Č. 8869.

Pojištění nemocenské (Slovensko). I. Na základě ustanovení vl. nař. č. 516/19 není ani na Slov. pojištění nemocenské omezeno na osoby zaměstnané v podnicích průmyslových neb obchodních. — II. Regresní nárok pokladny proti zaměstnavateli podle § 12 zák. čl. XIX: 1907 není vázán podmínkou, aby onemocnění zaměstnance nastalo během zaměstnání nebo následkem zaměstnání.
(Nález ze dne 31. října 1930 č. 16509).
Věc: Žofie K. v Bratislavě proti ministerstvu sociální péče (za zúč. okr. nemoc, pojišťovnu v Bratislavě adv. Dr Rud. Rábí z Prahy) o náhradu podpůrného nákladu za Michala M. — Č. 8869 —
1231
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím z 22. února 1924 uznal městský notářský úřad v Bratislavě Žofii K. v Bratislavě povinnou nahraditi okr. pokladně pro dělnické pojištění v Bratislavě podle § 12 zák. čl. XIX: 1907 7849 Kč 40 h, ježto svého zaměstnance Michala M., který k ní dne 29. října 1922 do služby vstoupil, přihlásila teprve 20. listopadu 1922 k povinnému pojištění pro případ nemoci a to po onemocnění, nastalém 20. listopadu 1922. Min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo odvolání Žofie K. a potvrdila rozhodnutí I. stolice.
O stížnosti nss uvážil:
Stížnost spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí především v tom, že zák. článek XIX: 1907, dle něhož jest sporný případ posuzovati, se vztahuje jen na živn. a obch. zaměstnance, nikoliv na náhodného nádenníka, který konal příležitostnou práci, jako tomu bylo v případě Michala M., což prý plyne z nadpisu cit. zákona: »Zákonný článek XIX. z r. 1907 o pojištění průmyslových zaměstnanců pro případ nemoci.« Stížnost se mýlí. Přehlíží, že od 1. října 1919 byl uveden vl. nař. č. 516/19 také na Slov. v platnost § 1 zák. č. 268/19, dle něhož jsou pro případ nemoci pojištěny všechny osoby, jež vykonávají práce nebo služby na základě poměru pracovního, služebního nebo učňovského a nevykonávají jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Zákon ten nemá ustanovení, které by pojistnou povinnost omezovalo jen na osoby zaměstnané v podnicích průmyslových nebo obchodních. Tak bylo ovšem za platnosti zák. čl. XIX/1907, avšak jeho odchylná ustanovení byla shora cit. novými předpisy derogována. (čl. XXVII zák. č. 268/19 a § 1 posl. odstavec vl. nař. č. 516/19).
Stížnost dále namítá, že nař. rozhodnutí nesprávně použilo cit. § 12, který možno jen tak vyložiti, že útraty ošetřovací zatěžují jen tehdy zaměstnavatele, když povstala nemoc před přihlášením v zaměstnání, což v daném případě nebylo, poněvadž M. utržil plícní chorobu ve válce a tato nemoc nemá co činiti se zaměstnáním u st-lky, v němž si utržil jen nepatrné poranění na prstech. Ač tento nedostatek kausální souvislosti namítala st-lka již v řízení, nevzal prý na tuto skutkovou podstatu žal. úřad vůbec zřetele, v čemž spočívá dle názoru stížnosti vada řízení. Ani námitka tato není důvodná.
Žal. úřad k námitce této přihlédl a odpověděl na ni správně v nař. rozhodnutí, že § 12 zák. čl. XIX/1907 nestanoví, že by nemoc musila býti vyvolána prací spojenou s posledním zaměstnáním, nýbrž spojuje povinnost zaměstnavatele k náhradě v tomto paragrafu stanovené s každým pojistným případem vůbec.
Předpis § 12 zák. čl. XIX: 1907 v posledním odstavci, jehož se dovolává jak žal. úřad tak i stížnost, ukládá zaměstnavateli, který neučiní přihlášení v předepsané lhůtě, aby zaplatil útraty, které povstanou pokladně podporováním včas nepřihlášené osoby, podrobené pojistné povinnosti, následkem onemocnění nastalého před přihlášením. Předpis ten nemá ustanovení, jež do něho vkládá stížnost, neváže regresní nárok pokladny na podmínku, aby onemocnění nastalo během zaměstnání nebo následkem zaměstnání (»v zaměstnání). Není proto nezákonným, když žal. úřad nepřihlédl k tomu, že choroba M-ova vznikla již dříve než vstoupil do zaměstnání u st-lky, a není ani vadou řízení, když o této pro vyřešení sporu nerozhodné okolnosti nekonal šetření.

Citace:

č. 8869. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 482-484.