Č. 8910.

Živnostenské právo. — Lékárny (Hlučínsko): Jaké předpisy platí na Hlučínsku o přecházení živn. oprávnění s dřívějšího na nového držitele lékárny?
(Nález ze dne 27. listopadu 1930 č. 18416.) —Č. 8910 —
Věc: Ph. Mg. Bedřich W. v K. proti ministerstvu obchodu stran osvědčení existence živn. oprávnění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 29. června 1926 žádal st-1, aby bylo vysloveno, že mu přísluší na základě ustanovení § 3 odst. 4 vl. nař. č. 321/20 oprávnění ve smyslu § 15 bodu 14 živn. řádu k výrobě jedů a přípravě látek a preparátů, které jsou určeny, aby jich bylo užito za léky, jakož i k prodeji obojích věcí, pokud není výlučně vyhrazen lékárníkům, pak k výrobě a prodeji strojených vod minerálních se stanovištěm v K. Žádost ta byla nař. rozhodnutím v pořadí instančním zamítnuta.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvažoval nso takto:
Podle ustanovení, jehož se st-1 ve své žádosti dovolal, zůstávají v platnosti zachována oprávnění k provozování nějaké živnosti neb jiné podobné výdělečné činnosti, byť i činnost ta pod živn. řád v Čsl. republice platný nespadala, těm, kdo oprávnění takových nabyli na Hlučínsku před zavedením čsl. zákonodárství, t. j. před 1. květnem 1920. Ustanovení toto jest tedy právní normou pro řešení otázky, zdali někomu přísluší oprávnění k provozování určité výdělečné činnosti na Hlučínsku na základě toho, že takového oprávnění nabyl tam před tím, než tam vstoupily v platnost a účinnost zákony a nařízení, které platily v republice Čsl. dne 1. května 1920.
Ve své žádosti uvedl st-1, že trhovou smlouvou z 19. března 1920 koupil od Pavla L. v K. živnost lékárnickou a drogistickou, kterou on provozoval na základě koncesní listiny živn. úřadu ve Vratislavi z 5. června 1913. Dle svého tvrzení převzal živnost lékárnickou a drogistickou se všemi právy ve svůj provoz podepsáním trhové smlouvy a od té doby platil též z obou živností daně. Dle koncesního dekretu zplnomocněného komisaře Čsl. republiky pro Ratibořsko z 25. srpna 1920 byla mu udělena koncese »k provozování stávající veř. lékárny v K. (dříve Pavel L.)«. Bylo tedy v koncesním dekretu poukázáno na předchůdce st-lova tím, že v závorce bylo jeho jméno uvedeno.
Z těchto okolností usuzoval st-1, že je právním nástupcem v oprávněních svého předchůdce a že vztahuje se na něho ustanovení § 3 odst. 4 vl. nař. č. 321/20, neboť živn. oprávnění, zejména oprávnění provozovati koncesi drogistickou vedle lékárnické, nabyl před 1. květnem 1920.
Ve své žádosti st-1 ani slovem nenaznačil, že tato živnost drogistická jest živností reální a neučinil tak ani v odvolání z výměru prvé stolice. Mohly tedy obě nižší stolice při svém rozhodování vycházeti z předpokladu, a také z něho vycházely, že se st-1 domáhá úředního výroku o tom, že mu před 1. květnem 1920 příslušelo a podle ustanovení § 3 odst. 4 vl. nař. č. 321/20 přísluší osobní živn. oprávnění k výrobě jedů a přípravě látek a preparátů, které jsou určeny, aby jich bylo užito za léky, jakož i k prodeji obojích věcí, pokud není výlučně vyhražen lékárníkům, pak k výrobě a prodeji strojených vod minerálních. V odvolání k min. obch. poukázal také k tomu, že výnos zplnomocněného komisaře z 25. srpna 1920 byl vydán k žádosti st-lovč z 19. března 1920 za schválení kupní smlouvy a že výnosem tím byla —Č. 8910 —
1327
