Č. 8946.

Zdravotnictví: Politický úřad může zakázati další provozování praxe porodní asistentce, odsouzené pro spoluvinu při pokusu zločinu podle § 144 trest. zák., třebas odsouzení bylo vysloveno podmínečně.
(Nález ze dne 13. prosince 1930 č. 18826.)
Prejudikatura: Boh. A 7832/29.
Věc: Marie S. v N. (adv. Dr. Gustav Kahn z Ústí n. L.) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o zákaz provozování babické praxe.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Krajský soud v L. oznámil přípisem ze 17. dubna 1925 osp-é v Ú., že st-lka, porodní asistentka v N., byla pravoplatným rozsudkem krajského soudu v L. ze 7. dubna 1925 uznána vinnou — Č. 8946 —
zločinem podle §§ 5, 8 a 144 trest. zák. a byla podle § 145 za použití §§ 54 a 55 téhož zák. odsouzena k žaláři na dobu 3 měsíců, doplněnému jedním postem měsíčně. St-lce bylo povoleno podmíněné odsouzení ve smyslu zák. č. 562/19 se zkušební dobou na 3 roky, od 11. dubna 1925 do 11. dubna 1928.
Výměrem osp-é v Ú. z 24. dubna 1926 bylo st-lce s poukazem na tento rozsudek zakázáno na základě § 7 IV. oddílu zdravotního normativu z 2. ledna 1770 další provozováni praxe babické, poněvadž nemá spolehlivosti potřebné k vykonávání této praxe. Zsp v Praze rozhodnutím z 23. června 1926 nevyhověla odvolání proti tomu podanému s odůvodněním, že st-lka spácháním trestního činu výše zmíněného pozbyla důvěryhodnosti a spolehlivosti potřebné k výkonu babické praxe. Odvolání proti tomu podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
Uvažuje o stížnosti podané na toto rozhodnutí zabývati se nss nejprve námitkou shledávající nezákonnost v tom, že další provozování íoabické praxe bylo st-lce zakázáno, ačkoli pro zločin podle §§ 5, 8 a 144 trest. zák. byla odsouzena jen podmíněně. Námitku tu opírá stížnost jednak o zák. č. 562/19 o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění, jednak o znění § 30 trest. zák.
Odvolávajíc se na ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 562/19 dovozuje stížnost, že politický úřad vůbec se neměl zabývati otázkou odnětí babického diplomu st-lčina, poněvadž trestní soud neměl tento úřad o rozsudku vůbec vyrozuměti, neboť toto vyrozumění po vyneseném rozsudku a všechna zajišťovací opatření podle cit. zák. jsou odložena. Vznášejíc tuto námitku přehlíží stížnost úplně ustanovení zák. č. 134/24, jímž byl cit. zákon o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění, na který se stížnost odvolává, částečně změněn. Podle čl. I odst. 1 bodu 3 zák. č. 134/24 smí býti podána zpráva a zaslány spisy o podmíněném odsouzení i jiným veř. úřadům než soudům při odsouzení pro zločin vůbec nebo jinak pro trestný čin spáchaný ze ziskuchtivosti neb proti veřejné mravopočestnosti, jde-li o zadání veř. dodávky anebo jde-li o oprávnění k výkonu živnosti neb povolání vyžadujícího veř. důvěry. Tímto ustanovením zákona jest vyvrácena zmíněná námitka stížnosti, neboť není sporu o tom, že st-lka byla odsouzena pro zločin, a není třeba dokazovati, že babictví jest povoláním vyžadujícím veř. důvěry. Poukazujíc na znění § 30 trest. zák. namítá stížnost, že nebyly splněny podmínky tohoto zákonného ustanovení, poněvadž st-lka, jež byla odsouzena jen podmíněně, trestu neodpykala. Soudí tedy stížnost, že podmínkou pro odnětí »živnosti« podle § 30 trest. zák. jest odpykání trestu. Názor ten však není správný. Trestní zákon pochází z roku 1852, tedy z doby, kdy podmíněné odsouzení