Č. 8883.

Cesty (Čechy): I. Na veřejné zařízení, poskytující jednotlivému zájemníku zvláštní prospěch, má zájemník takový přispívati úměrně svému prospěchu. — II. Faktické, byť i velmi intensivní používání příjezdní silnice železniční, ležící v území okresu jiného, jednotlivým — Č. 8883 —
1264
příslušníkem okresu sousedního, samo o sobě neodůvodňuje konkurenční povinnost tohoto sousedního okresu jako celku.
III. Předpis § 7 česk. zem. zák. č. 38/1886, že náklad na udržování příjezdní silnice rozvrhuje zv po vyslechnutí místodržitelství, není předpisem kompetenčním, ale procesním.
(Nález ze dne 12. listopadu 1930 č. 16370.)
Věc: Okres K. proti zemskému správnímu výboru v Praze o udržování železniční příjezdní silnice.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Řízení konané svého času ve smyslu zák. z 18. dubna 1886 č. 38 z. z. česk. o výstavbě a udržování železniční příjezdní silnice ke stanici J. v okresu j.-ckém bylo zakončeno výnosem zv-u v Praze z 19. července 1888, jímž bylo v dorozumění s místodržitelstvím rozhodnuto, že náklad na vystavění a udržování okresního příjezdu ke stanici j.-ské na českomoravské příční dráze včetně mostu přes potok ž.-cký nésti povinny jsou okres j.-cký, okres k.-cký a železniční erár stejným dílem po jedné třetině celého nákladu.
Když pak ředitelství stát. drah Praha-Jih žádalo dopisem ze 17. listopadu 1923 na osk v K. úhradu konkurenčního příspěvku za opravu mostu přes ž.-cký potok, obrátila se tato komise podáním z 26. listopadu 1923 na zsv v Praze, v němž uváděla, že »okres k.-cký byl povinen přispívati do vystavění místní dráhy J.—O., t. j. do roku 1906. Nejbližší místo okresu, t. j. obec V., má své nádraží v místě a silnice té vůbec od roku 1906 nepoužívá, poněvadž jest od nádraží j.-ského vzdálena 9 km.« Není tedy silnice občany okresu vůbec používána a zejména nelze mluviti o zvláštní prospěšnosti ve smyslu § 3 (míněn jest zem. zákon o příjezdních silnicích č. 38/1886), pročež prý »odpadá povinnost okresu na silnici tu přispívaticc. Podání vrcholí v petitu, »aby zsv, uváživ uvedené důvody, znovu ve věci té rozhodk. Zsv zaslal podání okresu j.-ckému k vyjádření, načež okres tento přípisem z 20. července 1924 sdělil své zamítavé stanovisko k požadavku okresu k.-ckého a uvedl, že příjezdní silnice stále ještě slouží dopravním potřebám jižních obcí okresu k.-ckého. Zsv pak nař. rozhodnutím nevyhověl žádosti osk v K., aby zastupitelský okres k.-cký byl zproštěn povinnosti přispívati na udržování příjezdní silnice k nádraží v J. ve smyslu § 3 zák. z 18. dubna 1886 č. 38 z. z., a to z těchto důvodů: Při zřizování příjezdní silnice bylo rozhodnuto, že okres k.-cký jest povinen přispívati na udržování této silnice jednou třetinou nákladu udržovacího, proto, že této příjezdní silnice bude užívati část okresu k.-ckého, zvláště pak obec V. V poměrech dopravních nastala sice jakási změna zřízením úzkokolejné dráhy J.—O. a nádraží ve V., změna tato nebyla však do té míry významná, aby mohly býti změněny i povinnosti okresu k.-ckého k udržování silnice, takže zsv výnosem z 8. července 1908 žádost okresu k.-ckého jako nepodloženou zamítl. Ale ani nově předložené žádosti za osvobození od povinnosti hraditi část udržovacích nákladů nemůže zsv vyhověti, ježto z předložených sem — Č. 8883 —
1265
dokladů nemohl nabýti přesvědčení, že poplatníci okresu k.-ckého nepoužívají příjezdní silnice, jak uvádí ve své zprávě osk v K. Naopak bylo prohlášením dopravního úřadu v J. z 23. června 1924 na jisto postaveno, že pouze jedinou firmou J. H. a syn v N. bylo r. 1923 dovezeno na nádraží v J. 147040 kg zboží a odvezeno 679730 kg zboží a v roce 1924 do 15. června dovezeno 25480 kg a odvezeno 5530 kg zboží a že též jiní poplatníci okresu příjezdní silnice užívají. Témuž nasvědčuje též výslech okr. cestáře H. v J. Uvedená fakta tedy nově potvrzují názor projevený již rozhodnutím zsv č. 67.397 z r. 1908 a brání tomu, aby zsv žádost osk v K. příznivě vyřídil.
