— Č. 8709 —
837
Č. 8709.
Zaměstnanci veřejní: I. Manželský potomek státního úředníka neztrácí nároku na úmrtné podle § 65, odst. 2 služ. pragm. již proto, že nepřihlásil náklady pohřbu k pozůstalostnímu řízení. — II. Pro založení nároku manželského potomka na úmrtné po státním úředníku nestačí již pouhá okolnost, že potomek zaplatil pohřební účty.
(Nález ze dne 28. června 1930 č. 1143.)
Prejudikatura: Boh. A 6712/27.
Věc: Hermína D. v Ch. proti ministerstvu vnitra o úmrtné.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud je stížností bráno v odpor, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 18. ledna 1928 žádala st-lka za vyplacení úmrtného po svém otci, min. radovi v. v. uvádějíc, že hotové jmění otcem zanechané v částce 7360 Kč nedostačuje k zaplacení účtů lékaře, pohřebních výloh, úpravy hrobu, smutečního oděvu, úhrad pozůstalosti j notáře, daní, nájemného pro příští čtvrtletí a jiných výloh, což dohromady činí 11033 Kč. Rozhodnutím z 29. března 1928 nevyhověla zsp v Praze v souhlase se zem. fin. ředitelstvím této žádosti, poněvadž by náklady pohřbu došly úhrady z pozůstalostního jmění, kdyby byly bývaly řádně přihlášeny. Odvolání bylo zamítnuto nař. rozhodnutím z důvodu prvé stolice s podotknutím, že ve smyslu ustanovení odst. 2. § 65 služ. pragmatiky jsou pro nárok na úmrtné rozhodnými toliko náklady pohřební a že tudíž k jinakým nákladům, jež st-lka ve svém odvolání uvádí, nebylo lze přihlížeti.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami: — Č. 8709 —
838
Stížnost brojí proti názoru žal. úřadu o tom, co sluší považovati za náklady pohřbu a vychází ze stanoviska, že pro přiznání úmrtného ve smyslu § 65 služ. pragmatiky jest rozhodnou pouze okolnost, zda st-lka zaplatila náklady pohřbu ze svého; stížnost dovozuje, že i při jinak aktivní pozůstalosti zůstává dědici na vůli, aby si zajistil zaplacením nákladu pohřbu ze svého nárok na přiznání úmrtného. Této námitce nebylo lze dáti za pravdu.
Dle 2. odst. § 65 služ. pragm. náleží pohřebné rukou společnou a nerozdílnou manželským potomkům zemřelého úředníka, jenž nezanechal oprávněné vdovy, kteří z vlastních prostředků hradili náklady pohřbu stavu přiměřeného. Podle § 549 o. z. o. zatěžují dědictví jako břímě náklady na pohřeb zemřelého přiměřený místnímu zvyku, stavu zemřelého a jeho jmění, a lze tedy mluviti o čistém jměním, které jest určeno k rozdělování mezi dělnice, teprve po srážce pohřebních nákladů. Může-li však manežlský potomek (zákonný dědic) realisovati nárok na náhradu pohřebného z dostatečné pozůstalosti po zemřelém, nemůže tvrditi, že hradil náklady pohřbu z »vlastních prostředků«, neboť se těmito náklady jeho vlastní jmění nezmenšilo. Stejný právní názor vyslovil již nss v nál. Boh. A 6712/27. Nestačí proto pro založení nároku manželského potomka jako zákonného dědice na úmrtné již pouhá skutečnost, že dědic ten zaplatil účty, týkající se pohřbu, nýbrž bude k založení nároku toho třeba, aby náklady tyto hradil z »vlastních prostředků«, t. j. aby náklady ty nemohly býti uhrazeny z pozůstalosti, takže zapravení jich dědicem znamená ztenčení vlastního jeho jmění. Je proto výklad, jaký dává stížnost § 65 odst. 2. služ. pragm. mylný.
Jinak má se však věc, pokud stížnost namítá, že s právního hlediska jest naprosto nerozhodující, byly-li útraty pohřební, jež zaplatila st-lka, přihlášeny k pozůstalosti, — předlužené — v řízení pozůstalostním jakožto st-lčina pohledávka, či zda přihlášeny nebyly. Tím brojí stížnost proti zákonitosti zamítacího důvodu, kterým bylo vysloveno, že útraty pohřbu zemřelého otce st-lčina nedošly úhrady z pozůstalostního jmění proto, poněvadž nebyly přihlášeny v pozůstalostním řízení. Stížnost má v tom směru za to, že přihláška pohledávky v pozůstalostním řízení nezajišťuje sama o sobě její uspokojení z pozůstalostní podstaty, a tvrdí, že tudíž nelze odpírati úmrtné dědici již proto, že opomenul přihlásiti k pozůstalosti náklady pohřbu. Nss uznal stanovisko stížnosti důvodným.
