Č. 8952.Horní právo: I. Revírní báňský úřad je příslušný přezkoumávali dohodu, uzavřenou mezi majitelem hornického podniku a závodní radou podle § 12 posl. odst. zák. č. 144/20 o podílu zaměstnanců na čistém zisku. — II. Zaměstnancům přísluší právní nárok na toto úřední přezkoumání a k uplatnění tohoto nároku jménem jejich je legitimována revírní rada.(Nález ze dne 17. prosince 1930 č. 17375.)Prejudikatura: Srov. Boh. A 7951/29, 1160/22.Věc: Revírní rada pro obvod revírního báňského úřadu y Brně v Z. (adv. Dr. Vil. Haas z Mor. Ostravy) proti báňskému hejtmanství v Brně (vrch. báň. kom. Dr. Frt. Bousek; za zúč. firmu »Apollo«, rafinerie minerálních olejů v Bratislavě adv. Dr. Karel Altmann z Prahy) o podíl zaměstnanců na čistém zisku.Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje z části pro vady řízení, z části pro nezákonnost.Důvody: Revírní rada v Z. stěžovala si jednak podáním z 11. května 1927 u revírního báňského úřadu v Brně, jednak podáním z 27. května 1927, označeným jako stížnost podle § 19 vl. nař. č. 114/21 u báňského hejtmanství v Brně, že správa dolu »Nesyt« v H., náležející akc. společnosti »Apollo« v Bratislavě, odepírá přikázati jí z čistého zisku za období 1924/25 v částce 5000000 Kč, 10%ní podíl, náležející podle zák. č. 143/20 zaměstnancům, při čemž se odvolává na dohodu sjednanou podle § 12 odst. 5 zák. č. 143/20 se závodní radou uvedeného dolu, při němž není zřízena podniková rada, kteroužto dohodou závodní rada uznala, že přikázání 10%ního podílu na čistém zisku odpadá, poněvadž tento čistý zisk nebyl majitelům podniku rozdělen, nýbrž bylo ho použito ke zvýšení akc. kapitálu společnosti se 7000000 Kč na 12000000 Kč. V obou těchto podáních tvrdila, že použití čistého zisku ke zvýšení akc. kapitálu rovná se v podstatě rozdělení jeho mezi akcionáře, a žádala, aby báňské úřady shora uvedenou dohodu zrušily, případně podíl přináležející zaměstnancům samy určily.Vyřizuje podání revírní rady z 11. května 1927 prohlásil revírní báňský úřad výměrem z 13. června 1927, že žádosti v něm vznesené vyhověti nelze, poněvadž v daném případě bylo mezi majitelkou podniku a závodní radou docíleno plné dohody ve smyslu § 12 odst. 5 zák. č. 143/20, on pak jest podle § 18 vl. nař. č. 114/21 povolán určití — Č. 8952 —1421v dohodě s berní správou podíl zaměstnanců na čistém zisku pouze v tom případě, kdyby se dohody mezi podnikatelem a závodní radou nebylo docílilo.Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad jak podání revírní rady z 27. května 1927, podané bezprostředně u něho, i odvolání její z výměru posléze uvedeného. V prvém směru prohlásil se nepříslušným k rozhodování o podané stížnosti, poněvadž podle § 19 vl. nař. č. 114/21 jest příslušnost báňského hejtmanství omezena na rozhodování o stížnostech revírní rady proti rozdělovacímu klíči ve věci podílu na zisku, v daném případě však o takovouto stížnost nejde, a není také jiného ustanovení ani v zák. č. 143/20, ani ve vl. nař. č. 114/21, ze kterého bylo by lze vyvoditi příslušnost báň. hejtmanství k rozhodování v této věci. Odvolání revírní rady pak zamítl jednak z důvodů napadeného výměru, jednak i pro nedostatek legitimace revírní rady, poněvadž v daném případě přísluší podle § 18 cit. nař. stanoviti podíl zaměstnanců na čistém zisku majiteli dolu v dohodě se závodní radou, a není žádného ustanovení ani v zákoně ani v nařízení, které by zmocňovalo revírní radu k opravným prostředkům proti dohodě těchto činitelů. V obojím směru prohlásil žal. úřad rozhodnutí své za konečné, při čemž se v prvním směru odvolal na ustanovení § 19 vl. nař. č. 114/21, ve druhém pak na předpis § 7 zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z.O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvažoval nss následovně:Na prvém místě bylo zkoumati, zda žal. úřad právem označil svoje rozhodnutí v obojím směru za konečné. Pokud jde o výrok druhý, obsahující