LXVIII. Kladný kompetenční konflikt mezi vrchním soudem v Praze a zemským správním výborem v Praze, který vznikl ve sporné věci Josefa J., úředníka okresní záložny hospodářské ve V., s touto záložnou, o bezúčinnost výpovědi.
(Rozsudek ze dne 12. prosince 1930 č. 603/29.)
Výrok: Jed nati a rozhodnouti o návrhu Josefa J., úředníka okresní záložny hospodářské ve V. proti této záložně, že daná mu výpověď jako pokladníku záložny je bezúčinná, že služební jeho poměr dále trvá a že žalovaná záložna je povinna mu platiti služební požitky, vymáhané u zemského civilního soudu v Praze žalobou z 25. června 1927, přísluší řádným soudům.
Důvody: Konfliktnímu senátu bylo se především obírati námitkami, uplatněnými ve vyjádření Josefa J. o návrhu na řešení kompetenčního konfliktu, — že prý tu není zákonných předpokladů kladného kompetenčního konfliktu, poněvadž sporná věc nebyla nikým vznesena na zsv, aby o ní rozhodl, nýbrž že zsv přijal sám od sebe věc za svou a nepřípustně si osobil příslušnost k rozhodnutí o ni a že prý nebyl ani legitimován k podání návrhu na řešení kompetenčního konfliktu ve smyslu § 5 zák. č. 3/18.
Námitky ty neshledal konfliktní senát důvodnými, uváživ, že podle § 3 dotčeného zák. nezávisí vznik kladného konfliktu kompetenčního na okolnosti, zda správní úřad rozhodl ve věci k návrhu nebo z podnětu strany, či z úřední povinnosti, nýbrž, že předpokladem pro vznik kladného kompetenčního konfliktu na straně správního úřadu jest, aby si tento úřad v téže věci, o které rozhodl řádný soud, osobil příslušnost, což se i v tomto případě stalo, když zsv vyslovil v návrhu na řešení kompetenčního konfliktu, že se pokládá podle § 36 zák. o okr. záložnách hospodářských ze 6. června 1924 č. 128 Sb. příslušným rozhodovati ve věci, o níž rozhodl již řádný soud. K tomu jest jen ještě podotknouti, že § 4 zák. č. 3/18 nestanoví určitých formálních náležitostí, jež by měl správní úřad zachovati při osobování si své příslušnosti.
Ve věci samé bylo uvážiti toto:
Josef J., úředník okr. záložny hospodářské ve V., domáhal se žalobou podanou proti tomuto ústavu u zem. soudu civ. v Praze, aby výpověď, daná mu žalovanou záložnou, byla prohlášena za bezúčinnou a uznáno, že jeho služební poměr dále trvá a že žalovaná záložna je povinna mu platiti veškeré služební požitky v žalobě podrobně vypočtené. Žal. záložna za sporu namítala nepřípustnost pořadu práva, avšak soudy bylo pravoplatně uznáno, že věc patří na pořad práva.
Žal. záložna poté požádala osk-i ve V., aby zsv vymohl u konfliktního senátu rozhodnutí, že k řešení tohoto sporu jsou příslušnými osk ve V. a zsv v Praze, čemuž osk vyhověla, doporučivši žádost zsv-u a tento pak podal podle § 5 zák. č. 3/18 návrh konfliktnímu senátu na řešení kompetenčního konfliktu mezi zsv-em v Praze a řádnými soudy a odůvodnil návrh ustanovením § 36 odst. 1 posl. věty vák. č. 128/24, dle něhož spory o požitky a nároky úřednictva s okresní záložnou hospodářskou rozhoduje s konečnou platností zsv, prohlásiv se podle tohoto předpisu za příslušný o sporu Josefa J. rozhodnouti, ježto prý jde ve sporu nejen o požitky, ale i o právní nárok, aby byl žalobce uznán definitivním, a o nepřípustnost výpovědi, odvozovanou z definitivy.
