Č. 8919.Pojištění sociální. — Řízení správní: 1. O kompetenci k rozhodování sporů o náhradní nároky pojišťoven mezi seboti jednak podle nemoc. zákona z r. 1888, jednak podle zák. 221/24. — Č. 8919 —1343II. Je úřad, když rozhoduje o nároku stranou vzneseném, povinen rozhodovati také o nárocích stranou neuplatňovaných?(Nález ze dne 2. prosince 1930 č. 18716.)Prejudikatura: Boh. A 8105/29.Věc: Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců v Praze proti ministerstvu sociální péče o příslušnost rozhodovati ve sporu nemocenských pojišťoven. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Podáním z 26. března 1924 žádala okr. nemoc, pokladna ve Znojmě u osp-é tamtéž, aby rozhodla podle § 41 zák. č. 33/1888, že odhlášení zaměstnanců firmy K. a W. ve Z. od jmenované pokladny a přihlášení jich ke stěžující si pojišťovně jest nezákonné, a že firma jest povinna nemocenské příspěvky za ně jí odváděti. Žádost tato postoupena byla městské radě ve Znojmě, která rozhodnutím ze 6. května 1926 vyslovila, že odhlášky čtyř zaměstnanců uvedené firmy od okr. nemoc, pokladny ve Z. jsou nezákonné, a že zaměstnanci ti byli dále členy této pokladny. V odvolání z rozhodnutí toho z 26. srpna 1926, došlém u městské rady ve Znojmě dne 28. srpna 1926, vytýkala nynější st-lka mimo jiné také, že okr. nemoc, pokladna ve Znojmě nepřistoupila na její návrh, aby celá záležitost mezi nimi byla vyrovnána tak, že st-lka vrátí jménem firmy okr. nemoc, pojišťovně příspěvky, a tato naproti tomu nahradí st-lce veškeré její skutečné výdaje. Zsp v Brně odvolání st-lčině nevyhověla. V odvolání dalším namítala stěžující si pojišťovna, že zsp nerozhodla o uvedeném jejím návrhu a nevyřídila sporu mezi zúčastněnými pokladnami o náhradu skutečných výdajů podle § 66 zák. č. 33/1888. Min. soc. péče nař. rozhodnutím odvolání st-lčině nevyhovělo a k uvedené námitce vyslovilo, že k rozhodování sporu mezi zúčastněnými pokladnami nebyla zsp příslušná, poněvadž spor byl zahájen až 28. srpna 1926, tedy za působnosti zák. č. 221/24.Stížnost, podanou jen do tohoto výroku žal. úřadu, neshledal nss důvodnou.Stížnost uznává výslovně, že žádost stěžující si pojišťovny, aby spor o to, mohou-li zaměstnanci firmy K. a W. býti jejími členy, či jsou—li přes odhlášení od okr. nemoc, pokladny ve Znojmě dále podrobeni pojištění u této pokladny, byl vyrovnán tak, že st-lka vrátí jménem firmy okr. nemoc, pojišťovně příspěvky, a tato naproti tomu nahradí st-lce veškeré její skutečné výdaje, došla k úřadu až po 1. červenci 1926, tedy v době, kdy platil již nový zákon o sociálním pojištění č. 221/24. Přesto však snaží se stížnost dovoditi, že zákona toho v daném případě použiti nelze, poněvadž sporem ve smyslu 2. odst. § 282 tohoto zák. sluší se rozuměti celý sporný komplet otázek, který se vyřeší teprve úpravou vzájemných poměrů všech účastníků jeho, t. j. okr. nemoc, pojišťovny ve Znojmě, jmenované firmy a st-lky, která v něm byla rovněž stranou. Žádost, týkající se navrženého vyrovnání mezi ní a okr. nemoc, pojišťovnou ve Znojmě směřovala k této úpravě, neboť povinnost platiti — Č. 8919 —pojistné příspěvky nelze odděliti od práva, příspěvky ty bráti, a bylo by nespravedlivé, aby zaměstnavatel za tytéž zaměstnance platil příspěvky dvakráte, a aby byly nemoc, pojišťovně beze všeho vráceny příspěvky, připadající na dobu, po kterou zaměstnanci byli pojištěni