Proti tomuto rozhodnutí podal okres k.-cký stížnost, o níž nss uvažoval následovně:
Jak vysvítá zejména z výslovné citace § 3 zák. č. 38/1886 z. z. čes., vydal žal. úřad svůj výrok jako rozhodnutí o konkurenční povinnosti, normované cit. zákonným předpisem. Zamítnuv žádost okresu k.-ckého o zproštění od dosavadní povinnosti, rozhodl tudíž zároveň, že břemeno spojené s udržováním sporné silnice bude i nadále rozvrženo rovným dílem mezi dosavadní tři interesenty.
Z důvodů rozhodovacích je zřejmo, že žal. úřad vychází shodně se stížností z názoru, že rozvrh konkurenční povinnosti ve smyslu § 3 cit. zák. jest zásadně měnitelný. Stanovisko toto nijak neodporuje základní myšlence, na níž institut zvláštní příspěvkové konkurence k veř. zařízením zřejmě spočívá a kterou lze vyjádřiti v ten způsob, že na veřejné zařízení, poskytující jednotlivému interesentu zvláštní prospěch, má takovýto interesent přispívati úměrně svému prospěchu, myšlence, která byla případně nazvána »požadavkem vyrovnávající spravedlnosti (O. Mayer: Verwaltungsrecht II., str. 231). Je-li však pojmovým základem konkurenční povinnosti zvláštní prospěch konkurentův, nemůže zásadně — pokud positivní předpis nestanoví jinak — míra tohoto prospěchu býti pro příspěvkovou povinnost lhostejná a rozvrh konkurenčních příspěvků jednou stanovený nemůže býti mechanickým klíčem, podle kterého i v budoucnosti má se příspěvek rozvrhovati bez ohledu na změny, které v míře prospěchu jednotlivých konkurenčních faktorů nastaly.
Na tomto pojetí konkurenční povinnosti spočívá i sám zák. č. 38/ 1886 z. z. čes., neboť dává výslovné ustanovení pro případ, že v poměrné účasti na prospěchu vyplývajícím z příjezdní silnice nastane změna tím, že by přibyli noví účastníci na tomto prospěchu. V § 9 se stanoví výslovně, že konkurenční povinnost má býti rozšířena i na tyto nové interesenty. Na tomže pojetí spočívá ostatně i judikatura býv. ss (srovn. Budw. 4997 A).
Žal. úřad však přes to, že vycházel z nazírání právě vysloveného, nicméně nevyhověl žádosti okresu k.-ckého o zproštění dosavadního konkurenčního závazku, založiv své rozhodnutí na předpokladu, že zvláštní prospěch stěžujícího si okresu, který jest v § 3 předposl. odst. cit. zák. požadován, je v tomto konkrétním případě dán již tím, že firma J. H. a syn, která má sídlo v N., používá silnice ke stanici j.-ské — Č. 8883 —
k dopravě značných, blíže uvedených nákladů, a že mimo to i jiní poplatníci okresu k.-ckého příjezdní silnice používají.
Pokud jde o skutečnost na prvém místě uvedenou (transport fy J. H. a syn), namítá stížnost neúplnost řízení, vytýkajíc, že žal. úřad nevyšetřil, do jaké míry používání silnice jednotlivým průmyslovým závodem má vliv na povinnost okresu jako celku, zejména, jde-li o pouhé užívání nahodilé, o jaké podle tvrzení stížnosti prý jediné může běžeti. Námitku tuto nemohl nss uznati bezdůvodnou.
Zákon č. 38/1886 ustanovuje v předposledním odstavci § 3, že povinnost přispěti k nákladům příjezdní silnice může se uložiti i sousedním okresům, jde-li o příjezdy, které jsou podle polohy své těmto okresům zvláště prospěšný. V posledním odstavci § 3 jest pak předepsáno, že ke zřízení a udržování příjezdů mají přispívati majetníci závodů obchodních a průmyslových atd., jimž z toho, že tu jest stanice železniční, vzchází zvláštní prospěch«.
