Č. 8813.

Učitelstvo (Slovensko): I. Ode dne účinnosti zák. č. 104/26 platí »platová ustanovenk tohoto zákona také stran odpočivných požitků učitelů církevních škol ludových na Slov. (§ 1, odst. 2 cit. zák.). — II. Není věcí státu, aby ze svých prostředků hradil náklad způsobený upravením pense učitele církevní školy ludové na Slov. podle platových ustanovení zák. č. 104/26 (§ 1 odst. 2 a § 45 cit. zák.).
(Nález ze dne 13. října 1930 č. 3593.)
Věc: Adolf G. v T. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o aktivní a pensijní požitky. — Č. 8813 —
1102
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-1, správce židovské školy ludové v T., byl propustným listem školského referenta v Bratislavě ze 3. května 1919 propuštěn ze služby a byly mu státní požitky zastaveny. Podáním ze 26. května 1919 uvedl st-1, že nebyl ustanoven uherskou vládou, nýbrž školskou stolicí židovské školy v T. a žádal, aby mu platy od státu byly dále vypláceny a aby bylo uloženo náboženské obci, aby mu požitky vyplácela. Školský referát na to vyzval výnosem z 5. června 1919 židovskou náboženskou obec v T., aby žádost st-le vzala na vědomí, a aby mu sdělila, že na státní podporu nemá nároku. Podáním z 10. listopadu 1922 žádal st-1 referát min. škol. v Bratislavě, aby mu vyřídil odvolání podané proti propustnému listu; urgenci tu opakoval st-1 podáním ze 16. ledna 1924. Žal. referát na to výnosem z 31. prosince 1924 vyslovil, že o st-lově podání z 26. května 1919 bylo rozhodnuto již výnosem z 5. června 1919.
Ke stížnosti Adolfa G. zrušil nss nál. z 9. ledna 1926 č. 25600/25 zmíněný výnos z 31. prosince 1924 podle § 7 zák. o ss v podstatě proto, že školský referát nemohl st-le jako učitele církevní školy podle § 2 zák. č. 64/18 propustiti, že propustný list z 3. května 1919 je proto zmatečným a že se úřad nemohl odvolati na ono rozhodnutí jako na pravoplatné.
Na to poukázal žal. úřad st-li výnosem z 19. ledna 1927 č. 48.176/26 dodatečně plat doplňující státní podporu, dále válečnou podporu, drahotní přídavek a náhlou a nouzovou výpomoc za dobu od 1. července 1919 do 30. dubna 1926.
Avšak již dříve byl st-1 výnosem žal. úřadu ze 6. září 1926 ke své žádosti z 29. dubna 1926 dnem 30. dubna 1926 přeložen na trvalý odpočinek a byl mu podle § 8 zák. čl. XXXII:1875 a § 3 zák. čl. XLI11:1891 při 38tileté služební době přiznán nárok na pensi ve výši 96% z pensijního základu 3.000 Kč, tedy na pensi ročně 2880 Kč, dále na válečnou podporu ročně 960 Kč; dále byly mu podle § 7 bodu 6 zák. č. 287/24 v duchu usnesení min. rady z 18, června 1925 přiznány doplňky na výši pensijních požitků státního učitele na základě zák. č. 99/21 ročně 1332 Kč 48 h, pak drah. výpomoc ročně 1896 Kč, mimořádná drah. výpomoc ročně 1512 Kč a nouzová výpomoc ročně 1512 Kč.
