— Č. 8731 —
Č. 8731.
Učitelstvo (Slovensko): K výkladu předpisů vl. nař. č. 226/23 o přebírání a pensionování bývalých uherských státních učitelů státem čsl-ým.
(Nález ze dne 9. září 1930 č. 13930.)
Věc: Elena K. ve Z. (adv. Dr. Bedřich Klenka z Prahy) proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem min. škol. z 8. května 1919 byla st-lka, bývalá uherská učitelka státní měšťanské školy ve Z., propuštěna z učitelské služby dnem 31. května 1918 a odkázána se svými nároky na vládu maďarskou. Opatření odůvodněno tím, že st-lka odepřela složití slib republice čsl. Dalším výnosem z 5. ledna 1925 nevyhovělo min. škol. žádosti st-lčině za trvalé ustanovení na státních školách neb ústavech ve smyslu vl. nař. č. 226/23, ustanovilo však podle § 8 cit. vl. nař., aby byla st-lka přeložena na trvalý odpočinek od prvého dne měsíce, který následuje po tomto rozhodnutí, a byly vyměřeny její pensijní požitky podle zásad § 6 odst. 1 zák. č. 269/20.
Poukazujíc k tomu, že její propuštění ze státních služeb nebylo správné, domáhala se st-lka žádostí z 10. ledna 1928, aby jí byly přiznány aktivní požitky za dobu od propuštění ze školské služby až do dne pensionování, t. j. od 1. června 1919 do 31. ledna 1925 a kromě toho pense ne tak zvaná maďarská, nýbrž pense státních učitelů v té době pensionovaných (zák. č. 394/22). Nař. výnosem nevyhověl referát min. škol. v Bratislavě žádosti této.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost je ve své podstatě založena na právním názoru, že st-lka byla v době od svého propuštění ze služeb školských až do doby svého pensionování, t. j. od 1. června 1919 až do 1. února 1925 ve školské službě a že jí proto nelze odpírati právem za období to aktivní požitky, jakož i že jest vzhledem k tomu vyměřiti její pensi podle výše aktivních — Č. 8731 —
923
požitků, příslušejících aktivní učitelské síle čsl. Názor svůj opírá st-lka především o tvrzení, že její propuštění ze školských služeb nelze považovati za právně účinné a to v podstatě proto, že propouštěcí výnos z 8. května 1919 neobsahoval poučení o opravných prostředcích a jest kromě toho i meritorně nezákonný, ježto vychází z mylného skutkového předpokladu, že st-lka odepřela složití slib věrnosti. Jest prý proto akt ten zmatečný a nemohl vytvořiti právní situaci, ze které vychází žal. úřad jako z předpokladu pro zamítnutí petitu st-lčina.
Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Podle ustálené judikatury nss-u (srov. na př. nál. Boh. A 3218/24, 2857/23 a 4572/25 atd.) nezbavuje nedostatek právního poučení rozhodnutí správního úřadu jeho povahy a účinků, které mu jinak podle jeho obsahu a formy příslušejí, a mohou nabýti právní moci jak rozhodnutí správních úřadů, jež jsou formelně nesprávná, tak i rozhodnutí materielně nezákonná, pokud jen nejsou absolutně zmatečná. Absolutně zmatečným jest pak toliko takový výrok úřadu správního, který pochází od úřadu absolutně nepříslušného k jeho vydání, resp. který by mohl vytvořiti situaci právně či skutkově nemožnou. Že by nedostatek právního poučení mohl míti právě uvedené důsledky, nelze důvodně tvrditi. Nemůže proto překážeti právní moci shora řečeného propouštěcího aktu min. škol. případná formelní nesprávnost či materielní nezákonnost jeho a nemá stížnost pravdu, tvrdí-li, že se nemohl žal. úřad, zamítaje žádost st-lčinu za přiznání aktivních požitků, o akt ten právem opírati.
Leč stížnost není důvodná, ani pokud v dalším svém obsahu poukazuje na výnosy školské správy, jimiž nebylo vyhověno žádosti st-lčině za připuštění k aktivní službě, resp. jimiž bylo nařízeno zjištění zdravotního stavu jejího a snaží se z nich dovoditi, že školské úřady považovaly shora řečený propustný list za právně neexistující. Nehledíc ani k tomu, že obsah výnosů těch nepotvrzuje závěr, k němuž stížnost dospívá, nemohou výroky ty podle povahy věci nic změniti na skutečnosti, že byla st-lka shora řečeným propustným listem kompetentního orgánu pravoplatně ze školských služeb propuštěna a že od doby té činnou službu učitelskou již nekonala.