u jiné pojišťovny, která měla risiko a výdaje s tím spojené, aniž by této pojišťovně, pojištění skutečně provádějící, výdaje jí vzniklé byly nahrazeny. Poněvadž spor, zahájený okr. nemoc, pokladnou ve Znojmě, ve kterém se domáhala na zaměstnavatelce také zaplacení příspěvků, jež byly již jednou zaplaceny st-lce, byl zahájen před 1. červencem 1926 a předpis § 282 odst. 2 zák. č. 221/24, užívaje slov »zahájení sporu« nemá na mysli nějakou formální žádost o zahájení řízení podle § 66 nemoc. zák. č. 33/1888, jako podání žaloby ve sporu civilním, nýbrž vznesení celého sporného právního poměru před úřad, shledává stížnost nezákonným, vyslovil-li žal. úřad, že zsp nebyla podle zák. č. 221/24 příslušná rozhodnouti spor, vznesený st-lkou shora uvedenou její žádostí.Stížnosti nelze dáti za pravdu. Zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z 9. října 1924 č. 221 Sb. nabyl podle zák. z 10. června 1926 č. 148 Sb. účinnosti dnem 1. července 1926. Ustanovením 1. odst. § 282 zák. č. 221/24. byl dnem jeho účinnosti, tedy dnem 1. července 1926, zbaven platnosti mimo jiné také zákon o nemocenském pojištění dělníků z 30. března 1888 č. 33 ř. z., který ustanovoval ve 2. odst. § 66, že rozepře o náhradních nárocích nemocenských pokladen navzájem rozhoduje zemský úřad. Že o takovouto rozepři v daném případě šlo, není sporu. Sporná jest toliko otázka, zda kompetenčního ustanovení 2. odst. § 66 zák. č. 33/1888 lze na tuto rozepři použiti i po dni účinnosti zák. č. 221/24. Podle 2. odst. § 222 tohoto zák. jest právních předpisů, uvedených v 1. odst. a tedy i zák. č. 33/1888, i nadále použiti při rozhodování podání, stížností a sporů, jež byly podány nebo zahájeny přede dnem, kdy nabudou účinnosti ustanovení zák. č. 221/24.Stížnost pokouší se dolíčiti, že spor, o který jde, byl zahájen ještě před 1. červencem 1926, a to podáním okr. nemoc, pokladny ve Znojmě, kterým se tato pokladna domáhala rozhodnutí, že odhlášení zaměstnanců firmy K. a W. od této pokladny a přihlášení jich u stěžující si pojišťovny jest nezákonné, a že jmenovaná zaměstnavatelka je povinna příspěvky za ně předepsané jí odváděti.Z obsahu tohoto podání jest zřejmo, že čelilo především proti firmě K. a W. a že obsahovalo dva petity, totiž jednak petit určovací, že firmou provedené odhlášení jejích zaměstnanců jest nezákonné, jednak petit prestační, že firma jest povinna příspěvky za ně pokladně platiti. Nař. rozhodnutím vyřízen byl toliko petit první, neboť byl jím v pořadí instančním potvrzen výrok první stolice, jímž bylo jen vysloveno, že odhlášky dotčených zaměstnanců od okr. nemoc, pokladny ve Znojmě jsou nezákonné, a že zaměstnanci ti byli' nadále členy této pokladny. O druhém petitu, týkajícím se povinnosti firmy platiti za ně příspěvky, rozhodnuto nebylo. Zda úřad postupoval správně, když se omezil při — Č. 8919 —1345svém rozhodnutí jen na vyřízení prvního petitu a nezabýval se také petitem druhým ani nevyřešil celý sporný komplex, jak to stížnost označuje, úpravou vzájemných poměrů mezi oběma pojišťovnami a firmou, nepadá v dnešním sporu na váhu, když stížnost ani netvrdí, že by nař. rozhodnutí, které v jeho meritu nenapadá, bylo jen rozhodnutím mezitímním nebo dílčím, kterým zahájený správní proces mezi stranami ukončen nebyl. V dnešním sporu jde jen o to, zda spor, který st-lka vznesla ve svém odvolání z rozhodnutí první stolice