Č. 8856.


Vojenské věci: Promlčení voj. taxy nemůže počíti, dokud nevznikla povinnost platiti taxu.
(Nález ze dne 27. října 1930 č. 32388/28.)
Věc: Ing. František R. v P. proti ministerstvu vnitra o služební taxu náhradní.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Platebními rozkazy z 15. prosince 1927 vyměřil magistrát hl. města Prahy st-li na rok 1919 služební taxu náhradní částkou 113 Kč, na rok 1920 částkou 458 Kč. Odvolání z těchto platebních rozkazů nevyhověly zsp v Praze rozhodnutím ze 14. května 1928 a z 25. dubna 1928 a min. vnitra nař. rozhodnutími.
O stížnostech bylo uváženo takto:
Jde o otázku, zda právo vyměřiti taxu jest promlčeno, či nikoliv. Žal. úřad zastává názor, že — když teprve §em 2 zák. č. 231/24 byla na st-le jako domobrance, o němž nebylo u odvodu konečně rozhodnuto, rozšířena povinnost taxovní — nastala pro něho povinnost platiti taxu teprve účinností tohoto zákona a proto před touto dobou promlčení počíti nemohlo. St-1 oproti tomu namítá pouze, že okolnost ta není rozhodnou, kdyžtě učinil přihlášku již v roce 1922, takže úřad měl již tehdá podklad právní k vyměření taxy, a promlčení sluší proto čítati od této doby a nikoliv od účinnosti zák. č. 231/24. Nss nemohl tomu přisvědčiti.
Dle § 9 č. 6 zák. z 10. února 1907 č. 30 ř. z. platí co se týče promlčení voj. taxy obdobně ustanovení zák. z 18. března 1878 č. 31 ř. z.
Dle § 1 tohoto zák. počíná promlčení, když dojde správní rok, v němž poplatník učinil zadost povinnosti své, oznámiti resp. podati základy k vyměření nebo předepsání, anebo, není-li poplatník povinen tak učiniti, když dojde rok správní, v němž poplatek povinný vzešel.
Promlčení práva předpokládá pojmově, že právo, které se má promlčeti, již existuje. Dokud právo to neexistuje, nemůže promlčecí lhůta počíti. Poněvadž však právo, požadovati určitou dávku, není nežli rubem povinnosti, dávku zaplatiti, nemůže důsledně o promlčení a tedy ani o počátku běhu promlčecí lhůty býti řeč, dokud nevznikla příslušná dávková povinnost.
Nař. rozhodnutí vycházejí z předpokladu, že st-1 nepodléhal podle zák. č. 30/1907 ř. z. povinnosti platiti vojenskou taxu náhradní, a že tato povinnost byla naň vztažena teprve zákonem z 29. září 1924 č. 231 Sb. Proti tomuto předpokladu st-1 ani po stránce skutkové ani po stránce právní nebrojí. Jestli však povinnost platiti voj. taxu náhradní byla st-li uložena teprve zákonem č. 231/24, a tedy právo státu na vojenskou taxu náhradní vzniklo teprve účinností tohoto zák., t. j. podle § 5 dnem 5. listopadu 1924, pak nemohlo před tímto termínem počíti ani promlčení práva na taxu.
Okolnost, že st-1 v roce 1922 aneb i dříve podal přihlášku k voj. taxe náhradní, je v tom směru docela irelevantní, neboť podání přihlášky osobou v době podání k placení taxy nepovinnou nemohlo poskytnouti státu právní podklad pro to, aby této osobě taxu předepsal.
Vyslovil-li tedy žal. úřad, že vyměřená voj. taxa náhradní není promlčena, nelze shledati, že by výrok ten odporoval zákonu.
Citace:
č. 8856. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 459-460.