LXIV. Domnělý záporný kompetenční konflikt, který měl vzniknouti ve sporu Ondřeje N., rolníka v T., s Janem B., továrníkem v T., o náhradu škody způsobené zvěří na satbě, mezi krajským soudem v Jihlavě a zemským úřadem v Brně.
(Usnesení ze dne 11. prosince 1930 č. 619/29.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Ondřeji N. byla v roce 1927 způsobena na satbě škoda zvěří z honitby ve St., jejímž nájemcem byl Jan B., továrník v T. Ježto se soukromě o náhradu škody nedohodli, byla jimi věc odkázána rozhodčímu soudu podle § 78 mor. hon. zák. z 26. července 1912 č. 4 z. z. z roku 1914, aby o ní rozhodl a tento soud skutečně škodu zvěří způsobenou odhadl a určil za souhlasu poškozeného částkou 57 Kč a vydal o ní rozhodčí výrok ze 7. května 1927. Výrok i protokol však odepřel podepsati jeden z rozhodčích (J.), čímž byla účinnost rozhodčího výroku zmařena.
Poškozený Ondřej N. podal pak dne 1. března 1928 u okr. soudu v T. žalobu, kterou se domáhal na Janu B. zaplacení téže škody 57 Kč a prvý soud žalobě vyhověl. Odvolání Jana B., vytýkajícímu též nepřípustnost pořadu práva, krajský soud v Jihlavě, jako soud odvolací vyhověl a usnesením z 20. června 1928 zrušil pro zmatečnost (§ 477 č. 6 c. ř. s.) rozsudek prvého soudu a žalobu odmítl, odůvodniv své usnesení v ten rozum, že žaloba domáhá se ve skutečnosti náhrady škody způsobené zvěří na satbě, o níž podle § 78 mor. honeb. zák. jest příslušným rozhodovati jedině rozhodčí soud, který o této škodě již rozhodl; dále odvolací soud vytkl, že žalobce snaží se žalobnímu nároku dáti nátěr, jakoby šlo o nárok porovnaný a uznaný, což však jest v rozporu s výsledky průvodního řízení. Ježto rekurs proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu ve věcech nepatrných jest nepřípustný (§ 517 odst. 2 c. ř. s.), bylo toto rozhodnutí soudní konečným.
Pozdější žádosti Ondřeje N., podané na okr. správu polit, v T., aby nájemce honitby Jan B. byl uznán povinným nahraditi mu škodu zvěří na satbě způsobenou v částce 57 Kč, nebylo vyhověno a zemský úřad v Brně potvrdil výměr odvoláním napadený ze správných jeho důvodů — že totiž k rozhodnutí o náhradě škody zvěří způsobené jest výhradně příslušný rozhodčí soud, zřízený podle § 78 mor. honeb, zák., vysloviv zároveň názor, že kdyby šlo o nárok smírem stran dohodnutý před rozhodčím soudem, bylo by jej exekučně vymáhati u řádného civilního soudu (§ 91 odst. 3 mor. honeb, zák.) a připomenul, že jeho rozhodnutí jest podle § 98 cit. zák. konečné.
Poškozený podal po té návrh na rozhodnutí o záporném konfliktu kompetenčním, který dle jeho tvrzení vznikl mezi řádnými soudy a správními úřady a doličoval v něm, že k rozhodnutí v této věci je příslušný řádný soud. Ve vyjádřeních odkázaly krajský soud v Jihlavě i zemský úřad v Brně k důvodům svých rozhodnutí.
Ačkoli tedy krajský soud v Jihlavě i zemský úřad v Brně odmítly jako poslední instance rozhodnouti o sporném nároku, neuznavše svou příslušnost, přece nevznikl mezi nimi tvrzený záporný kompetenční konflikt, k jehož řešení by byl povolán konfliktní senát ve smyslu § 3 žák. č. 3/18.
Právní nárok, o nějž jde, není svou povahou a podstatou ničím jiným, než nárokem proti pachtýři honitby, aby nahradil škodu na satlDě zvěří způsobenou, o němž podle jasného doslovu § 78 mor. honeb. zák. jest povolán rozhodnouti výlučně jen rozhodčí soud, který také již o něm rozhodčí výrok učinil a jeho výrok nebyl ani žalobou o bezúčinnost ve smyslu § 91 odst. 1 mor. honeb. zák. a §§ 595—597 c. ř. s. napaden a nebyl dosud jako bezúčinný zrušen. Nejde tu však o nárok smluvní, mezi stranami dohodnutý, jak se snaží dolíčiti navrhovatel, což již odvolací soud průvodními zjištěními vyvrátil v důvodech svého usnesení a v návrhu se mylně dovozuje příslušnost řádného soudu k rozhodnutí o sporném nároku a nepřípadně se odkazuje i k č. 271 repertoria nálezů, v němž šlo o žalobu založenou na zcela jiném právním důvodu, totiž o náhradu škody podle ustanovení § 584 odst. 2 c. ř. s. proti rozhodčímu, jenž odepřel plniti povinnosti rozhodčím úřadem převzaté.
Z vylíčených úvah plyne, že ani řádný soud ani správní úřad nebyly příslušný jednati a rozhodnouti o nároku, o nějž běží a oba tudíž právem svou příslušnost odepřely. Záporný kompetenční konflikt by tu byl, kdyby věc, o níž jest rozhodnouti, patřila buď do kompetence soudní, neb úřadů správních (§ 3 zák. č. 2/18), avšak tohoto zákonného předpokladu zde právě není. Bylo proto návrh na řešení domnělého záporného kompetenčního konfliktu podle § 6 zák. č. 3/18 jako nepřípustný zamítnouti.