Vrchní zemský soud v Praze se o návrhu zsv-u vyjádřil, že trvá při svém rozhodnutí o nepřípustnosti pořadu práva. Žal. okr. záložna hospodářská ve svém projevu dovozuje, že k rozhodnutí sporné věci je podle ustanovení § 36 odst. 1 posl. věty výlučně příslušným zsv a žalobce Josef J. namítl, že nejsou vůbec dány zákonné podmínky kompetenčního konfliktu, ježto žádná ze stran se přímo nedovolala zsv-u, aby věc sám rozhodl a že zsv o své újmě rozhodnutí o věci si osvojil, prohlásiv se příslušným. Ve věci samé doličuje, že tu nejsou předpoklady pro použití ustanovení § 36 cit. zák. na spornou věc.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů uznal, že k rozhodnutí o sporném nároku Josefa J. jsou příslušný řádné soudy z těchto důvodů:
Podle § 30 odst. 5 lit. 1) zák. ze 6. června 1924 č. 128 Sb. přísluší řiditelství okresní záložny hospodářské právo usnésti se v plné schůzi na ustanovení nebo propuštění úředníků a zřízenců záložny a stanoviti požitky a nároky s místem spojené. V odstavci prvém § 36 ustanovuje zákon, že řiditelství určuje písemnou smlouvou úředníkům jejich požitky a další nároky a předpisuje, že řiditelství stanoví služebním, pensijním a disciplinárním řádem, jakož i instrukcemi jejich práva a povinnosti a že základní platy služební nesmějí (arg. doslov »nebuďtež«) býti nižší než zákonné platební minimum účetních úředníků okresních stejné kvalifikace a doby služební. V poslední větě prvého odstavce § 36 pak zákon doslovně ustanovuje: »Spory o požitky a nároky úřednictva rozhoduje s konečnou platností zem. správ, výbor.«
Již z doslovu § 30 lit. 1) zák. v souvislosti s § 36 jest usuzovati, že tyto předpisy mají na mysli ustanovení požitků a nároků pro určité místo, tedy úpravu požitků s určitým systemisovaným úřednickým místem spojených — při níž bylo se podle § 36 zák. říditi jistými směrnicemi, zejména platebním minimem účetních úředníků okresních podle zásady v zákoně vytčené — a dále vymezení práv a nároků s obstaráváním takového místa spojených. Spory mezi úřednictvem a okresními záložnami hospodářskými, mající základ v této obecné úpravě požitků a nároků s určitým služebním místem spojených, tedy zvláště i spory o otázkách, zda písemná služební smlouva se příčí směrnicím, vydaným o úpravě požitků a nároků pro určité místo, vyhražuje zákon k rozhodování zsv-u, aby je jako nadřízený úřad správní řešil s konečnou platností.
Jinou právní povahu však mají spory, vzniklé mezi jednotlivými úředníky a zaměstnavatelem (okresní záložnou hospodářskou) ze soukromoprávního jejich služebního poměru, jejichž řešení ponechal zákon řádným soudům.
Kdyby byl zákon zamýšlel řešení všech sporů úředníků okresních záložen hospodářských ze služebního poměru svěřiti k rozhodování zsv-u, byl by prostě ustanovil, že veškeré spory mezi úřednictvem a záložnami vzešlé ze služebního poměru patří před zsv, podobně jako byl již dříve vysloven výlučný pořad instancí samosprávných v § 40 zák. z 29. května 1908 č. 35 z. z. čes. ve znění článku I. zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb. a § 40 zák. z 3. října 1907 č. 63 z. z. čes. ve znění čl. I zák. z 23. července 1919 č. 444 Sb. nejen pro spory o požitky, ale i pro všechny ostatní spory ze služebních poměrů úředníků obecních a okresních a naproti tomu zase vyhražen pořad soudní v §§ 24 zákonů o obecních a okresních zřízencích ze 17. prosince 1919 č. 16 a 17 Sb. z roku 1920 pro veškeré spory z poměru služebního, t. j. jak spory o požitky, tak i všechny ostatní spory. Takového povšechného ustanovení však § 36 zák. č. 128/24 nemá a zákonodárce měl zajisté pro to své důležité důvody, že nepřikázal veškeré spory ze služebního poměru k rozhodování jediné správní instanci s konečnou platností, omeziv její příslušnost jen na spory určitého druhu, jak bylo výše dolíčeno.
Věc, o niž tu jde, má ráz ryze soukromoprávní, neboť úředník okr. záložny hospodářské brání se výpovědi ze služ. poměru, dané mu záložnou podle zák. o obchodních pomocnících (zák. ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z.) a domáhá se zásadního rozhodnutí, že výpověď daná mu jako pokladníku filiálky žal. záložny v K. dopisem ze 3. ledna 1927 ku 31. březnu 1927 jest bezúčinna a že důsledkem toho jeho služební poměr jako pokladníka záložny dále trvá. Má tu býti tedy řešena zásadní otázka, zda služební poměr žalobcův byl výpovědí platně zrušen, či nikoli, neboť na jejím zodpovědění jsou teprve závislými další nároky žalobcovy, jsoucí jen právními důsledky, založenými a odvozenými z předpokladu příznivého rozřešení otázky bezúčinnosti výpovědi. Rozhodování o sporných nárocích této právní povahy a tohoto druhu nebylo však dovolávaným ustanovením § 36 zák. č. 128/24 přikázáno zv-ům s konečnou platností, jak bylo již dolíčeno, nýbrž o nich jest rozhodovati toliko řádným soudům pořadem instancí, jako o nárocích soukromoprávních (§ 1 j. n.).
Nesejde ani na tom, budou-li museti soudy při rozhodování o věci se též obírati otázkou definitivy žalobcovy, jak doličuje zsv ve svém návrhu, neboť soudy jsou oprávněny řešiti i otázky, patřící jinak na pořad správní, jako otázky předběžné pro vlastní rozhodnutí (§ 190 c. ř. s.).
Bylo proto o kompetenčním konfliktu rozhodnouti, jak ve výroku uvedeno.