instanční zamítnutí odvolání revírní rady z výměru revírního báňského úřadu, nelze o správnosti tohoto poučení vzhledem k ustanovení § 7 zák. č. 77/1871 pochybovati. Jinak má se věc, pokud jde o výrok prvý, jímž žal. úřad rozhodl v prvé stolici o žádosti st-lčině přímo u něho podané. Označiv i tento svůj výrok za konečný, poukázal žal. úřad ve svém právním poučení na ustanovení § 19 vl. nař. č. 114/21. Zde jest předepsáno, že o stížnosti do opatření zde uvedeného, t. j. proti stanovení rozdělovacího klíče, podle něhož se má podíl zaměstnanců na čistém zisku rozděliti mezi několik zúčastněných revírních rad, rozhodne báňské hejtmanství konečně. Žal. úřad však sám ve svém rozhodnutí správně konstatuje, že nevynesl rozhodnutí ve smyslu posléze cit. předpisu, neboť nerozhodoval o stížnosti proti rozdělovacímu klíči, nýbrž prohlásil se nepříslušným, a to právě proto, že výrok, jehož revírní rada u něho se dožadovala, není rozhodnutím ve smyslu cit. § 19 a že tedy v tomto předpisu není možno hledati základ pro jeho příslušnost, by učinil rozhodnutí revírní radou žádané. Jiného platného předpisu, na němž by kompetenci svou mohl založiti, žal. úřad nenalezl. Na výrok žal. úřadu, jímž odpírá se rozhodnutí pro nepříslušnost, nelze však použiti výjimečného ustanovení § 19 cit. vl. nař. — jehož zákonitost ostatně není nepochybná. Jde tedy o rozhodnutí báňského úřadu (hejtmanství), pro něž není dán zvláštní předpis o pořadu instančním, a sluší proto použiti všeobecných předpisů zák. č. 77 z r. 1871.Všeobecný předpis o pořadu instančním je dán v § 7 právě cit. zák., podle něhož proti rozhodnutím, jež vydalo báňské hejtmanství v první — Č. 8952 —1422stolici, jde rekurs k min. prací. Právní poučení, žal. úřadem v tomto jeho výroku dané, neodpovídá tedy zákonu. Nesprávnost poučení zakládá podstatnou vadu řízení, pro niž bylo nař. rozhodnutí v tomto bodu zrušiti podle § 6 zák. o ss.V druhém svém výroku odepřel žal. úřad vyhověti žádosti st-lčině nejprve rovněž z důvodu inkompetence báňských úřadů rozhodovati o petitu, aby jednak byla úřadem zrušena dohoda uzavřená mezi majitelkou závodu a závodní radou v ten smysl, že podíl z čistého zisku zaměstnanectvu nemá býti přikázán, jednak aby báňský úřad řečený podíl sám ze své moci úřední stanovil. Z odůvodnění, jež k tomuto výroku je připojeno, je patrno, že žal. úřad viděl jedinou normu, z níž by báňské úřady svoji příslušnost mohly čerpati, v ustanovení § 18 vl. nař. č. 114/21, podle něhož báňský revírní úřad je povolán stanovití řečený podíl jen v tom případě, když podnikatel a závodní rada o podílu tomto se nedohodli, o kterýžto případ však nešlo. S názorem tímto bylo by lze souhlasiti, kdyby báňské úřady ve věcech upravených zákonem č. 143/20 vskutku neměly jiné kompetence kromě oné, jež je založena tímto zákonem. V zákoně tomto zajisté není výslovného předpisu, který by příslušnost úřadu báňského nebo vůbec některého úřadu správního ve věci, o kterou běží, zakládal, a příslušnost taková, ježto jde o výkon pravomoci výsostní (§ 90 úst. listiny), nemohla by podle ustáleného názoru nss-u (viz na př. Boh. 5756, 5977/26) býti bez podkladu zákonného založena ani vl. nařízením, takže by nebylo ji možno vyvoditi ani z nař. č. 114/21.Než úřadům báňským přísluší podle ustanovení § 220 ob. hor. zák. vrchní dozor nad provozováním hor. V této příslušnosti dozorčí obsaženo jest oprávnění a ovšem i povinnost bdíti nad plněním povinností, které horní zákon ukládá horním podnikatelům, a zakročovati ve všech případech, kdy zachování hor aneb jejich vztahy k zájmům veřejným vyžadují zvláštních opatření. Tomuto předpisu kompetenčnímu odpovídá ustanovení § 187 téhož zák., podle něhož každý horní podnikatel je zodpověděn báňskému úřadu za zachování horních zákonů při provozu svého díla. V oné zcela všeobecné dozorčí moci báňských úřadů nad provozováním hor obsaženo jest i oprávnění těchto úřadů dozírati na plnění