uplatněním požadavku na vyrovnání jejích náhradních nároků okr. nemoc, pojišťovnou ve Znojmě, jest sporem novým, od sporu zahájeného touto pojišťovnou řečeným jejím podáním odlišným. Předmětem tohoto sporu, v němž hlavními stranami byla okr. nemoc, pojišťovna ve Znojmě a firma K. a W., vedlejší zúčastněnou stranou pak nynější st-lka, byla primérní otázka zákonnosti odhlášek zaměstnanců firmy od jmenované pokladny. Naproti tomu předmětem sporu, jejž vznesla st-lka v odvolání k II. stolici proti okr. nemoc, pojišťovně ve Znojmě, byl nárok na náhradu výdajů spojených s prováděním pojištění zaměstnanců řečené firmy v době, kdy oni byli u ní přihlášeni. Hlavními stranami v tomto sporu byla tedy st-lka a okr. nemoc, pojišťovna ve Znojmě, vedlejší zúčastněnou stranou pak firma. Ze srovnání, obou těchto sporů po stránce objektivní i subjektivní vyplývá správnost úsudku, že šlo v nich o jiný předmět sporu a jiný petit, byť i nelze upříti, že druhý spor souvisel se sporem prvním. Leč souvislostí dvou sporů nenastává ještě jejich totožnost. Vedle rozdílnosti jejich předmětů a petitů v příčině materielniho podkladu vynikne různost obou sporů také ještě, uváží—li se různé kompetenční normy dané pro ně v zák. čís. 33/1888. Kdežto příslušnost pro první spor byla upravena v § 41, pro rozhodování druhého sporu platila kompetenční ustanovení § 66.Stížnost, srovnávajíc pojem sporu v civilním řízení soudním s pojmem sporu v řízení správním, poukazuje arci také k tomu, že zákon se zřetelem na širší zájem veřejný neváže úřady správní přísnými a forrnalistickými předpisy, ponechává jim volnější pole, než je tomu v právu civilním a dává jim možnost a ukládá také za povinnost, aby otázkou na ně vznesenou se obíraly do všech možných důsledků, třebas i strany o to výslovně nežádaly, jen když dá se vystihnouti jejich úmysl a směr žádosti, a dovozuje, že úřady správní měly vlastně již při vyřizování žádosti okr. nemoc, pokladny ve Znojmě uložiti jí, aby nahradila st-lce náklad vzniklý jí s pojištěním, jež ona prováděla. K těmto vývodům budiž podotknuto, že zásadu oficiosity, ovládající řízení správní, nelze vykládati tak široce, jak to činí stížnost, neboť ona neznamená, že by úřad byl povinen pečovati ex offo také o ochranu individuelních zájmů stran, a rozhodovati o nárocích, stranou vůbec ani neuplatněných anebo starati se dokonce o to, aby o nich rozhodl příslušný úřad. To musí býti ponecháno stranám samým, ba úřad nemůže ani rozhodovati o nárocích stráň podléhajících jejich volné disposici, — a o takový nárok tu nepochybně jde, — nedomáhá-li se toho strana (srovn. nál. Boh. A 355/20 a 8105/29). Ježto stížnost sama uznává, že svůj náhradní nárok proti okr. nemoc, pokladně ve Znojmě uplatnila teprve po 1. červenci 1926, tedy zahájila tento spor po dnu, kdy nabyl účinnosti zák. č. 221/24, a poněvadž spor ten, jak shora dovoženo, jest jiný než spor vyvolaný touto pokladnou proti firmě K. a W., zahájený již před 1. červencem 1926, nejsou dány předpoklady ve smyslu 2. odst. § 282 cit. zák. a nelze proto použiti ani kompetenční normy § 66 zák. č. 33/1888 zrušeného 1. odst. § 282 onoho zákona. Žal. úřad proto vyslovil právem, že zsp v Brně nebyla příslušná, aby řečený spor rozhodla, když k rozhodování takových sporů jsou nyní povolány výlučně pojišťovací soudy (§ 220 čís. 4 písm. a) cit. zák.). (Srov. Boh. A 8105/29.)