Č. 8900.

Učitelstvo. — Zaměstnanci veřejní: I. Za platnosti zák. č. 394/24 nemá vdaná učitelka nároku na drah. přídavek na děti. — II. Ustanovení bodu 5 čl. V. vl. nař. č. 34/23, že zaměstnanci-ženy mají nárok pouze na jednotný drahotní přídavek pro svobodné, neodporuje zákonu.
(Nález ze dne 22. listopadu 1930 č. 15199.)
Věc: Anna K. v Praze (adv. Dr. Stanislav Hendrych z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o drahotní přídavek na dítě.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 2. května 1923 žádala st-lka, odborná učitelka občanské školy v P., aby jí byl přiznán drahotní přídavek se zpětnou platností na dítě, narozené dne 22. října 1922 a odůvodnila žádost svou tím, že její manžel Vilém K., soukromý učitel hudby, nemá nároku na výslužné. Žádosti té nevyhověl městský výbor školní v Praze výměrem z 11. září 1923, ježto podle výnosu zšr-y v Praze z 20. prosince 1921 část 3. odst. 8 resp. podle čl. V. bodu 5 vl. nař. č. 34/23 má žadatelka nárok pouze na drahotní přídavek pro svobodné.
V odvolání dovozovala st-lka ze souvislosti ustanovení § 6 I zák. č. 394/22 s předpisem § 6 zák. č. 455/19, že jí nárok na řečený drahotní přídavek na dítě přísluší. Odvolání zamítla zšr výnosem z 12. listopadu 1925 z důvodů nař. rozhodnutí. Další odvolání zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím z důvodů nař. výnosu, při čemž vzhledem k námitkám odvolání podotklo, že dopis přednosty presidia min. škol. z 30. dubna 1923 nebyl rozhodnutím a i kdyby byl rozhodnutím, bylo by to ve smyslu nál. Boh. A 2390/23 pro řešení stížnosti bez významu.
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad převzal důvody I. správní stolice a zamítl tedy žádost st-lčinu za přiznání drah. přídavku se zpětnou platností na dítě nar. 22. října 1922 jednak odkazem na výnos zšr-y v Praze z 20. prosince 1921 část 3 odst. 8, jednak poukazem na čl. V. bod 5 vl. nař. č. 34/23. Podle toho rozeznával žal. úřad dvě časová období co do nároku na — Č. 8900 —
1305
drah. přídavek a to dobu až do 1. ledna 1923 a dobu po tomto časovém termínu. Stížnost obírá se toliko obdobím po 1. lednu 1923 a zůstává proto nař. rozhodnutí nedotčeno, pokud se opírá o výnos zšr-y z 20. prosince 1921 a zamítá nárok na drah. přídavek za dobu od narození dítka st-lčina až do 31. prosince 1922.
Pokud jde o dobu po 31. prosinci 1922, dovozuje stížnost z ustanovení § 6 I zák. č. 394/22 v souvislosti s § 6 zák. č. 455/19, že měl žal. úřad vžiti zřetel při zkoumání nároku st-lčina na drah. přídavek na její dceru, ježto se k ní přihlíží podle § 6 odst. 2 zák. č. 455/19, jakožto příslušného předpisu pensijního, při zaopatřovacích požitcích. Je proto po názoru stížnosti v odporu se zákonem předpis čl. V bodu 5 vl. nař. č. 34/23, který stanovil, že zaměstnanci-ženy mají nárok pouze na jednotný drahotní přídavek pro svobodné, aniž vyňal z ustanovení toho učitelky veř. škol národních, a nemůže se žal. úřad o předpis ten právem opírati. Výtce této nemohl nss přiznati důvodnost.
Jak patrno z ustanovení §§ 4, 5, 6, 7, 10, 15 zák. č. 394/22, převzal také tento zákon drahotní přídavky do soustavy požitkového práva státních zaměstnanců a rozlišiv mezi zaměstnanci, kteří jsou již ve státní službě, a těmi, kteří nastoupí službu po 31. prosinci 1922, přiznal oněm přídavky na děti a jednotný drahotní přídavek. Co do otázky nároku na přídavky na děti a jednotný drahotní přídavek, určil v § 6 I, III, že jest při zkoumání nároku toho bráti zřetel toliko k členům rodiny, k nimž se přihlíží dle příslušných předpisů pensijních při zaopatřovacích požitcích. Co rozumí »rodinou« resp. čí rodinu má zákon na mysli, zda rodinu státního zaměstnance muže či státního zaměstnance ženy, sám neudává. Sluší proto pojem ten vykládati tak, jak se ustálil v jiných oborech právních a přihlédnouti při výkladu k úmyslu a duchu uvedeného předpisu.