povinností, které podnikatele hor postihují podle ustanovení zák. č. 143/20; vždyť i tento zákon jest zákonem horním, neboť ukládá podnikateli hor jako takovému jisté povinnosti, a je lhostejno, že povinnosti tyto jsou mu uloženy ve prospěch zaměstnanců horního podniku. Vždyť již ob. hor. zákon sám i v původním svém znění pojal v hlavě deváté a ostatně i v hlavě desáté do své normové sféry předpisy o poměru majitele hor k jeho úředníkům a dělníkům, a plnění těchto povinností nebylo z dozorčí pravomoci úřadů báňských vyňato. Jestliže pak pozdějším zákonodárstvím tyto povinnosti majitele hor byly rozšířeny a obsahově rozmnoženy, sluší i na ně dozorčí pravomoc báňských úřadů rozšířiti, zejména tam, kde běží o ochranu soc. zájmů hornického zaměstnanectva, které zákonodárství zcela zřejmě hodnotí jako zájmy veřejné, takže jde tu o vztah provozování hor k zájmům veřejným ve smyslu § 220 ob. hor. zák. Podle §§ 2 a 4 zák. č. 77/1871 — Č. 8952 —1423jsou to báňské úřady revírní, jimž výkon této dozorčí moci přináleží.Avšak také dozorčí pravomoci báňských úřadů nad závodními radami, směřující k tomu, aby tyto orgány plnily povinnosti, které jim jsou ujoženy v § 12 odst. 5 zák. č. 143/21, dává zákon nepochybný základ. Sluší jej hledati v § 26 zák. č. 144/20, jenž svěřuje dozor na závodní rady revírním báňským úřadům. Lze připustiti, že tento dozor míří v prvé řadě na plnění povinností, jež jsou závodním radám uloženy v tomto zákoně, nicméně nelze z dozoru tohoto vylučovati povinnosti, které jsou těmže závodním radám uloženy v zákonech jiných, tedy také v zák. č. 143/20, neboť kompetenční norma dozorčí má znění zcela všeobecné a postihuje v zásadě všecky povinnosti na závodní rady vložené.Z těchto úvah plyne, že v daném případě byl revírní báňský úřad příslušným, aby u výkonu své moci dozorčí nad provozováním hor zkoumal, zda podnikatelstvo dolu »Nesyt«, odepřevši přikázati revírní radě podíl na čistém zisku za období 1924—25, neporušilo povinnost, která je mu uložena zákonem č. 143/20, a že byl také u výkonu své moci dozorčí nad závodní radou příslušný, aby zkoumal, zdali závodní rada neporušila svou povinnost, když dohodou s podnikatelstvem přivolila k tomu, by tento podíl revírní radě přikázán nebyl. Pokud tedy žal. úřad žádost revírní rady, domáhající se v podstatě zákroku tohoto obsahu, zamítl pro nepříslušnost báňských úřadů, spočívá rozhodnutí jeho na mylném výkladu zákona.Žal. úřad uvedl ovšem pro své zamítavé rozhodnutí také ještě další důvod, to jest, že revírní rada není ke stížnosti před báňský úřad vznesené legitimována. Svůj názor o této otázce odůvodnil obdobně jako při otázce předchozí, poukazem na to, že ani v zák. č. 143/20, ani ve vl. nař. č. 114/21, vydaném k provedení jeho, není ustanovení, které by opravňovalo revírní radu k opravným prostředkům proti dohodě majitele dolu se závodní radou o určení podílu zaměstnanců na čistém zisku. Žal. úřad vycházel při tom arci především ze svého úzkého pojetí dozorčí pravomoci úřadů báňských.Toto úzké pojetí dozorčí pravomoci báňských úřadů nelze — jak právě bylo vyloženo — uznati správným. Leč tím není ještě vyvrácen právní názor žal. úřadu, že revírní radě nepříslušela legitimace k zakročení proti řečené dohodě. Bylo tedy třeba podrobiti také tento názor soudnímu přezkoumání. Žal. úřadu jest potud přisvědčiti, že zákon neposkytuje revírní radě expressis verbis právního prostředku za účelem vydobytí podílu na čistém zisku, který jí zákon č. 134/20 přiznává. Pokud pak jde o dozorčí pravomoc báňských úřadů, nepřináleží na výkon moci dozorčí podle ustáleného právního názoru nss-u nikomu právní nárok. Avšak zásada tato není bez výjimek. Bývá prolomena positivním předpisem, jak to v jistých mezích učinily zákony o závodních organisacích (§ 2 č. 1 zák. č. 144/20 a § 3 lit. e) zák. o závodních výborech č. 330/21), což již v nál. Boh. A 7951/29 bylo vyloženo.Než zásady oné nelze