tato smlouva beze všeho omezení schválena. Dle znění tohoto odvolání nutno prý si uvědomiti, že předmětná práva byla s lékárnou reálně spojena, což prý vysvítá z koncesní listiny vydané Pavlu L. dne 5. června 1913 a ze zevnějšího označení lékárny nápisem »Adler-Apotheke und Drogenhandlung«.
Těmito údaji se žal. úřad v nař. rozhodnutí nezabýval a o nich se nezmínil. Neobsahuje tedy nař. rozhodnutí výroku o těchto tvrzeních. Toto opomenutí stížnost nevytýká, nýbrž řečené údaje rekursu doslovně opakuje.
Ze stížnosti samé není patrno, má-li st-1 na mysli reální povahu živnosti drogistické nebo okolnost, že za předchůdce st-lova bylo provozování drogerie fakticky spojeno s provozováním lékárny. Z okolností, které st-1 ve svém odvolání z rozhodnutí druhé stolice uvedl a které ve stížnosti opakuje, neplyne, že by obchod drogami, který Pavel L. provozoval, byl měl povahu živnosti reální. Nějakého úředního dokladu o tom, že by tato živnost byla bývala úřadem k tomu příslušným uznána za živnost reální, st-1 nepředložil a ani netvrdil, že by takové rozhodnutí bylo bývalo vydáno.
Všechny tři instance vycházely z předpokladu, že jde o zodpovědění otázky, zdali st-li před 1. květnem 1920 příslušelo a podle § 3 odst. 4 vl. nař. č. 321/20 přísluší osobní živn. oprávnění, vyjmenovaná v § 15 bodu 14 živn. řádu. Na otázku tuto odpověděl si žal. úřad ve shodě s nižšími stolicemi záporně, a to právem:
Živn. řád pro říši Německou z 21. června 1869 B. G. Bl. str. 245 jest ovládán zásadou, že osobní živnostenské oprávnění je spojeno s osobou individuelně označenou tou měrou, že je nelze na jiné osoby přenésti. Pak ovšem nenabyl st-1 z kupní smlouvy s Pavlem L. dojednané živn. oprávnění, která on na základě koncesní listiny živn. úřadu ve Vratislavi z 5. července 1913 provozoval. Nemůže se tedy právem této smlouvy pro uplatňovaný nárok dovolávati.
V odůvodnění výměru prvé stolice, jež bylo nař. rozhodnutím recipováno, se praví, že provozování obchodu s jedy a drogerie bylo podle § 34 živn. řádu pro říši Německou, po případě podle nař. z 30. července 1900 č. 308 vázáno na zvláštní povolení druhé stolice správních úřadů, že st-1 o takové povolení do 30. dubna 1920 nezažádal a nenabyl tedy do toho dne oprávnění k provozování této živnosti. Proti tomuto zjištění poukazuje stížnost k tomu, že st-1 převzal lékárnu i drogerii od Pavla L. dne 19. března 1920, že od té doby platil daně, že v koncesním dekrete zplnomocněného komisaře pro Ratibořsko z 9. srpna 1920 je uvedeno, že st-li se uděluje koncese »k provozování stávající lékárny v K. (dříve Pavel L.)«, že tento dekret byl vydán k žádosti z 19. března 1920 za schválení kupní smlouvy a že jím byla tato kupní smlouva vzata na vědomí a schválena bez výhrad.
Než z cit. koncesního dekretu není patrno, že by jím byla st-li udělena koncese k výrobě jedů a přípravě látek i preparátů, které jsou určeny, aby jich bylo užito za léky, jakož i k prodeji obojích věcí, pokud není výlučně vyhražen lékárníkům, pak k výrobě a prodeji strojených vod minerálních. K nabytí těchto oprávnění bylo třeba zvláštní koncese. Je-li tomu tak, pak není vadou, že žal. úřad nepřihlížel při svém rozhodování k obsahu trhové smlouvy, neboť tato smlouva potřebnou koncesi nahraditi nemůže.

Citace:

č. 8910. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 577-580.