Č. 8893.

Pojištění nemocenské: Kdy jde o nový pojistný případ podle § 6 a), odst. 3 nemoc. zák. z r. 1883 při onemocnění touže chorobou?
(Nález ze dne 18. listopadu 1930 č. 14785.)
Prejudikatura: Boh. A 4754/25.
Věc: Zemský správní výbor v Praze (komisař Dr. Jiří Žofka) proti ministerstvu sociální péče o náhradu léčebného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze rozhodla výměrem z 30. března 1928 na základě § 66 nemoc. zák. ze 30. března 1888 č. 33 ř. z. ve sporu všeob. veř. nemocnice v Ž. s okr. nemoc, pojišťovnou v Ž., že pojišťovna tato není povinna nahraditi útraty vzešlé ošetřováním člena svého Josefa O. v této nemocnici od 10. února do 22. března 1926 za 28 dnů plným obnosem 476 Kč.
Min. soc. péče nevyhovělo nař. rozhodnutím odvolání zsv-u a potvrdilo rozhodnutí zsp-é v Praze.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Zákon nemocenský stanoví v § 8 odst. 3 povinnost nemoc. pokladny nahraditi veř. nemocnicím náklady na léčení a ošetření pojištěnců podle poslední třídy a to až do 4 neděl. Dle tohoto předpisu jest nemoc, pokladna prosta dalších závazků vůči veř. nemocnici, když jí nahradila za svého pojištěnce za trvání téhož pojistného případu jednou náklad za 4nedělní ošetření nemocniční. Hraditi takový náklad opětovně byla by tedy pokladna povinna jen tenkráte, kdyby nastalo nové onemocnění, čili nový pojistný případ ve smyslu nemoc, zákona. Toto právní stanovisko sdílí žal. úřad i stěžující si strana.
Jest mimo spor, že Josef O., člen okr. nemoc, pokladny v Ž., byl na účet této pokladny léčen ve všeob. veř. nemocnici v Ž. po 28 dnů od 3. prosince 1925 do 15. ledna 1926, že v době od 6.—9. února 1926 — Č. 8893 —
1289
byl v povinně pojištěném zaměstnání přihlášen u jmenované pokladny a že od 10. února do 22. března 1926 byl opětovně v ošetřování jmenované nemocnice. Na sporu jest jedině, zda tu šlo o nové onemocnění, čili o nový pojistný případ ve smyslu nemoc. zák.
Úřad uznav, že tu nejde o nový pojistný případ, opřel svůj výrok o předpis § 6 a) odst. 3 nemoc. zák., který stanoví: »Opětná nezpůsobilost k práci, nastalá následkem nemoci, na niž bylo nemocenské již poskytováno, buď jen tehdy, když nenastane později než do 8 týdnů po zastavení nemocenského, pro výpočet trvání nemocenské podpory pokládána za pokračování téhož onemocnění.
Stížnost připouští, že v daném případě jsou splněny všechny tři předpoklady uvedené v § 6 lit. a) odstavci 3 zák. nemoc, ve znění zák. z 20. listopadu 1917 č. 457 ř. z., totiž opětná nezpůsobilost k práci následkem nemoci, zachování 8nedělní lhůty mezi dobou opětného onemocnění spojeného s neschopností výdělečnou a táž choroba. Míní však, že cit. předpis mlčky v sobě obsahuje další podmínku, že pojištěnec v mezidobí nevstoupil v nový pracovní poměr. Každý nový vstup do zaměstnání povinně pojistného má prý za následek vznik nového pojistného poměru, který zakládá nárok na dávky v plném rozsahu. Stížnosti nelze přisvědčiti.
Cit. § 6 a) odst. 3 obsahuje závaznou normu o tom, kdy nastává při onemocnění toutéž chorobou nový pojistný případ, pokud se týče stanoví fikci, že nové onemocnění pro tutéž chorobu, nastavší během uvedené 8nedělní lhůty, jest pokládati za pouhé pokračování téhož onemocnění. Nutným předpokladem použití předpisu § 6 lit. a) odst. 3 jest ovšem, aby tu byl in concreto závazek pokladny k pojistným dávkám ať již proto, že členství onemocnělého k pokladně vůbec nepominulo či po zastavení nemocenského znovu bylo nabyto, nebo že onemocnění nové spadá do lhůty ochranné, vytčené v § 13 odst. 3 nem. zák.
