Č. 8887.

Samospráva obecní (Slovensko): Obecní přirážku k dani domovní lze předepsati dočasnému držiteli domu bez rozdílu, zda byl nebo nebyl v daňovém období, na které daň připadá, držitelem onoho domu.
(Nález ze dne 14. listopadu 1930 č. 17305.)
Věc: Firma Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské v Praze, filiálka v Bratislavě proti župnímu výboru v Bratislavě o 300% mimořádnou obecní přirážku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením zastupitelstva města Bratislavy z 15. září 1920 bylo stanoveno vybírati ke státním daním za rok 1920 dodatečnou mimořádnou daňovou přirážku od 300 do 1000% a městské radě uloženo provésti předpis a vybrání této přirážky na způsob obecných daní. Usnesení to bylo schváleno ministrem pro Slov. s tím omezením, že se povoluje vybírati jen 300% přirážka k státním daním přímým a že každému poplatníku bude na zaplacený obnos vydána obligace 50timilionové výpůjčky povolené městu Bratislavě, zaokrouhlené na 100.
Tato mimořádná přirážka byla výměrem městské rady v Bratislavě ze 17. dubna 1925 stěžující si firmě dodatečně předepsána z domu čp. . . . v Bratislavě ve smyslu předpisu § 42 zák. čl. VI: 1909 z toho důvodu, že st-lka onen dům koupila v r. 1921 a od býv. majitele Jana E. nebyla mimořádná přirážka zaplacena a stala se na něm nedobytnou.
V odvolání namítala stěžující si firma, že Jan E. prodal svůj dům již počátkem r. 1919, tedy před více než 5 lety. Podle § 42 zák. čl. VI: 1909 má nésti tuto daň skutečný uživatel, tedy ne knihovní vlastník, a to uživatel, který tu byl v době, na kterou se předepsaná daň vztahuje. — Č. 8887 —
1274
Že odvolatelka byla tehdy uživatelkou, rozhodnutí ani netvrdí. Odvolatelka jako právní nástupce jest zodpovědná jen za ty daně, které byly v době, kdy dům koupila, již předepsané a splatné, toho však v daném případě nebylo. Konečně namítáno také promlčeni předpisu proti odvolatelce.
Zastupitelský sbor města Bratislavy usnesením z 9. června 1925 odvolání zamítl, poněvadž podle § 42 zák. čl. VI: 1909 daň domovní zatěžuje majetek domovní, a má ji platiti skutečný majitel domu, t. j. vlastník nebo uživatel domu, v daném případě odvolatelka jako nynější majitelka a uživatelka domu a promlčecí doba ve smyslu § 139 zák. čl. XXII: 1886 resp. § 90 zák. čí. XLIV:1883 může se počítati až ode dne 6. prosince 1920, kdy se stalo usnesení zastupitelského sboru o zavedení 300% mimořádné obecní přirážky pravoplatným, a od té lhůty neprošlo ještě 5 let. Ostatně i bezvýsledný pokus exekuce proti býv. majiteli dnem 1. června 1921 přerušil promlčení.
V dalším odvolání opakovala stěžující si firma v podstatě námitky prvého odvolání. Župní výbor v Bratislavě usnesením z 12. června 1928 na základě své pravomoci plynoucí z ustanovení § 42 odst. 3 a § 58 zák. č. 329/21 odvolání zamítl, poněvadž podle § 42 zák. čl. VI: 1909 domovní daň zatěžuje domovní majetek a podle § 92 zák. čl. XI: 1909 v případě převodu mezi živými ručí nabyvatel za všechny ty přímé daně a přirážky, jež na způsob daní jest vymáhati, které se staly splatnými ještě před převodem a které podle platných zákonů bezprostředně zatěžují převedenou nemovitost. Poněvadž podle protokolu z 9. června 1921 Janu E. předepsaná 300% přirážka nebyla od tohoto dobytná, musila býti předepsána k tíži jeho právních nástupců ve vlastnictví oné nemovitosti.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná tvrdí, že podle § 42 zák. čl. VI: 1909 domovní daň a následkem toho i všechny přirážky platí skutečný uživatel a že předpis § 92 zák. čl. XI: 1909 se vztahuje jen na případy, byla-li veřejná dávka již v den převodu nemovitosti předepsána. V daném případě však v době převzetí domu stěžující si firmou nebyla sporná přirážka ještě předepsána a proto stěžující si firma nemůže býti za ni zodpovědná a to tím méně, že nárok města Bratislavy požadovati zaplacení přirážky je promlčený.
Nss neuznal právní stanovisko, z kterého stížnost vychází, správným.
Podle ustanovení § 42 zák. čl. VI: 1909 o dani domovní vázne domovní daň na majetku domovním a povinnost daň tu platiti stíhá skutečného držitele domu. Za skutečného držitele domu se považuje vlastník nebo uživatel domu. Z toho plyne, že daň domovní podle zmíněného zák. čl. je daní reální, t. j. že daňová povinnost je nerozlučně spojena s držbou domu dani podrobeného a že tedy může býti daň domovní předepsána každému dočasnému držiteli domu, bez rozdílu, zda byl v daňovém období, na něž předepsaná daň připadá, držitelem zdaněného objektu nebo ne. Totéž musí míti platnost i v příčině přirážek k dani domovní, které jako pouhý doplněk daně domovní sdílejí také její právní povahu jako daně reální. Tato myšlenka je vyslovena také v předpisu § 92 zák. čl. XI: 1909 o správě veřejných daní, kde se praví, že při převodu realit mezi živými ručí nabyvatel onou nemovitostí za přímé daně a jiné veřejné dluhy, vybírané po způsobu přímých daní, splatné před převodem, které převedený objekt podle platných zákonů bezprostředně zatěžují.
Z toho plyne, že je pro přirážkovou povinnost stěžující si firmy právně zcela irelevantní skutečnost, zda v době, za kterou sporná obecní přirážka je předepsána, byla stěžující si firma vlastnicí zdaněného domu nebo ne, nýbrž rozhoduje pouze, zda v době, kdy jí sporná přirážka byla předepsána, byla držitelkou zdaněného domu, — to však stížnost nepopírá. Otázka stížností relevovaná, zda obec při včasném předpisu mohla dosíci zaplacení sporné přirážky od předchůdců stěžující si firmy v držení domu nebo ne, je pak pro posouzení přirážkové povinnosti stěžující si firmy bez významu.

Citace:

č. 8887. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 525-527.