Č. 8909.

Stavební právo (Praha): V kterých případech je min. prací odvolací stolicí proti rozhodnutím státní regulační komise?
(Nález ze dne 26. listopadu 1930 č. 18358.) — Č. 8909 —
1324
Přejudikatura: Boh. A 8714/28.
Věc: Augustin a Klára H. v Praze proti ministerstvu veřejných prací o přípustnost rekursu proti výměru státní regulační komise.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím prohlásil žal. uířad, že zamítá jako nepřípustné odvolání st-lů proti výměru státní regulační komise, jímž tato, vyřizujíc žádost st-lů za schválení plánů na zřízení 8 obchodních místností, vyslovila, že s ohledem na předpisy regulačního plánu nelze regulačně připustiti zřízení obchodních místností na staveništi čís. 11 skupiny 85 v D. při ulici v náspu, který má k tomu účelu býti upraven, a že nelze ani regulační plán k umožněni žádaných staveb měniti. V důvodech svého rozhodnutí uvedlo min., že ani stav. úřady, ani státní regulační komise nejsou oprávněny připouštěti z regulačního plánu jednou schváleného nějaké úchylky, a že změny tohoto plánu mohlo by býti dosaženo jedině opětným řízením podle §§ 10 a 11 zák. č. 88/20 na základě usnesení regulační komise, k němuž však komise nemůže býti nucena. Není proto výrok její rozhodnutím, z něhož by bylo lze se odvolati, neboť předpisu § 17 cit. zák. o stížnostech proti rozhodnutím státní regulační komise nelze použiti, protože §§ 12 a 14 cit. zák. podle ustanovení § 26 věty druhé nenabyly dosud účinnosti.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Především nutno zjistiti, jaký jest obsah nař. rozhodnutí. Min. prohlásilo rekurs st-lů za nepřípustný z toho důvodu, že o stížnostech proti rozhodnutím státní regulační komise je min. to kompetentním rozhodovati jen tehdy, jde-li o některý z případů uvedených v § 17 zák. o zřízení státní regulační komise č. 88/20. Ježto však o takový případ nejde, a vzhledem k tomu, že část III. cit. zák. nevešla dosud v účinnost, ani jiti nemůže, odepřelo min. meritorní rozhodnutí z důvodu své nepříslušnosti.
Nepadá při tom na váhu, že min. v důvodech vyslovuje se také o tom, zda majitelům pozemků přísluší nárok na to, aby státní regulační komise zavedla řízení o změně schváleného přehledného plánu regulačního a zastavovacího, resp. zda státní regulační komise smí povolovati nějaké výjimky z ustanovení tohoto plánu. Neboť žal. min. zabývá se těmito otázkami jen za tím účelem, aby dovodilo, že st-lé, nemajíce právního nároku na změnu přehledného plánu resp. na povolení výjimky jimi požadované, nemají ani práva k rekursu, o němž by min. prací bylo oprávněno ve vyšší stolici rozhodovati.
Na sporu je tedy toliko a výlučně otázka kompetence žal. úřadu k rozhodnutí o rekursu st-li k němu podaném. Nepřípustné jsou proto veškeré námitky stížnosti, kromě oněch, v nichž se st-lé snaží dovoditi, že žal. úřad byl kompetentní o rekursu st-lů rozhodnouti. V té příčině stížnost sice připouští, že § 17 zák. č. 88/20 jedná sice jen o stížnostech proti rozhodnutím podle §§ 12 odst. 2, 13, 14 a 16 odst. 2, hájí však nicméně názor, že i jinaká rozhodnutí státní regulační komise jsou podrobena opravnému prostředku instančnímu, a to proto, že zákon nestanoví, že rozhodnutí ona jsou konečná a že opravný prostředek proti nim je nepřípustný. Leč st-lé sami tedy připouštějí, že nejde o rozhodnutí podle některého z předpisů citovaných v § 17, mají však za to, že vůbec každé a jakékoli rozhodnutí státní regulační komise podléhá v cestě rekursní přezkoumání min. prací. Náhled ten je však mylný. Min. prací není všeobecnou odvolací instancí nad státní regulační komisí, povolanou k tomu, aby v pořadu instančním přezkoumávalo všeliká rozhodnutí a opatření této komise. Kromě určité kompetence organisační omezena jest pravomoc min. prací podle cit. zák. jen na to, že potvrzuje projednaný přehledný plán regulační a zastavovací, jakož i projednané změny tohoto plánu. Tyto akty potvrzovací nemají ovšem povahy instančního rozhodnutí vyššího úřadu správního, nýbrž tvoří spolu s usnesením státní regulační komise akt úhrnný, a teprve tento akt úhrnný presentuje se jako jediný a jednotný výrok úřední. (Srov. nál. Boh. A 8714/28.) Jako vyšší stolice státní regulační komisi nadřízená jest min. prací povoláno rozhodovati jedině a výlučně v případech v § 17 cit. zák. uvedených, neboť z toho, že tento předpis pod nadpisem »o stížnostech« taxativně uvádí případy, kdy jest možná stížnost k min. prací, sluší souditi, že předpis tento pravomoc min. prací k rozhodování o stížnostech proti výměrům státní regulační komise úplně vyčerpává. Z toho však následuje, že v případech jiných, než které v předpise onom jsou vypočítány, strana, akty státní regulační komise ve svých zájmech snad dotčená, nemá vůbec práva odvolacího, a zejména že nemá práva odvolati se k min. prací.
Z toho však také plyne, že i kdyby bylo pravdivé tvrzení st-lů, že státní regulační komise překročila meze své působnosti, ježto neomezila se na odepření změny potvrzeného přehledného plánu regulačního, nýbrž rozhodla zároveň o přípustnosti určitého stav. projektu, a že osobila si takto pravomoc, která přísluší jedině kompetentnímu úřadu stavebnímu, nemohli by st-lé proti tomu hledati odpomoc v cestě rekursní u min. prací, kteréž v této relaci rekursní stolicí vůbec není. Stranou při tom zůstává otázka, zdali výrok úřadu nepříslušného je vůbec schopen právních účinků.
St-lka nemůže proti nař. rozhodnutí s úspěchem brojiti ani námitkou, že, je-li stížnost její nepřípustná, nabude rozhodnutí státní regulační komise právní moci, a že stav. úřad bude jím vázán, což by podle mínění st-lů znamenalo značné omezení v disposicích s jejich nemovitým majetkem. Neboť přípustnost opravného prostředku není založena již tím, že stranu postihne výrokem úředním nějaká újma. Právo na instanční prostředek opravný lze odvozovati jen z předpisů zákonných, a je při tom základním předpokladem, že pro věc, o kterou jde, je zákonem vyšší instance správní zřízena. Bylo však již svrchu vyloženo, že min. prací není pro tuto věc za vyšší instanci ustanoveno.
Námitky stížnosti jsou tedy bezdůvodné a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 8909. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 575-577.