Předpis ten je vybudován na principu alimentačním a chce tedy zaručiti zmíněné druhy stálých požitků jen těm státním zaměstnancům, jež postihuje podle platného práva povinnost vyživovací vůči příslušníkům jejich rodiny. Podle § 91 o. z. o. je otec hlavou rodiny a je povinen poskytovati své manželce přiměřenou výživu. Podle § 141 o. z. o. doléhá na otce závazek vyživovací do určitých mezí i ve příčině dětí. Není však normy, která by stejnou alimentační povinnost uloženou § 91 o. z. o. muži vůči ženě, ukládala též manželce vůči choti, naopak plyne již z obsahu § 92 a jeho zařazení za §em 91, že povinnosti uložené tímto ustanovením ženě i v souvislosti s obsahem § 44 in fine neznamenají alimentační povinnost ženy vůči manželu. Výživu dětí po rozumu předpisu § 141, blíže provedeného předpisem § 143, jest matka povinna obstarávati jen, zemřel-li manžel, či je-li bez prostředků.
Z předeslaného plyne, že závazek vyživovací vůči všem členům rodiny má jen muž. Zákon č. 394/22 chtěl zostřiti podmínky nároku státních zaměstnanců na drah. přídavky a přídavky na děti (srovn. důvodovou zprávu vlád. návrhu k zák. tomu, Tisk č. 3922 str. 14) a zrušil výslovně předpisy min. nař. 333/1918 ř. z., které v § 4 bodu 2 nařizovaly, aby při zkoumání nároku na drah. přídavek byl brán zřetel jen k dětem státního zaměstnance. Zaměnil-li zák. č. 394/22 toto ustanovení předpisem svého § 6 I, kde však operuje pojmem »členy rodiny« na rozdíl od názvu »děti« uvedeného v nař. č. 333/1918 ř. z., charakterisuje podstatně jinak jednotky, k nimž sluší přihlížeti při drah. přídavcích a liší se od dosavadního stavu zákonodárství. Leč potom může bytí podle vůle zák. subjektem nároku na přídavky na děti toliko ten, koho stíhá po zákonu alimentační povinnost vůči všem členům rodiny a tím je, jak dolíčeno, toliko státní zaměstnanec muž, nikoli i žena. Je tudíž rozhodným momentem pro výklad ustanovení § 6 I zák. č. 394/22 nikoliv okolnost, koho stíhá alimentační povinnost vůči dětem, nýbrž koho stíhá povinnost ta i vůči druhému manželi.
Když se věci takto mají, lze rozuměti »členy rodiny« ve smyslu § 6 I zák. č. 394/22 jen členy rodiny státního zaměstnance muže.
Kromě toho sluší uvážiti, že § 6 odst. 6 min. nař. č. 333/18 ř. z. kladl na roveň ženatým zaměstnancům bez dětí za určitých předpokladů i svobodné státní zaměstnance, kteří žili s prarodiči, rodiči či sourozenci ve společné domácnosti a že tedy bral zřetel při stanovení drah. přídavku i k příbuzným a tedy osobám, jež netvoří rodinu státního zaměstnance podle o. z. o. v užším slova smyslu. Zákon č. 394/22 nechtěl však poskytovati drah. přídavky i na tyto osoby a zahrnul proto, vycházeje u ženatých státních zaměstnanců z rodiny jako základu pro otázku rozsahu nároku na drah. přídavky, pod pojem »členů rodiny« toliko ony příslušníky její, kterým poskytuje platný právní řád nárok na zaopatřovací požitky po hlavě rodiny. Byla-li však kodifikována cit. ustanovením vůle zákonodárcova, zostřiti podmínky nároku na drah. přídavky a vyloučiti shora řečené osoby (ascendenty a sourozence) z kruhu osob, k nimž sluší bráti zřetel při výměře drah. přídavků, nelze slovům »k nimž se přihlíží dle příslušných předpisů pensijních při zaopatřovacích požitcích« rozuměti jinak než jako dikci, jež zužuje pojem »člena rodiny« státního zaměstnance. Nelze proto při výkladu předpisu § 6 I odst. 1 zák. č. 394/22 klásti váhu toliko na tuto vedlejší větu jeho, nýbrž nutno především přihlédnouti k hlavní větě a zejména k tomu, co chtěl zákon vyjádřiti slovy »toliko k členům rodiny«.
Za tohoto stavu věci nemá ovšem předpis § 6 odst. 2 zák. č. 455/19 o tom, že sirotci po učitelce mají nárok na zaopatřovací požitky, žádného právního vztahu k ustanovení § 6 I zák. č. 394/22 a nelze z něho nic dovoditi při zodpovědění otázky, měla-li učitelka-žena za účinnosti zák. č. 394/22 nárok na přídavek na dítě či nikoli.
Neodporuje proto zákonu ani bod 5 čl. V vl. nař. č. 34/23, který stanoví, že zaměstnanci-ženy mají nárok pouze na jednotný drah. přídavek pro svobodné, a neporušil žal. úřad zákon, opřel-li své zamítavé stanovisko o předpis ten.

Citace:

č. 8900. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 556-558.