tehdá, byla-li podána až po onemocnění zaměstnance.
V daném případě jde při přihlášce, učiněné dne 4. dubna 1924, o přihlášku opožděnou, která ovšem mimo to nebyla správnou, udávajíc nesprávně den vstupu zaměstnance do práce. Přihláška tato spadá sice do okruhu přihlášek, jak je má na zřeteli poslední odstavec § 12, závazek náhradní po rozumu poslední věty cit. ustanovení nemohl však vzniknouti proto, že onemocnění zaměstnance nastalo teprve 8. dubna 1924, tedy po učiněné přihlášce. Ale pak podle hořejších výkladů nelze shledati, že by byl nezákonným výrok žal. úřadu, který sprostil zaměstnavatelku povinnosti k náhradě podpůrného nákladu z toho důvodu, že zmíněná přihláška, třeba opožděná a den vstupu do služeb nesprávně uvádějící byla učiněna dříve, než zaměstnankyně onemocněla.
Mylným je ovšem, jak vyplývá z hořejší úvahy, názor stížnosti, že přihlášku ze 4. dubna 1924 sluší pokládati pro řešení věci za bezpředmětnou, a že jedině směrodatnou jest později dodatečná přihláška z 25. června 1924 se správným dnem vstupu do zaměstnání. Podání opožděné, pokud se týče i nesprávné přihlášky ze 4. dubna 1924 může ovšem pro zaměstnavatele míti nepříznivé právní následky ve směru placení příspěvků po rozumu úvodní věty posledního odstavce § 12, pokud se týče i ve směru trestání pro přestupek dle § 187 lit. a) zák. čl. XIX: 1907, avšak pro vznik náhradní povinnosti po rozumu poslední věty posledního odstavce § 12 není zákonného podkladu, onemocněl-li zaměstnanec až po dnu podání této přihlášky, jak stalo se v daném případě.

Citace:

č. 8868. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 480-482.