Názor tento vyslovil nss již v nál. Boh. A 4754/25 a trvá na něm i v tomto případě.
K vývodům stížnosti se ještě podotýká: Vznik nového pracovního poměru nemá sám o sobě již ten následek, že by onemocnění nastalé po něm bylo nutno vždy pokládati za nový pojistný případ. Takovým novým případem jest toto onemocnění jen tehdy, sluší-li je pokládati za nové onemocnění (a contrario pouhého pokračování téže choroby) dle cit. § 6 lit. a) odst. 3. Běží-li podle této závazné normy o pouhé pokračování téhož onemocnění, nemá skutečnost nového pracovního poměru vzniklého před novým onemocněním jiné relevance než té, že se jí dokumentuje právě jen členství pojištěncovo, které je dle hořejších úvah předpokladem pro použití tohoto ustanovení (nehledíme-li ovšem k případům § 13 odst. 3 nem. zák., které nejsou předmětem tohoto sporu).
Ze znění toho ustanovení (slova: pro výpočet podpůrného období) a jeho zařazení jest nepochybno, že předpis ten byl vydán k ochraně nemoc, pokladen, zejména, aby při recidivách téže choroby přerušované krátkodobým zaměstnáním, nepočalo běžeti znova celé podpůrné období. Tomu výkladu svědčí i materialie k vlád. návrhu zák. o soc. pojištění, příl. 530 k stenografickému protokolu poslanecké sněmovny XXI. zasedání roku 1911, str. 171 k § 50, kde se výslovně uvádí, že ustanovení tohoto § 50 (jenž byl převzat do zák. č. 457/1917 doslovně), směřuje k ochraně nemoc, pokladen. Nesprávně proto usuzuje stížnost, že předpis onen byl vydán ve prospěch pojištěnců, totiž, aby byli zabezpečeni i tehdy, když nové onemocnění nastane po uplynutí ochranné lhůty § 13 odst. 3. Pak by byl předpis ten vlastně změnou § 13 odst. 3 o lhůtě ochranné. Že tomu tak není, jest zřejmo z hořejších úvah a také z toho, že cit. novela z r. 1917 ponechala § 13 odst. 3 nezměněný.
Stížnost hledí odchylný výklad § 6 a) odst. 3 podepříti ještě poukazem na různou výši nového nemocenského podle toho, zda pojištěnec v mezidobí, v němž byl práce schopen, byl nově zaměstnán čili nic, a úvahou, že kdyby byl nemocný vstoupil do pracovního poměru, který by podléhal pojištění u jiné nemoc, pojišťovny, byla by tato uznána povinnou zaplatiti toto nové léčebné. Změna mzdy zaměstnancovy a jí (v rámci § 6 a) odst. 1) podmíněná změna nemocenského, stejně i změna pokladny ať již přestupem pojištěnce či vstupem do nového zaměstnání, může nastati i v normálním případě nepřetržitého trvání choroby pojištěncovy, kdy použití § 6 a) odst. 3 nepřichází v úvahu. Neboť i zaměstnanec nemocný ve smyslu nemoc, zák., t. j. potřebný lékařské pomoci a léků, může setrvati v zaměstnání pojistně povinném a v tomto zaměstnání měniti nejenom mzdu, ale i pokladniční příslušnost.
Nelze proto nahlédnouti, — a stížnost toho také blíže neodůvod,ňuje — proč by tyto možnosti, stížností ventilované, bránily výkladu, který žal. úřad ve shodě se zdejší judikaturou dal cit. § 6 a) odst. 3. Dospěl-li proto žal. úřad ve shodě s hořejšími úvahami k úsudku, že nemoc, pokladna v Ž., nahradivši veř. nemocnici v Ž. náklady léčení prvého za dobu 4 neděl, úplně vyhověla své zákonné povinnosti, uložené jí předpisem 3. odst. § 8 a není již povinna vzhledem k předpisu § 6 lit. a) odst. 3 nemoc. zák. k další náhradě, nelze shledati nař. rozhodnutí nezákonným.

Citace:

č. 8893. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 540-542.