nebylo vůbec ještě zavedeno a kdy tedy každý odsouzenec byl zpravidla nucen trest jemu přisouzený ihned nastoupiti. Měl tedy zákonodárce zřejmě na mysli tento pravidelný případ, takže obratem »po odpykání trestu« nechtěl vyjádřiti nic jiného než pravoplatnost odsouzení, tedy časový termín, kdy zákaz dalšího provozování »živnosti« bude prakticky nutný, když po dobu trestu odsouzený svoji živnost provozovati nemohl. Ostatně nelze se domysliti, proč by byl stanovil, že podmínkou jest právě odpykání trestu, když pravý důvod pro odnětí »živnosti«, t. j. ztráta důvěryhodnosti a spolehlivosti, může tkvíti jen ve spáchání trestného činu, dokumentovaném odsouzením, a nikoli v odpykání trestu. (nál. Boh. A 7832/27.)
Další námitkou vytýká stížnost, že ustanovení § 7 odd. IV. hlavního zdravotního normativu z 2. ledna 1770 o odnětí oprávnění provozování babictví bylo změněno §em 30 trest. zák. v tom směru, že oprávnění to lze odníti jen po odpykání trestu. Námitka ta se opírá o názor, že podmínkou odnětí »živnosti« podle § 30 trest. zák. jest odpykání trestu. Nesprávnost tohoto názoru byla prokázána již shora. Námitka opírající se o tento nesprávný názor jest bezdůvodná.
Stížnost dále poukazuje na to, že soud odsoudil st-lku jen podmíněně a tím zjistil na základě bezprostředního dojmu, že st-lka podobného činu již nespáše a tudíž v budoucnosti bude spolehlivá a důvěryhodná; stížnost namítá, že odporuje zásadám spravedlnosti, když správní úřad nemaje dojmu bezprostředního o spolehlivosti a důvěryhodnosti st-lky, se odchyluje od názoru soudců, čerpaného z bezprostředního dojmu. I tato námitka jest bezdůvodná, a to již proto, že správní úřad rozhoduje o odnětí oprávnění k výkonu babické praxe zcela samostatně, neboť již ze znění § 30 trest. zák. jest zřejmo, že úvaha o tom, zda »bylo by povážlivé zločinci po vytrpěném trestu dovoliti další provozování jeho živnostice, přísluší nikoli soudům — jak tomu bylo podle trestního zákona z roku 1803 — ale úřadům správním.
Zbývá námitka, že nař. rozhodnutí prohlásilo st-lku za nespolehlivou a důvěrynehodnou v rozporu s jednacími spisy, neboť podle tvrzení obecního úřadu v N. ze 14. prosince 1928 jest st-lka porodní babičkou pečlivou a spolehlivou a osp výměrem z 19. června 1926 přiznala odkladný účinek svému výměru z 24. dubna 1926, kterým bylo st-lce zakázáno další provozování praxe babické, a dovolila jí provozování této praxe až do pravoplatného rozhodnutí o jejím rekursu. Na to sluší odpověděti, že potvrzení obecního úřadu v N. bylo vydáno již po vydání nař. rozhodnutí a proto zůstává mimo rámec úvah nss-u, a že žal. úřad opřel svůj výrok o nespolehlivosti st-lky pro výkon babické praxe o rozsudek krajského soudu v L. ze 17. dubna 1925, kterým byla st-lka uznána vinnou zločinem podle §§ 5, 8 a 144 trest. zák. a že v této skutečnosti měl dostatečný podklad pro úsudek o nedostatku veř. důvěry pro výkon povolání babického, třebas byl výkon trestu st-lce odložen.
Správností tohoto úsudku nemůže otřásti okolnost, že osp v 0. povolila odkladný účinek svému zákazu o dalším provozování babické praxe st-lkou, neboť předmětem nař. rozhodnutí byl jen výrok o odnětí babického oprávnění, který měl dostatečnou oporu v cit. rozsudku soudním, i když výměru I. stolice, jež odnětí to vyslovila, byl přiznán odkladný účinek do doby, kdy nabude právní moci.

Citace:

č. 8946. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 659-661.