Č. 8818.

Policejní právo trestní: Paragraf 1339 o. z. o. obsahuje positivní předpis materielní, kterým se určuje skutková podstata zvláštního přestupku urážek na cti stihatelných politickými úřady.
(Nález ze dne 16. října 1930 č. 15263.)
Věc: J. J. ve V. proti zemské správě politické v Praze o urážku na cti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v Pelhřimově uznala nálezem ze 13. ledna 1927 st-le vinným přestupkem urážky na cti podle § 1339 o. z. o., jehož se dopustil tím, že v dopise podaném osobně dne 4. prosince 1926 na obecním úřadě obce V. použil o obecním starostovi Janu Š., náměstku starostově Janu Z. a o obecním radním Janu V. jakožto členech obecní rady urážlivých výrazů v nálezu uvedených. Pro tento přestupek byl st-1 odsouzen podle min. nař. č. 198/1857 ř. z. k osmidennímu vězení. — Č. 8818 —
1116
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání podanému st-lem.
Stížnost stojí na stanovisku, že politické úřady nejsou oprávněny stíhati urážky na cti podle § 1339 o. z. o., ježto toto ustanovení zákonné nemělo vůbec v úmyslu stvořiti nějaký nový druh deliktu a není ustanovení zákonného, které by definovalo skutkovou povahu deliktu urážky na cti stíhaného politickými úřady. Podle názoru stížnosti neni také stanovena trestní sazba na tento přestupek, ani promlčecí lhůta. Nss neuznal toto stanovisko stížnosti správným.
Paragraf 1339 o. z. o. zní: »Poškození na těle, protiprávní ublížení na svobodě a urážky na cti jsou vyšetřovány a trestány podle povahy okolností buď jako zločin kriminálním soudem, nebo jako těžké policejní přestupky a, nenáležejí-li k žádné z těchto tříd, jako poklesky politickou vrchností.« Z tohoto ustanovení zákonného plyne, že poškození na těle, ublížení na svobodě a urážky na cti, pokud nejsou trestný soudem trestním, jsou vyšetřovány a trestány úřady politickými. Již text zákona »a nenáležejí-li k žádné z těchto tříd« poukazuje jasně na konstitutivní charakter tohoto zákonného ustanovení a usvědčuje stížnost z nesprávného výkladu zákona. Nesprávné nazírání stížnosti jest však plně prokázáno historií vzniku § 1339 o. z. o., z níž buď uvedeno toto:
Podle § 449 prvotního návrhu všeob. zákoníka obč. (Ofner, der Urentwurf und die Berathungsprotokolle des Oest. allg. bürgerl. Gesetzbuches, sv. I. str. CXXXI) »právo na dobrou pověst může býti polušeno nadávkami ve slovech, spisech a vyobrazeních, jakož i jinými zlomyslnými činy snižujícími osobní čest. Jestliže z takového jednání vznikne skutečná škoda, může poškozený žalovati pachatele u civilního soudu na úplnou náhradu škody.« »Nevznikne-li z toho žádná škoda, bude podle § 450 prvotního návrhu pachatel potrestán civilním soudem vězením, peněžitou pokutou nebo jiným trestem. Pře nejsou v takovém případě dovoleny, nýbrž po skončeném soudním vyšetřování bude ihned nalezeno na vyměření trestu.«