vždycky použiti ani tehdy, když není positivního předpisu zákonného, který — jako v případech právě zmíněných — výslovně stanoví výjimku. Neboť v pravomoci úřední, která je — Č. 8952 —zákonem označena jako moc dozorčí, bývá někdy obsaženo více nežli oficiosní dozor, na jehož výkon nemají interesenti právního nároku. Přiznává-li zákon určitému subjektu právnímu zcela nepochybným způsobem právní nárok určitého materielního obsahu, a ukládá-li zároveň určitému úřednímu orgánu, aby dozíral nad plněním povinností jiných subjektů právních, která s oním právním nárokem koresponduje, a není-li jiného úřadu, který by byl kompetentním poskytnouti právní ochranu onomu nároku právnímu, sluší za to míti, že úřad »dozorčí« je povolán netoliko k tomu, aby z úřední moci na plnění právních povinností dozíral, nýbrž, že jest zřízen i za tím účelem, aby subjektu podle vůle zákona oprávněnému k jeho zakročení dopomohl k právu, a aby v případě sporu korespondující povinnost zavázaného subjektu formalisoval. Neboť zákony dlužno vykládati, pokud jen možno, tím způsobem, aby zřejmý úmysl a smysl jejich nebyl mařen.V popsaném plnějším smyslu chápe správně soudní judikatura ode dávna »dozorčí« pravomoc podle § 23 čes. hon. zák., vykládajíc kompetenci okresního výboru, přihlížeti k tomu, aby ustanovení obsažená v §§ 2 a násl. řádně ve skutek se uvedla, nejen jako oficiosní dozor stricto sensu, nýbrž i jako kompetenci rozhodovati spory o práva v oněch §§ zcela nepochybně uznaná, zejména spory o práva členů honebního společenstva, která z tohoto členství vyplývají. Podobně přiznává se těm, kdož jsou účinky dolování ohroženi, jako stranám, právo domáhati se »dozorčího« zakročení úřadů báňských podle §§ 220 a násl. ob. hor. zák. a do odepření požadované ochrany si stěžovati (viz Budw. 3021/86, 7918/94, 12578/99, 8996/12, 9011/12, 9856/13, 10326/14-A; Boh. A 1160/22 a j.).Že zákon č. 143/20 chce přiznati v § 1 závodním zaměstnancům tam blíže vytčeným právní nárok na podíl z čistého zisku, nemůže býti pochybno. Souhrn zaměstnanců závodních není ovšem zorganisován na způsob právnické osoby. Zákonodárství vybudovalo nicméně v závodních a revírních radách hornických podle zák. č. 144/20 jistou organisaci závodního zaměstnanectva a přikázalo radám těmto zastupování určitých kolektivních zájmů zaměstnaneckých. Představitelem zaměstnanectva, pokud jde o jeho nárok na podíl z čistého zisku, učinil zákon radu revírní. Zákon č. 144/20 o závodních a revírních radách při hornictví nemá o tom sice výslovného ustanovení, avšak z ustanovení zák. č. 143/20, jenž v § 13 podíl tento přikazuje revírní radě, ve spojení s § 19 odst. 1 bodem 7 zák. 144/20, podle něhož přísluší revírní radě rozhodovati o použití tohoto podilu, je jasně zřejmo, že k uplatňování řečeného nároku zaměstnanectva je povolána za všech okolností revírní rada. Tomu není na odpor ani ustanovení § 12 posl. odst. zák. č. 143/20, jenž za jistých okolností ponechává závodní radě, aby dohodou s majitelem podniku přispěla ke stanovení podílu na čistém zisku. Neboť závodní rada v této funkci vystupuje jen jako náhradník rady podnikové, kterou za představitele zaměstnanectva v příčině nároku na podíl z čistého zisku nelze uznati již proto, že podle § 4 zák. č. 143/20 nemají zaměstnanci v této sedmičlenné radě ani polovičního zastoupení (čtyři z nich jmenuje podnikatel). Jestliže tedy zákon přiznává zaměstnanectvu právní nárok na podíl z čistého zisku, a jestliže dále představitelem zaměstnanectva a nositelem nároku na onen podíl jest podle zákona rada revírní, sluší nejen »dozorčímu« úřadu báňskému přiznati kompetenci, aby v případném sporu o řečený právní nárok rozhodl, nýbrž sluší i revírní radě přiznati legitimaci, aby úředního výroku »dozorčího« úřadu báňského jako strana se domáhala.Jest tedy také výrok žal. úřadu, jímž odepřel revírní radě přiznati legitimaci ve věci právě uvedené, v rozporu se zákonem.