Č. 8821.

Stavební právo. — Cesty (Čechy): Může obec vydati předpisy o zřizování ochranných a ozdobných střech a přístřešků při stavbách toho obsahu, že k zařízením takovým, pokud sahají do veř. pozemku, resp. do vzduchového prostoru nad ním, jest potřebí svolení obecní rady, že proti odepření tohoto svolení je možno se odovlati k obec. zastupitelstvu, které rozhodne s konečnou platností, dále že za takové užívání veř. pozemku, resp. vzduchového prostoru nad ním jest platiti roční nájemné?
(Nález ze dne 17. října 1930 č. 16032.)
Věc: Městská obec T. (adv. Dr. Emil Rindskopí z Teplic-Šanova) proti zemskému správnímu výboru v Praze o předpisy stran zřizování ochranných a ozdobných střech a přístřešků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením z 21. ledna 1927 stanovilo městské zastupitelstvo v T. předpisy o zřizování ochranných a ozdobných střech a přístřešků při stavbách. V předpisech těch se mimo jiné stanoví, že ke všem zařízením tohoto druhu, pokud sahají do veřejného pozemku, resp. do vzduchového prostoru nad ním, potřebí jest svolení městské rady (odst. I.) a jestliže tato svolení odepře, že je volno žadateli podati rozklad k měst. zastupitelstvu, které rozhodne s konečnou platností (odst. III.) a dále, že za takové používání veř. pozemku a vzduchového prostoru nad ním, jakož i za uznání vlastnictví obce platiti jest každoročně v době od 1. do 8. ledna předem nájemné 10—150 Kč podle toho, jde-li o střechu neb přístřešek s nápisem (reklamou) či bez nápisu a o kterou ulici či část města se při tom jedná.
Když usnesení to bylo ke stížnosti Michala K. a spol. osk-í v T. zrušeno, odvolala se obec k zsv v Praze, který však odvolání nař. rozhodnutím zamítl jako bezdůvodné v podstatě proto, že ozdobné a ochranné střechy a přístřešky jsou stavebními výstupky ve smyslu § 82 stav. řádu a zřízení jich tedy užíváním veř. statku obecního povahy veřejnoprávní, za něž jest obec oprávněna požadovati jedině poplatky, jež jí výnosem zsv-u z 30. září 1922 č. 108277/11 bylo povoleno vybírati — Č. 8821—
1123
podle § 28 ob. fin. novely a § 9 pravidel o obecních stavebních poplatcích, vydaných vl. nař. č. 143/22.
O stížnosti obce uvažoval nss takto:
Žal. úřad pokládá sporné usnesení měst. zastupitelstva za nepřípustnou změnu platných pravidel o vybírání obecních stavebních poplatků, zejména za změnu předpisu § 9 těchto pravidel, podle něhož za použití veř. statku obecního stavebními výstupky jest zapraviti jednou pro vždy za každý čtvereční metr zabrané plochy dvě třetiny ceny, která se platí v čas stavby za 1 m2 stavebního místa v téže místní poloze. Dále uznal žal. úřad řečené usnesení za nezákonné i v meritu, ježto právní poměr, který jest kvalifikován zákonem, t. j. předpisem § 82 stav. řádu jako poměr veřejnoprávní, má řečeným usnesením býti upraven jako poměr soukromoprávní, konkrétně vyjádřeno: určitý způsob užívání veř. statku, totiž veř. uličního pozemku, podrobený právu veřejnému, činí se závislým na soukromoprávní úmluvě mezi obcí jako vlastnicí uličního pozemku na straně jedné a uživatelem (stavebníkem) na straně druhé.
Bylo tedy úkolem nss-u zkoumati nař. rozhodnutí v obou těchto směrech, neboť st-lka popírá správnost obou právních názorů žal. úřadu, na niclíž nař. rozhodnutí je založeno.
Pokud jde o prvý z obou, není sporu o tom, že §em 9 zmíněných pravidel z roku 1922, schválených zsv-em, byly v obci T. za používání veř. statku obecního stavebními výstupky, dovolenými podle stav. řádu, zavedeny poplatky ve smyslu § 28 ob. fin. novely z r. 1921. Poplatky tyto má poplatník zapraviti jednou pro vždy částkou v cit. § stanovenou. Naproti tomu podle předpisů, vydaných sporným usnesením měst. zastupitelstva z 21. listopadu 1927, rozhoduje o zřízení všech přes veř. pozemek a do vzduchového prostoru nad tím sahajících ochranných a ozdobných střech a přístřešků s konečnou platností obec a za toto používání veř. statku obecního, jakož i k uznání vlastnictví obce má se platiti roční činže od 10—150 Kč.
