Č. 8789.

Učitelstvo: Zkouška způsobilosti vyučovati českému jazyku na veřejné škole národní není zkouškou povinnou ve smyslu usnesení vlády ze 6. dubna 1922 (Věstník min. škol., IV. č. 106/22).
(Nález ze dne 2. října 1930 č. 15097.)
Prejudikatura: Boh. A 8704/30.
Věc: Leopold B. v R. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o stravné a čestné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1, řídící učitel obecné školy v R., podrobil se dne 21. listopadu 1927 před zkušební komisí v Brně zkoušce učitelské způsobilosti pro vyučování českému jazyku. Žádostí z 1. prosince 1927 domáhal se, odvolav se na výnos min. škol. ze 14. června 1922, vydaný na základě usnesení min. rady ze 6. dubna 1922, náhrady cestovních výloh a diet za cestu k oné zkoušce a zpět.
Výnosem zšr-y z 21. prosince 1927 byla žádost zamítnuta s odůvodněním, že dle cit. min. výn. má býti poskytnuto odškodné těm státním zaměstnancům, kteří dle předpisů platných pro jejich služební odvětví jsou povinni podrobiti se odborné zkoušce, že zkouška učitelské — Č. 8789—
způsobilosti pro vyučování češtině není ani zkouškou povinnou, ani odbornou, jak o tom svědčí obsah čl. II. nař. min. vyuč. z 31. července 1886 č. 6033, neboť nehledě ke způsobu této zkoušky má kandidát volný výběr zkušebních komisí, nemá stanoven termín, do kdy se musí zkoušce způsobilosti podrobiti atd., a že ostatně min. škol. vyslovilo výnosem z 11. dubna 1923, že usnesení min. rady ze 6. dubna 1922 se netýká zkoušek učitelů škol národních.
Odvolání zamítl žal. úřad nař. výnosem z důvodů rozhodnutí zšr-y a dodal: »Pokud se st-1 dovolává čl. II. zák. čís. 274/19, dlužno uvážiti, že v článku tom byla učitelům přiznána parita ve příjmech se státními zaměstnanci jen »v mezích tohoto zákona« a § 10 téhož zákona, provádějící paritu co do diet a cestovného, obmezil ji výslovně na služební výkony, konání odborné zkoušky nelze však pokládati za služební výkon.«
O stížnosti do tohoto výnosu podané nss uvážil:
Ze souvislosti odůvodnění obou správních stolic vysvítá, že žal. úřad zamítl nárok st-lův na dříve řečené vedlejší požitky vlastně ze dvou úvah: jednak proto, že usnesení vlády ze 6. dubna 1922, jak bylo zveřejněno výnosem min. škol. ze 14. června 1922, na sporný případ vůbec použiti nelze, jednak v úvaze, že i kdyby bylo lze podřaditi skutkovou podstatu sporu pod uvedené vládní usnesení jako pravotvornou normu, nebyl by nárok st-lův odůvodněn, ježto zkouška způsobilosti pro vyučování jazyku českému není ani zkouškou povinnou, ani odbornou a nelze ji proto zařaditi mezi zkoušky, o nichž jest v onom usnesení řeč.
Již v nál. Boh. A 8704/30 vyslovil nss právní názor, že předpisy usnesení min. rady ze 6. dubna 1922 platí zásadně také o cestách učitelstva veř. škol národních, a že zásadně nelze odepříti ani výkonu zkoušky způsobilosti povahu služebního úkonu mimo úřední místo. Na tomto názoru setrval nss i v daném případě. Leč potom jest ovšem mylným názor žal. úřadu, že se předpisy cit. usnesení vlády netýkají učitelstva veř. škol národních, a že jich proto nebylo lze použiti na sporný případ. Je proto stanovisko stížnosti, která se dovolává řečeného usnesení vlády jako normy platné též pro učitelstvo veř. škol národních, správné.
Přes to však neshledal nss stížnost důvodnou.
Dle výn. min. škol. ze 14. června 1922 č. 2140 pres. Věstník ročník IV. č. 106 povolila vláda dne 6. dubna 1922, »aby státním zaměstnancům, kteří podle předpisů platných pro jejich služ. odvětví jsou povinni podrobiti se odborné zkoušce, tuto zkoušku poprvé podstupují a musí se k ní odebrati do místa jsoucího mimo jejich úřední místo, bylo poskytováno odškodné«, totiž náhrada jízdného a dieta podle bližších předpisů ve výnosu uvedených.
Opíraje se o tento předpis, zamítl druhým svým důvodem žal. úřad st-lův petit v podstatě proto, že nelze považovati zkoušku způsobilosti k vyučování českému jazyku za povinnou odbornou zkoušku ve smyslu citovaného předpisu. Stížnost má naproti tomu za to, že obligatorní povaha řečené zkoušky vysvítá jasně z čl. V. zák. č. 251/22, podle něhož prý odbytí zkoušky způsobilosti k vyučování jazyku českému zakládá nárok na odměnu za vyučování to. Má tedy stížnost za to, že charakterisačním znakem povinné zkoušky jest skutečnost, že platný předpis spojuje s výkonem zkoušky materielní výhody pro učitele. Názoru tomu nebylo lze dáti za pravdu.
Podle přirozeného smyslu slova sluší považovati za povinnou zkoušku toliko takovou, která jest osobě učitelské předepsána platnými předpisy jako podmínka všeobecně požadované kvalifikace pro výkon učitelského úřadu vůbec, beze zřetele k tomu, jaké důsledky má průkaz o výkonu zkoušky té pro osobu učitelskou po stránce materielní. Čl. V. zák. č. 251/22 nepředpisuje však, že by učitel, který vyučovati má nepovinnému předmětu, musil prokázati způsobilost vyučovati předmětu tomu zkouškou, vykonanou před zvláštní komisí ve smyslu min. nař. z 31. července 1886 č. 6033, Věst. č. 52, a nekvalifikuje zkoušku jako zkoušku podmiňující všeobecnou kvalifikaci učitelských osob. Naopak z čl. V. odst. 2 cit. zák. č. 251/22 plyne, že každý učitel jest povinen učiti nepovinným předmětům a že má zkouška z nepovinného předmětu jen ten význam, že zaručuje učiteli nárok na určitou odměnu. Nelze proto z předpisu čl. V. zák. č. 251/22 vyvoditi, že by zkouška způsobilosti pro vyučování českému jazyku byla zkouškou povinnou ve smyslu shora řečeného usnesení vlády ze 6. dubna 1922, a jest stížnost na omylu, tvrdí-li opak.
Než, nelze-li zkoušce té přiznati charakteru povinné zkoušky, není dán jeden ze základních předpokladů cit. vl. usnesení, a netřeba ani zkoumati, lze-li zmíněnou zkoušku zahrnouti mezi zkoušky odborné. Neporušil tedy žal. úřad platné předpisy, nepřiznal-li st-li čestné a stravné za cestu k výkonu zkoušky způsobilosti k vyučování českému jazyku proto, že neuznal zkoušku tu za zkoušku povinnou.

Citace:

č. 8789. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 303-305.