Dne 17. ledna 1927 byl sepsán v referátu min. škol. v Bratislavě se st-lovým zmocněncem Drem Arnoštem Z., advokátem v Bratislavě, protokol tohoto obsahu: »Právní zástupce béře ve známost, že (aktivní) požitky st-le od státu na čas ode dne 1. července 1919 do dne 30. dubna 1926 budou mu poukázány k výplatě podle poukazu referátu min. škol. v Bratislavě č. j. 48.176/1926; podepsaný právní zástupce zároveň prohlašuje, že likvidováním, resp. vyplacením řečených požitků, jak je uvádí zmíněný poukaz, budou úplně uspokojeny všechny nároky Adolfa G. vůči státní správě školské, vyplývající z jeho aktivního učitelského poměru služebního na čas ode dne 1. července 1919 do dne 30. dubna 1926, ovšem s výhradou, že úhrnná suma těchto požitků — Č. 8813 —
1103
bude činiti nejméně 60000 Kč, čítajíc v to všechny zákonité srážky.
Podáním de pres. 12. prosince 1927 zažádal st-1 jako »správce t-ské židovské ludové školy na trvalém odpočinku«, aby mu žal. úřad ve smyslu zák. č. 104/26 upravil jeho pensijní požitky, dále ustálil rozdíl mezi dosud vyplácenou pensí a pensí jemu podle zák. č. 104/26 patřící a aby mu tento dal poukázat«. O této žádosti rozhodl referát min. škol. v Bratislavě nař. výnosem takto: »Žádosti Adolfa G., správce židovské školy ludové na trvalém odpočinku v T., za vyměření pens. požitků podle zák. č. 104/26 nemohli jsme vyhověti z těchto důvodů:
Právní zástupce žadatele osvědčením, obsaženým v zápisnici, že likvidováním, resp. vyplacením požitků podle poukazu referátu min. škol. č. j: 48.176/1926 — kterýmž byly vyměřeny poslední akt. platy žadatele podle uher. zákonů se státními podporami na výšku platů podle zák. č. 394/22 — budou úplně uspokojeny všechny jeho nároky vůči státní správě školské, vyplývající z jeho aktivního poměru na čas ode dne 1. července 1919 do dne 30. dubna 1926. Z tohoto důvodu si nemůže činiti žadatel nárok na akt. platy podle zák. č. 104/26, t. j. na platy vyšší než uvedené v cit. osvědčení. Referát min. škol. mu proto nemohl přiznati pensijní požitky z vyšších akt. platů (podle zák. č. 104/26), kterých nepožíval a na které podle uvedeného ani nemá právního nároku.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná uvádí, že zák. č. 104/26 upravuje generelně platy a pense učitelů, kteří byli pensionováni v době, kdy zákon vstoupil v platnost; zákon ten zbavil platnosti zákony jemu se příčící. St-1 byl do 30. dubna 1926 aktivním učitelem; dohoda uzavřená mezi zástupcem st-lovým a žal. úřadem týká se jen akt. požitků za dobu od 1. července 1919 do 30. dubna 1926, nikoliv požitků pensijních, a nemá tu významu, zda st-1 v době od 1. ledna 1926 do konce dubna 1926 požíval nebo nepožíval plat podle zák. č. 104/26.
Nss uvážil o stížnosti takto:
Z vylíčeného děje jde na jevo, že st-1 byl církevním učitelem, že jako takový požíval podle výnosu žal. úřadu z 19. ledna 1927 určité požitky od státu do konce dubna 1926, dále že byl výnosem téhož úřadu ze 16. září 1926 koncem dubna 1926 podle zák. čl. XXXII: 1875 a XLIII: 1891 pensionován a že mu byly pensijní požitky shora uvedené poukázány. St-1 byl tedy do 30. dubna 1926 aktivním učitelem církevní školy a spadal tudíž pod předpis § 1 odst. (2) zák. č. 104/26, podle něhož »obdobná úprava platových a služebních poměrů učitelstva ostatních škol (tedy též církevních škol na Slov.) se provede zvláštním zákonem«, při čemž se stanoví, že »až do té doby platí pro toto učitelstvo platová ustanovení tohoto zákona a dosavadní služební předpisy«.