Při jednání o těchto paragrafech v sezení dvorské komise ve věcech zákonodárných z 2. června 1806 (Ofner, svazek II. str. 196 a násl.) hájil referent Zeiller názor, že záležitosti ublížení na cti (mimo na cti utrhání) měly by se přikázati úřadům politickým. Odůvodňuje svůj návrh uvedl Zeiller, že úkolem civilního soudce jest, aby soudil o právech soukromých, rozsudkem je občanům přiznával a exekvoval, není však jeho úlohou, aby trestal trestní činy. Urážky na cti jsou však podle jeho názoru trestné činy, jimž stát musí čeliti tresty, jako jiným, zejména úmyslným poškozením. Zákonodárství trestní vyžaduje zcela jiného řízení než zákonodárství civilní a musil by tedy — kdyby měla býti zachována kompetence soudce civilního — býti předepsán zvláštní způsob řízení. Podle § 451 měl soudce podle majetkových poměrů, podle dosavadního chování, povahy pachatele a jeho poměru k uráženému určití přiměřený trest jako prostředek k zachování veřejného pořádku a bezpečnosti. Tyto poměry, jakož i účel, pro který má býti trest uložen, spadají však podle názoru Zeillerova do působnosti soudů. Referent poukazoval též na to, že již do nového trestního zákoníka bylo — Č. 8818 —
1117
pojato mezi těžké policejní přestupky několik druhů urážek, které se nejčastěji vyskytují, a že v jiných případech lze těžko posouditi, je-li oznámená urážka těžkým přestupkem policejním čili nic. Když se zjistí, že tomu tak jest, musilo by se vyšetřování přerušiti a teprve přikázati soudci civilnímu. Tomu však má býti podle referentova návrhu zabráněno. Když se pro návrh Zeillerův vyslovila většina členů komise, bylo referentu uloženo, aby svůj návrh doplnil v tom směru, že též soudce politický má rozhodnouti o náhradě škody (Ofner, sv. II. str. 196 a následující).
Návrh v tomto směru doplněný byl předložen v sezení zákonodárné komise z 16. června 1806 a zněl takto (Ofner II. str. 205): Paragraf 41: »Die korperlichen Verletzungen, die widerrechtlichen Kránkungen der Freiheit, und die Ehrenverletzungen werden nach Beschaffenheit der Umstánde entweder ais Verbrechen vor dem Kriminalgerichte, oder ais schwere Polizeiůbertretungen, und wenn sie zu keiner dieser Klassen gehoren, ais Polizeivergehungen von der politischen Obrigkeit untersucht und bestraft.«
Paragraf 42: »Diese Behórden haben in dem Falle, dass sich die Entschádigung oder Genugthuung unmittelbar bestimmen lásst, sogleich daruber zu erkennen. Wo aber der Ersatz des Schadens, oder die Genugthuung nicht unmittelbar bestimmt werden kann, ist in dem Erkenntnisse ůberhaupt auszudrůcken, dass dem Beschádigten Entschádigung gebůhre und ihm deren Bestimmung im Wege Rechtens zu suchen vorbehalten bleibe. Dieser Weg ist auch jedem Theile vorbehalten, der mit der unmittelbar erfolgten Bestimmung des Ersatzes oder Genugthuung sich mcht befriedigen wollte.«
Paragraf 43: »A11 e ůbrigen Arten der Beschádigungen, insofern sie nicht ausdrůcklich durch das Strafgesetz ais Verbrechen dem Kriminalgerichte, oder ais schwere Polizeibetretungen der politischen Behorde zugewiessen werden, gehoren zum Civilgerichte.« S tímto textem projevila většina členů komise souhlas (Ofner sv. II., str. 205 a Ofner sv. II., str. 206">206).
Při. revisi návrhu občanského zákonníka v sezení z 3. prosince 1807 (Ofner sv. II., str. 437">Ofner II. 437 a násl.), vytýkal Pratobevera, že na urážky na cti není stanoven žádný trest a nemohl se spokojili s tím, že spory podle §§ 465 a 466 (t. j. podle shora uvedených §§ 41 a 42) mají býti přikázány vrchnostem politickým, pokládaje za nesprávný názor, že těmito úřady budou zmíněné spory rozhodovány rychleji, a vyslovil se pro to, aby bylo zachováno znění návrhu prvotního (Ofner sv. II., str. 441">Ofner sv. II. str. 441). Revidovaný návrh obsahuje §§ 41 a 42, jež jsou nyní označeny jako §§ 1317 a 1318, beze změny. Paragraf 43. byl vypuštěn.