Z předpisů těchto sluší souditi, že faktické, byť i velmi intensivní používání příjezdní silnice, ležící v území okresu jiného, jednotlivým příslušníkem okresu sousedního samo o sobě neodůvodňuje konkurenční povinnost tohoto sousedního okresu jako celku. Řečená okolnost mohla by nejvýše založiti individuelní povinnost onoho jednotlivého příslušníka okresu ve smyslu posl. odstavce § 3 cit. zák. Aby bylo možno usuzovati na zvláštní prospěch okresu jakožto celku, jaký má na mysli předposlední odstavec § 3 cit. zák., bylo by nutno, aby užívání přinášelo, byť i jen nepřímo, prospěch okresu jako celku, což nelze naprosto vylučovati ani tehdy, když silnice používá třeba jen jediný příslušník okresu. Žal. úřad, ač vycházel ze správného základního názoru, opominul vyšetřili, zda a které konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že užívání příjezdní silnice jmenovaným podnikem je okresu na prospěch. Pokud tedy žal. úřad přidržuje okres k.-cký k plnění povinnosti konkurenční z toho důvodu, že jeden z jeho příslušníků dosud příjezdní silnice používá, nemá jeho výrok dostatečné opory, ježto nebyl zjištěn moment, který podle toho, co bylo právě vyloženo, je právně významný. V tom spočívá však vada řízení ve smyslu § 6 zák. o ss.
Než i pokud žal. úřad opřel svůj výrok o skutečnost, že příjezdní silnice používají i jiní poplatníci okresu k.-ckého, kterážto skutečnost by arci po případě již sama o sobě stačila, aby stěžující si okres nebyl z konkurenční povinnosti propuštěn, nemá ani tento výrok dostatečné opory ve spisech. Neboť nehledě ani k tomu, že žal. úřad vůbec neuvedl, které poplatníky okresu k.-ckého měl při tom na mysli, což by mohlo býti významno pro zjištění, jde-li o zvláštní prospěch okresu, nebyla stěžujícímu si okresu poskytnuta příležitost, aby k výsledkům šetření, po této stránce provedeného, zaujal stanovisko.
Stížnost posléze vytýká nař. rozhodnutí, že bylo vydáno, aniž se žal. úřad předem dohodl se zsp-ou, jak předpisuje §§ 5 a 9 (recte § 7) zák. č. 38/1886 z. z. čes. K této námitce sluší uvésti toto:
Předpisy o tom, jak jest postupovatí při rozhodování ve smyslu § 3 cit. zák., jsou obsaženy v jeho § 7. Zde jest ustanoveno, že »jednání v příčině rozvržení nákladu na zřízení a udržování příjezdu náleží na okr. výbor toho okresu zastupitelského, v němž se nachází stanice. Nedohodnou-li se interesenti o to po dobrém, má náklad ten rozvrhnouti, půjde-li o silnici okresní, zv, vyslechnuv místodržitelstvím Není sporu o tom, že jde o silnici okresní. Rovněž není namítáno, že mělo snad napřed býti jednáno o dohodu mezi zúčastněnými interesenty. Jde pouze o to, zda zákonu bylo učiněno zadost, pokud je předepsáno spolupůsobení zsp-é. Stížnost nevyjadřuje jednoznačným způsobem, v čem vlastně vidí procesní vadu. Chce-li snad, užívajíc obratu »aniž se předem dohodl se zsp-ou«, namítati, že § 7 zák. č. 38/ 1886 požaduje pro rozhodování o konkurenční povinnosti ve smyslu § 3 cit. zák. úhrnný akt obou úřadů tam jmenovaných a že tedy rozhodnutí zsv-u, vydané bez součinnosti se zsp-ou, jest aktem úřadu nepříslušného, nelze stížnosti dáti za pravdu. Zákon, uživ v § 7 obratu »má náklad rozvrhnouti zv, vyslechnuv místodržitelství, jasně vyjádřil', že kompetenci zsv-u neváže na projev souhlasu místodržitelství, nýbrž že toliko ukládá zv-u, aby vyslechl projev mínění místodržitelství. Stejným způsobem vyložila již judikatura býv. ss-u zcela totožný obrat, použitý v § 5 téhož zák. (Budw. 1872 A). Nejde tedy v dané relaci o předpis kompetenční, nýbrž o normu, upravující řízení. Pokud stížnost míří svou námitku na porušení této formy řízení, bylo jí ovšem dáti za pravdu.
Ze správních spisů, zejména z konceptu nař. rozhodnutí, není patrno, že zsp slyšena byla a žal. úřad, ač závada tato ve stížnosti výslovně byla vytknuta, námitku stížnosti nevyvrátil, odvodního spisu vůbec nepodav. Musil tedy nss vžiti za prokázáno, že zsp vyslechnuta nebyla, což ovšem musil uznati za podstatnou vadu řízení.

Citace:

č. 8883. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 515-519.