Pod pojem »ustanovení platových« nutno zahrnouti též ustanovení o »odpočivných a zaopatřovacích platech«. Že tomu tak, plyne zejména z nadpisu dílu IV. zák., kde se o pensijních a zaopatřovacích požitcích užívá rovněž výrazu »platy«, jednak ze systematiky zákona, který obsahuje v § 1 »Úvodní ustanovení«, v dílu I. (§§ 2 až 5) ustanovení o čekatelích, výpomocných a vedlejších učitelích, v dílu II. (§§ 6 až 16) — Č. 8813 —
ustanovení o definitivních učitelích a tu v § 6 pojednává o služebním platu, dále v dílu III. (§§ 17 až 31) ustanovení všeobecná, v dílu IV. (§§ 32 až 35) ustanovení o platech odpočivných a zaopatřovacích, konečně v dílu V. ustanovení přechodná a v dílu VI. ustanovení závěrečná.
Pro vyměření st-lovy pense platí tedy zásadně platové předpisy zák. č. 104/26.
St-1 se domáhal svým podáním z 12. prosince 1927 toho, aby mu žal. úřad: 1. upravil pensijní požitky podle zák. č. 104/26, 2. ustálil rozdíl mezi pensí dosud vypláceou a pensí náležející podle zák. č. 104/26 a 3. tuto pensí dal poukázati.
Zákon č. 104/26 nestanoví, kdo má učitelům církevním platy (aktivní i pensijní) podle zákona toho upravovati a poukazovati, stanoví však v § 45, že náklad, který vznikne provedením tohoto zákona, uhradí »dosavadní vydržovatelé«. Poněvadž stát nesporně není »dosavadním vydržovatelem« škol církevních, plyne z toho, že není věcí státu, aby hradil náklad způsobený upravením pense církevního učitele podle platových ustanovení zák. č. 104/26; z toho však neplyne, že by nebylo věcí státních úřadů školských, aby učiteli církevní školy odpočivné požitky podle zák. č. 104/26 »upravily a poukázaly«, ovšem — jak řečeno — nikoliv na náklad státu, nýbrž na náklad dosavadních vydržovatelů.
Žal. úřad také ani netvrdí, že by vyměření a poukaz pense církevního učitele zásadně nebyl věcí státních úřadů školských. Naopak odepřel žal. úřad nař. rozhodnutím úpravu a poukázání odpočivných požitků st-lových podle zák. č. 104/26 jedině z toho důvodu, že 1. st-1 nepožíval aktivních platů podle zák. č. 104/26, a 2. že na ně nemá právního nároku.
Okolnost však, že st-1 aktivních platů upravených podle zák. č. 104/26 nepožíval, nemohla by jej zbaviti právního nároku na upravení pensijních platů podle zák. č. 104/26, pokud by st-1 byl v době svého pensionování (30. dubna 1926) měl právní nárok na upravení akt. platů a tudíž i pensijní základny podle zák. 104/26. Svůj názor pak, že st-1 neměl na ony aktivní platy (a tudíž ani na pensí) podle zák. 104/26 nároku, odůvodňuje žal. úřad jedině poukazem na ujednání učiněné se st-lovým zástupcem dne 17. ledna 1927. Avšak nehledě ani k otázce, zda veřejný zaměstnanec se vůbec může ujednáním platně vzdáti do budoucna platových nároků, plynoucích a zaručených jemu ze zákona, týče se ono ujednání podle svého znění jenom aktivních požitků st-lových a jeho nároků za dobu od 1. července 1919 do 30. dubna 1926, tedy až do jeho pensionování, nikoliv však případných nároků na odpočivné požitky od 1. května 1926.
Rozhodl-li tedy žal. úřad o st-lově podání z 12. prosince 1927 záporně jedině z důvodů jím uvedených, posoudil spornou věc po stránce právní nesprávně, proto bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss a bude věcí žal. úřadu, aby řídě se právními názory, které nss shora rozvedl, o st-lově žádosti znova rozhodl.

Citace:

č. 8813. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 353-356.