Z jednacích protokolů o superrevisi občanského zákonníka (Ofner sv. II., str. 577">Ofner sv. II. str. 577) nelze pro spornou otázku vyčisti nic významného. Z těchto porad vyšel návrh § 1317 beze změny a na § 1318 byly provedeny změny jen stilistického rázu.
Z těchto přípravných prací k vydání o. z. o. plyne zcela jasně úmysl podrobiti urážky na cti, které nezakládají skutkové podstaty zločinu nebo těžkého policejního přestupku, vyšetřování a trestání úřadů politických. Plyne z nich jasně úmysl nově založiti kompetenci politických úřadů pro vyšetřování a trestání zmíněných urážek. Úmysl ten došel jasného výrazu v textu zákona, neboť § 1339 se plně kryje s §em 1317 návrhu vyšlého z porad zákonodárné komise.
V této souvislosti buď poukázáno na dvorský dekret ze 14. března 1812 sv. 38 sb. z. pol. č. 41, ve kterém se vzhledem k pochybnostem vzniklým v praksi při výkladu § 1339 tehdy nového o. z. o. řeší otázka, který úřad jest politickou vrchností povolanou k vyšetřování a trestání urážek na cti podle § 1339 o. z. o. Obsah tohoto dekretu jasně dokazuje, že § 1339 o. z. o. má význam konstituující.
Pokud jde o trestání urážek na cti, stíhaných politickými úřady, buď poukázáno na dekret spojené dvorské kanceláře z 30. září 1806 sb. zák. soud. č. 787, v jehož 3. odst. jest vyslovena zásada, že za přestupek stíhaný úřadem politickým nikdy nesmí býti uložen trest vyšší, než jest nejvyšší sazba paralelního těžkého přestupku policejního, stíhaného zákonem trestním. Tento dekret byl nahražen min. nař. ze 30. září 1857 č. 198 ř. z., na jehož základě úřad také v konkrétním případě st-li trest uložil.
K námitce, že není žádné lhůty promlčecí, jež by platila pro tento delikt, sluší poukázati na ustanovení § 4 min. nař. ze 3. dubna 1855 č. 61 ř. z., podle něhož odpadá vyšetřování a trestání policejních přestupků bez další podmínky, uplynuly-li 3 měsíce od doby, kdy byl přestupek spáchán, aniž trestní řízení bylo zavedeno.
Nelze sdíleti názor stížnosti, že projev, pro který byl st-1 potrestán, nelze pokládati za neveřejný, poněvadž dopis byl odevzdán na obecním úřadě v otevřené obálce; neboť podle jednacích spisů odevzdal st-1 inkrimovaný dopis přímo starostovi obce, který jest jednou z osob v dopise na cti uražených, takže jeho obsah nemohl v konkrétním případě při odevzdání dopisu býti postřehnut nikým jiným, než starostou, jemuž byl dopis odevzdán.
Neprávem upírá stížnost legitimaci k žalobě členům obecní rady Janu Š., Janu Z. a Janu V. z toho důvodu, že jeden člen obecní rady vůbec nežaloval; neboť tato skutečnost nemohla podle zákona zabrániti ostatním uraženým osobám, aby st-le pohnaly k zodpovědnosti pro ublížení na cti jim způsobené, a to tím spíše, když st-1 nebyl odsouzen pro urážku obecní rady jako takové, nýbrž byl mu uložen trest pro urážku na cti jednotlivých členů obecní rady ve V.
Uvádí-li se konečně ve stížnosti, že trest osmidenního vězení bez přeměny trestu na peněžitou pokutu jest porušením min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z., sluší na to odpověděti, že podle tohoto ustanovení může úřad za přestupek stíhaný úřady politickými podle své úvahy uložiti pokutu nebo trest vězení v ustanovené míře alternativně, takže není nezákonno, jestliže žal. úřad uloží st-li ihned trest vězení.

Citace:

č. 8818. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 367-370.