Č. 8853.Pojištění nemocenské: Povinnost odhlašovací, stanovená v § 31 nemoc. zák., nevztahuje se na případ, kdy pojištění zaniklo tím, že nastala okolnost, vylučující zaměstnance z pojištění (§ 3). Neodhlásí-li zaměstnavatel takového zaměstnance z pojištění u nemocenské pokladny, nelze z toho důvodu od něho požadovati, aby zaplatil pojistné příspěvky i po zániku pojištění až do řádné odhlášky (§ 33).(Nález ze dne 27. října 1930 č. 17009/28.)Prejudikatura: 3449/24, 3981/24, 4308/25.Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Ž. proti zemské správě politické v Praze o pojištění nemocenské. — Č. 8853 —1202Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Státní tiskárna v Ž. žádala podáním z 12. října 1926 okr. nemoc, pojišťovnu v Ž. za vrácení nemoc, pojistných příspěvků v částce 9197 Kč 40 h, jež za své zaměstnance Jana K., Františka V., Václava V. a Annu N. pojišťovně omylem zaplatila. Stěžující si pojišťovna žádosti výměrem z 9. prosince 1926 nevyhověla.Ke stížnosti Státní tiskárny v Ž. rozhodla osp v Ž. výměrem z 20. března 1927, že okr. nemoc, pojišťovna v Ž. je povinna vrátiti nemoc, pojistné příspěvky za jmenované zaměstnance Státní tiskárně v Ž., které zapravila okr. nemoc, pokladně v Ž. V důvodech uvedeno, že konaným šetřením bylo zjištěno, že zaměstnanci ti byli se stálým služným co státní zaměstnanci ustanoveni, a to Jan K. dne 1. října 1922, František V. dne 1. srpna 1924, Václav V. dne 1. srpna 1924 a Anna N. dne 1. března 1923, a že vzhledem k ustanovení § 3 zák. č. 268/19 byly uvedené osoby dnem svého ustanovení státními zaměstnanci ipso iure postaveny mimo nemoc, zákon a přestaly býti členy nemoc, pokladny v Ž., takže zaměstnavatelka nebyla povinna, aby po ustanovení jich státními zaměstnanci platila nemoc, příspěvky. V důvodech se praví dále, že, i kdyby v daném případě přicházely v úvahu předpisy § 33 nemoc. zák., nebyly by tu dány předpoklady dle tohoto paragrafu k řádnému odhlášení, jelikož pracovní poměr jmenovaných osob ustanovením pragmatikálními úředníky státními skončen nebyl, nýbrž byl pouze pozměněn poměr mezi zaměstnavatelkou a zaměstnanci co do jejich odměny a postavení.Odvolání okr. nemoc, pojišťovny v Ž. z tohoto výměru nevyhověla zsp v Praze nař. rozhodnutím pokud jde o povinnost pojišťovny vrátiti Státní tiskárně v Ž. nemoc, pojistné příspěvky za Jana K. za dobu od 1. listopadu 1922, za Annu N. za dobu od 1. března 1923, za Václava V. za dobu od 1. srpna 1924, a za Františka V. za dobu od 18. srpna 1924 vesměs do 30. června 1926, a potvrdila v této části výměr osp-é z důvodů v něm uvedených, k nimž ještě připomněla, že podle výsledku šetření měly všecky tyto osoby jakožto zaměstnanci státní v době výše naznačené pro případ nemoci nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku a byly vzhledem k tomu z povinného pojištění nemocenského podle ustanovení § 3 nemoc. zák. vyloučeny. Ježto Státní tiskárna v Ž. pojistné příspěvky za výše naznačené období skutečně jmenované pojišťovně zaplatila, bylo nález v odpor vzatý v tomto směru potvrditi. Zsp však vyhověla odvolání, pokud jde o nemoc, pojistné příspěvky za Jana K. za dobu od 1. října do 1. listopadu 1922 a za Františka V. za dobu od 1. do 18. srpna 1924, a zrušila napadený výměr, poněvadž Státní tiskárna za tato období pojistné příspěvky za dotyčné zaměstnance vůbec nezaplatila.Stížnost navrhuje zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost, pokud uznalo stěžující si pojišťovnu povinnou vrátiti státní tiskárnou zaplacené pojistné příspěvky. Připouští, že je mimo spor, že zaměstnanci, o něž tu jde, nepodléhali nemoc, pojištění od té doby, kdy byli ustanoveni se stálým služným u Státní tiskárny v Ž. a kdy jim byly zaručeny nároky uvedené v § 3 nem. zák. Míní však, že okolnost, že pojištěnci, kteří přestali býti povinně pojištěnými, nebyli zaměstnavatelem od pojištění odhlášeni, má vzhledem k předpisu § 33 nemoc. zák. právní následek, že zaměstnavatel je povinen platiti pojistné příspěvky tak dlouho, dokud nedojde k řádnému odhlášení, což se stalo teprve v říjnu 1926. Stížnosti nelze přisvědčiti.Cit. § 33 nemoc. zák. z r. 1888, na němž je vybudováno — recipujíc důvody rozhodnutí I. stolice — i nař. rozhodnutí, zavazuje zaměstnavatele platiti nemoc, pojistné příspěvky tak dlouho, dokud nedojde k řádnému odhlášení (§ 31). Zákon tímto ustanovením povinnost zaměstnavatelovu, platiti pojistné příspěvky, neomezuje na dobu trvání pojistného poměru po rozumu § 1 nemoc, zák., nýbrž prodlužuje ji v případě zanedbání odhlašovací povinnosti až do řádné odhlášky. Tím, že cituje na tomto místě § 31, dává ovšem zákon na jevo, že postihuje jen zanedbání odhlašovací povinnosti zaměstnavatelovy v § 31 stipulované.V § 31 ukládá nemoc, zákon zaměstnavateli povinnost, odhlásiti osobu ze zaměstnání vystupující nejpozději třetího dne po skončení pracovního poměru, a vymezuje tím právo i povinnost podati odhlášku jen na případ pominutí pojistného poměru zastavením práce v důsledku zrušení pracovního poměru (srov. Boh. A 3449/24, 4308/25). Nevztahuje se tudíž cit. předpis § 31, a proto ani zmíněná sankce § 33, na případ, kdy zaniklo pojištění — jako v daném případě — tím, že nastala u dosavadního pojištěnce za nepřerušeného trvání služ. poměru okolnost vylučující jej dle § 3 nemoc. zák. z povinného pojištění. Ustanovení § 33, pokud ukládá zaměstnavateli placení příspěvků i po skončení pracovního (služebního) poměru podrobeného pojištění, má povahu výjimečnou, třeba je proto vykládati striktně a nelze je rozšiřovati na případy jiné, než jaké má na mysli cit. § 31.Rozhodl tedy žal. úřad ve shodě se zákonem, když za shora uvedené nesporné skutkové podstaty odepřel uznati závazek zaměstnavatele platiti pojistné příspěvky i po skončení pojistného poměru. Cílem se míjí vývody stížnosti, jež se dovolávají nál. Boh. A 3981/24, který se zabýval případem, kdy došlo omylnou přihláškou k faktickému pojištění osoby nepodléhající povinnému pojištění, tedy případem odchylným od dnešního sporu, jenž je vybudován na nesporném skutkovém podkladě, že jde o zaměstnance řádně pojištěné, kteří ve smyslu § 3 nemoc. zák. přestali býti povinně pojištěni.vl