Ježto však ochranné a ozdobné střechy a přístřešky, o nichž dotčené předpisy vydané měst. zastupitelstvem roku 1927 jednají, spadají beze vší pochyby pod pojem stavebních výstupků dovolených podle stav. řádu (arg. zejména třetí odstavec § 82 stav. řádu), jest jasno, že jak pravidla o stav. poplatcích z roku 1922, tak i sporné předpisy, na nichž se obecní zastupitelstvo roku 1927 usneslo, upravují jeden a týž předmět a to tak, že v pravidlech poplatkových kvalifikuje se užívání uličního pozemku, po případě vzduchového prostoru nad ním stav. výstupky jako užívání podléhající poplatku, tedy jako užívání veř. zařízení podle práva veřejného, kdežto podle sporných předpisů měst. zastupitelstvem usnesených má právě totéž užívání veř. statku býti předmětem soukromoprávní smlouvy uzavřené mezi obcí jakožto vlastnicí pozemku uličního a uživatelem. Předpisy tyto involvují podle názoru adm. úřadů změnu platných pravidel o stav. poplatcích.
Názor tento nemohl nss uznati nesprávným, neboť již tím, že k předpisu právnímu, jímž se užívání určitého zařízení obecního (zde veř. statku uličního) podrobuje poplatku podle § 28 ob. fin. novely a tudíž právu veřejnému, připojuje se projev vůle obce, podle něhož obec — Č. 8821 —
totožné užívání pozemku uličního bude povolovati ve formě soukromoprávně smlouvy za uznávací činži, mění se platná poplatková pravidla aspoň potud, že nemají nadále zůstati tím, čím podle své povahy jsou, to jest výlučnou normou o plnění, k němuž jest uživatel uličního pozemku z titulu zřízení stav. výstupků povinen. Takováto modifikace poplatkových pravidel jeví se však jako zásah obce do kompetence úřadů povolujících obecní poplatky za užívání zařízení obecních, zřízených a udržovaných v zájmu veřejném (§ 28 ob. fin. nov.), a je při tom lhostejno, zdali podřadění tohoto užívání veř. zařízení obecního, které je podrobeno veřejnoprávnímu poplatku, soukromoprávní smluvní disposici stran dá se srovnati s platnými normami právními čili nic.
Žal. úřad uznal ovšem, že sporné usnesení měst. zastupitelstva nelze srovnati s příslušnými normami právními a že je tedy i pro svůj materielní obsah nezákonné.
Stížnosti, která to popírá, možno sice přisvědčiti potud, že vlastnictví obce k pozemku uličnímu nezaniká věnováním jeho k obecnému užívání. I to lze připustiti, že vlastnické právo obce k veř. věci (k uličnímu pozemku) projevuje se nezkráceně ve vztazích, jež obecným užíváním zůstávají nedotčeny. Záleží však právě na tom, do jaké míry je vlastnická svoboda obce veř. užíváním (usus publicus) zatlačena. Odpověď na tuto otázku dává v prvé řadě positivně-právní úprava veř. užívání statku uličního. Tuto positivně-právní úpravu dlužno pro daný případ hledati v ustanovení § 82 čes. stav. řádu z 8. ledna 1889 č. 5 z. z. Při tom jsou rozhodnými ovšem jen předpisy tohoto stav. řádu a není proto na místě, dovolává-li se stížnost judikátů Budw. 13282/ 1899 (Vídeň) a 5857/1908 (Praha), jež jsou založeny na jiných řádech stavebních, textovaných po této stránce odchylně.
Podle směrodatné normy českého stav. řádu pro venkov má však užívání veř. uličního pozemku způsoby uvedenými v § 82 povahu ryze veřejnoprávní, což je patrno již z toho, že je to jedině úřad stavební — a nikoli, jak mylně za to má stížnost — kromě a vedle úřadu stavebního také ještě obec jakožto vlastnice pozemku uličního, kdo povolení k užívání tomu udílí. Souhlasný názor právní jest ostatně zastáván i v odborném písemnictví (srov. na příklad Hotzel: »Wegerecht« v Mischler-Ulbrichově »Oesterreichisches Staatsworterbuch« a Havelka: »Die Rechte an offentlichen Wegen in Oesterreich«, stránka 121 a násl.). Také myšlenkový pochod některých judikátů býv. ss-u (srov. na př. Budw. 9795/1896) vede k stejnému výsledku.
Je-li však, jako je tomu v daném případě, obsah veřejnoprávního užívání veř. statku obecního při stavbách určen positivně normou právní — při čemž nečiní rozdílu, jde-li o veřejnoprávní užívání každému stejně přístupné (Gemeingebrauch) či o užívání zvláštní přístupné jen uživatelům zvlášť kvalifikovaným (zejm. adjacentům) (Sondergebrauch) — pak ovšem, chce-li stěžující si obec spornými předpisy o zřizování ochranných a ozdobných střech a přístřešků toto veřejnoprávní užívání uličního pozemku a vzduchového prostoru nad ním zahrnouti do své soukromoprávní sféry disposiční, nelze srovnati postup ten s platnou normou právní. Nemohl proto nss přisvědčiti stížnosti ani po stránce meritorní a musil ji ve všech směrech zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 8821. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 374-377.