LXII. Domnělý záporný konflikt kompetenční, který udánlivě vznikl mezi nejvyšším soudem a ministerstvem veřejných prací stran náhrady nákladů spojených s udržováním domu a stran náhrady útrat právního zastoupení v této věci.(Usnesení ze dne 11. prosince 1930 č. 606/29.)Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.Důvody: I. Rozhodnutím min. prací ze 4. října 1919 byl v pořadí stolic správních potvrzen výnos zsp-é v Praze, kterým byl na základě zák. č. 332/19 zabrán dům světského ústavu šlechtičen u sv. Anděla v Praze pro umístění částí min. želez. Řádné soudy stanovily pak v řízení nesporném náhradu za tento zábor.II. Podáním z 1. prosince 1922 žádal ústav u okr. soudu pro Staré město a Josefov, aby v řízení nesporném podle § 4 zák. č. 332/19, resp. č. 304/21 byla znovu určena výše náhrady — a to mimo jiné také z důvodu, že ústav jako vlastník hradil náklady spojené s udržováním domu. Tato žádost byla v pořadí stolic soudních — v poslední stolici usnesením nejvyššího soudu z 11. září 1923 — zamítnuta z důvodů věcných; v usnesení nejvyššího soudu bylo — mimo jiné — uvedeno, že jestliže zabírací úřad nečiní zadost své povinnosti nésti podle § 6 zák. č. 304/21 náklady udržovací vypadající na zabrané objekty, nelze remeduru prováděti cestou návrhu na zvýšení náhrady dle § 4 odst. 6, nýbrž dlužno zabírací úřad k plnění této zákonné povinnosti přidržeti, a když by vlastník sám náklady ty zaň byl hradil, pak nechť si uváží, nemá-li tu místo § 1042 o. z. o., ale obojí tento nárok, jak na naturální udržování, tak na náhradu nákladů na ně hrazených musí se uplatňovati jinak, než v tomto nesporném řízení o výši náhrady za újmy vzešlé zabráním.III. Výměrem zsp-é v Praze z 9. prosince 1924 byla ústavu — k jeho žádosti z 1. prosince 1922 — přiznána náhrada nákladů spojených s udržováním domu v částce 22796 Kč 40 h.IV. Podáním z 9. února 1925 žádal ústav u zsp-é za přiznání úroků z prodlení z této náhrady a dále za přiznání útrat právního zastoupení v této věci. Výměrem z 2. ledna 1926 přiznala zsp ústavu úroky z prodlení, nevyhověla však — a to z věcných důvodů — žádosti za přiznání útrat právního zastoupení. Do této zamítavé části zmíněného výměru zsp-é podal ústav odvolání. Rozhodnutím ze 14. dubna 1926 zamítlo min. prací toto odvolání jako nepřípustné a zároveň vyslovilo, že neshledává ani důvodu, aby z moci úřední učinilo nějaké opatření; v důvodech tohoto rozhodnutí bylo v podstatě uvedeno, že o výši náhrady, pokud nedojde k dohodě, přísluší rozhodovati řádným soudům a že proto výrok zabíracího úřadu zamítající požadavek ústavu za náhradu výloh právního zastoupení nemá povahy úředního rozhodnutí, nýbrž pouhého prohlášeni strany.V. O návrhu ústavu na řešení záporného kompetenčního konfliktu, který prý vznikl mezi nejvyšším soudem a min. prací, uvážil konfliktní senát toto:Jak patrno z ustanovení § 4 zák. č. 3/18, jest dán záporný kompetenční konflikt mezi řádnými soudy a správními úřady jen tehdy, když jak poslední stolice soudní, tak i poslední stolice správní popřely svoji příslušnost k rozhodování o téže věci.I když by v daném případě bylo lze vůbec připustiti, že min. prací v rozhodnutí ze 14. dubna 1926 (vide svrchu sub IV.) skutečně vyslovilo, že úřady správní nejsou příslušný rozhodovati o nároku navrhovatelově na náhradu nákladů spojených s udržováním zabraného domu, ani o nároku navrhovatelově na náhradu útrat právního zastoupení v této věci, — tudíž i kdyby v tomto rozhodnutí min. prací bylo lze spatřovati výrok o popření příslušnosti úřadů správních k rozhodování o obou těchto nárocích, nebylo by tu lze mluviti o záporném kompetenčním konfliktu, neboť není tu splněn další předpoklad pro vznik takovéhoto konfliktu, totiž popření příslušnosti se strany řádných soudů, jak plyne z této úvahy:A) Pokud jde o náhradu nákladů spojených s udržováním domu, nejvyšší soud ve svém usnesení z 11. září 1923 (vide svrchu sub II.) nevyslovil, jak navrhovatel tvrdí, že »nárok ústavu na zvýšení náhrady soudní cestou vyřízen býti nemůže«, nýbrž nejvyšší soud v usnesení tom — jak jde zcela nepochybně na jevo z jeho odůvodnění — vyslovil pouze, že onen nárok nemůže býti uplatňován v řízení nesporném. Nepopřel tedy nejvyšší soud příslušnost řádných soudů rozhodovati o tomto nároku, nýbrž vyslovil tu jen, že jest nepřípustno uplatňovati onen nárok v řízení nesporném, poukázav při tom — jak patrno zejména z citace § 1042 o. z. o., obsažené v onom usnesení — na možnost vymáhati nárok žalobou, tedy cestou sporu. Než řešiti otázku, zda v té které věci má se postupovati v řízení sporném či v řízení nesporném, náleží výhradně řádným soudům a nespadá do oboru působnosti konfliktního senátu.B) Pokud pak jde o náhradu útrat právního zastoupení, není v usnesení nejvyššího soudu, svrchu zmíněném, vůbec obsažen výrok o tom, že rozhodovati o tomto nároku nepatří do příslušnosti řádných soudů; tento nárok nebyl vůbec ani předmětem řízení soudního, jež bylo ukončeno zmíněným usnesením nejvyššího soudu, který tudíž neměl ani možnosti vysloviti se o otázce příslušnosti řádných soudů k rozhodování o tomto nároku, jejž st-lka uplatnila jedině u úřadů správních a to teprve podáním z 9. února 1925 (vide svrchu sub IV.).Z toho, co bylo uvedeno, plyne tedy, že v daném případě není splněn jeden z předpokladů vzniku záporného kompetenčního konfliktu, totiž popření příslušnosti se strany řádných soudů. Navrhovatel dovolal se tedy neprávem konfliktního senátu a bylo tudíž návrh na řešení domnělého kompetenčního konfliktu zamítnouti jako nepřípustný.