Poukazuje-li stížnost v této souvislosti i na výnos min. škol. z 5. ledna 1925, kterým byla dána st-lka dnem 1. února 1925 na trvalý odpočinek, a vidí-li i v tomto aktu doklad o aktivním poměru st-lčině ke státu čsl. až do doby pensionování, přehlíží, že přiznání zaopatřovacích požitků podle vl. nař. č. 226/23 jest zvláštní výhodou, kterou stát čsl. svým zákonem č. 269/20, resp. cit. vl. nař. poskytl býv. zaměstnancům uher. státu, kteří ve smyslu právním skutečnými zaměstnanci našeho státu se nikdy nestali a na výhodu tu žádného nároku neměli. Přiznání to neznamená však, že by tím celá doba předchozí byla uznána za aktivní služební dobu zťrávenou ve službách státu čsl. a nedotýká se v žádném směru postavení st-lčina v době po propuštění ze služeb školských až do doby přiznání výslužného.
Na tom nemohou nic změniti ani vývody stížnosti, jež se opírají o předpis § 2 odst. 3 a 8 vl. nař. č. 226/23. — Stížnost má v tom směru — Č. 8731 —
za to, že učitelské osoby, které nebyly propuštěny podle min. nař. uvedeného v bodu 3 cit. § 2 vl. nař. č. 226/23 ministrem pro Slov., zůstávají přes své propuštění školskou správou v činné službě s nárokem na aktivní požitky, a spatřuje potvrzení tohoto svého názoru v tom, že byla dána st-lka na trvalý odpočinek s odvoláním na § 8 cit. vl. nař. Tato konstrukce nemá však opory v předpisech, jichž se dovolává. Podle ustanovení § 2 bodu 3 vl. nař. č. 226/23 zůstává v platnosti propuštění učitelských osob ze služby beze všech nároků, které bylo vysloveno ministrem pro Slov. podle § 14 alin. 1. nař. z 5. března 1919 č. 555 adm. a nejsou osoby ty podrobeny nař. č. 226/23. Tím uzákoněna byla však toliko myšlenka, že se nemohou domáhati zmíněné učitelské osoby, aby s nimi bylo nakládáno podle nař. č. 226/23 a že tedy jejich poměr vůči našemu státu nemůže býti vůbec upraven podle cit. vl. nař. Z ustanovení toho však neplyne, že by pozbylo svých právních účinků propuštění učitelských osob, jež provedeno bylo školskými úřady podle jiných předpisů, zejména však podle předpisu § 2 zák. č. 64/18 a že by slušelo na osoby ty pohlížeti jako na osoby v činné službě učitelské. Názoru tomu svědčí další obsah cit. § 2 vl. nař. č. 226/23, který ukládá všem ostatním osobám učitelským (a contrario osob propuštěných ministrem pro Slov.), aby žádaly za trvalé ustanovení ve službách republiky čsi., čímž jest s dostatek jasným způsobem vyjádřeno, že cit. vl. nař. zná i učitelské osoby pravoplatně propuštěné.
Také z toho, že byla st-lka pensionována podle § 8 cit. vl. nař., nelze po názoru soudu nic vytěžiti pro stanovisko stížnosti. Jest sice pravda, že podle cit. § 8 jest jednou z podmínek nároku osoby učitelské býv. uher. státu na pensi, aby osoba ta byla v činné službě v době, kdy uvedené vl. nař. nabylo účinnosti. Leč tím, že školská správa přiznala určité osobě učitelské pensi podle tohoto ustanovení, ačkoliv osoba ta nesplnila právě řečené podmínky, nevyslovila ještě školská správa, že uznává, že byla osoba ta v činné službě před tím, než k pensionování došlo. Jde tu zřejmě v případě takovém o akt liberality, z něhož nemůže vzejíti dotyčné osobě více práv, než která jsou zřejmá z obsahu správního aktu toho.
Stížnosti se tedy nepodařilo prokázati, že by byl nesprávný předpoklad žal. úřadu o tom, že st-lka nebyla v kritické době v aktivní službě učitelské a že proto neměla nároku na aktivní požitky za dobu tu. Jest proto stížnost po této stránce bezdůvodná.
Neměla-li však st-lka vůbec nároku na akt. požitky za dobu od 1. června 1919 do 31. ledna 1925, mohla tím méně býti dotčena ve svých subj. právech, odepřel-li žal. úřad vyměřiti její pensijní požitky podle pensijní základny, jež vyplývá z aktivních požitků těch státních učitelek na Slov., jichž akt. platy byly upraveny podle zák. č. 394/20. Jest proto stížnost i v tomto směru vybudována na nesprávném právním názoru.