Okolnost, že věřitel zůstavitele, resp. pozůstalosti nepřihlásí svou pohledávku v pozůstalostním řízení, může způsobiti ztrátu věřitelského nároku jedině v případě, že pozůstalostní soud nařídil svolání věřitelů pozůstalostních (convocatio creditorum) s vyzváním, aby tito věřitelé v propadné ediktální lhůtě ohlásili a vykázali své pohledávky. Nebyla-li pohledávka do pozůstalosti přihlášena ve zmíněné ediktální lhůtě, nedojde zapravení, je-li pozůstalost vyčerpána pohledávkami přihlášenými (§ 814 o. z. o. a §§ 150 i 136 patentu o nesporném řízení) a nemá-li věřitel zástavy, z ní by došel uspokojení (§ 814 o. z. o.). Ke svolání věřitelů pozůstalostním soudem dochází zejména, zažádá-li za to dědic, — Č. 8709 —
839
přihlásivší se k pozůstalosti s právní výhodou inventáře, resp. opatrovník pozůstalosti neb zástupce nezletilého dědice (§§ 813 až 815 o. z. o. a § 136 patentu o nesporném řízení). Účelem řízení toho jest ochrániti dědice, resp. opatrovníka pozůstalosti v tom směru, aby nebyli právi stran dluhů pozůstalostních i vlastním jměním. Kromě řízení konvokačního není nikde v zákoně stanoveno, že by již opomenutím, přihlásiti pohledávku k pozůstalostnímu řízení pozbýval věřitel nároku na uspokojení.
Než ani všeobecně nelze tvrditi, že by věřitel si zajišťoval již včasnou přihlášku své pohledávky do pozůstalostního řízení — nehledíc k speciálnímu případu konvokačního řízení za určitých předpokladů — uspokojení aneb přednosti před těmi, kteří se nepřihlásili v řízení pozůstalostním. Podle povahy věci řídí se otázka uspokojení věřitele předpoklady materielními, týkajícími se buď majetkového stavu pozůstalostní podstaty, buď majetkového stavu dědiců. Mohou totiž před odevzdáním pozůstalosti věřitelé požadovati, resp. i žalobou se domáhati uspokojení svých pohledávek jen na pozůstalosti (ani ne na dědicích přihlásivších se bezvýminečně — §§ 550, 807, 811, 822 o. z. o., § 145 patentu o nesporném řízení, § 77 jur. normy —), na dědicích teprve po odevzdání pozůstalosti, a to na dědicích, přihlásivších se bezvýminečně, bez obmezení (§ 801 o. z. o.), na dědicích, přihlásivších se výminečně s právní výhodou inventáře, jen pokud postačuje pozůstalost na krytí pohledávek (§ 802 o. z. o.).
Není také předpisu, že by přihláška pohledávky v pozůstalostním řízení — nehledíc k vytčenému speciálnímu případu konvokace věřitelů, — byla podmínkou uspokojení pohledávky v řízení konkursním, jež se zahájí na žádost dědice, opatrovníka pozůstalosti aneb věřitelů, ukáže-li se pozůstalost nedostatečnou k uhražení dluhů. Ovšem také přihláška pohledávky v pozůstalostním řízení nemůže sama o sobě zajišťovati uspokojení pohledávky v řízení konkursním o pozůstalém jmění.
Z uvedeného jest zřejmo, že — nehledíc k řízení konvokačnímu za určitých předpokladů — ani přihláška pohledávky k pozůstalostnímu řízení nezajišťuje její uspokojení ať z pozůstalostní podstaty, ať ze jmění dědiců, ani opomenutí přihlášky k pozůstalostnímu řízení nevylučuje třebas i nejúplnějšího uspokojení pohledávky, jsou-li jen uskutečněny potřebné k tomu předpoklady materielní. Nelze tudíž právem tvrditi, že by bylo možno zajistiti zaplacení určité pohledávky z dědictví přihlášením této pohledávky za pozůstalostního řízení, a to ani, jde-li o pohledávku vzniklou hrazením nákladů zůstavitelova pohřbu (§ 549 o. z. o.). Není normy, podle níž by pohledávce vzniklé zapravením pohřebních nákladů zůstavitelových, kteréž jest cit. paragrafem o. z. o. přiznána toliko kvalita pohledávky za pozůstalostí, byla přiznána v řízení pozůstalostním přednost před jinými pohledávkami, zejména v tom směru, že by musila býti uhrazena z jmění pozůstalostního za všech okolností. Nemá proto pravdu žal. úřad, vycházel-li z právního názoru, že pohřební výlohy mají ex lege přednost před ostatními dluhy pozůstalosti a popřel-li existenci nároku st-lčina na úmrtné proto, že výlohy ty k pozůstalosti řádně nepřihlásila.