— Č. 8721 —
899
Č. 8721.
Stavební právo (Morava). — Řízení správní:
1. O pojmu »chodníku« podle stav. řádu mor. — II. Příkaz udělený majiteli domu podle § 101 stav. ř. mor., aby zřídil podél domu chodník, nevyžaduje předchozího komisionelního řízení.
(Nález ze dne 5. září 1930 č. 13789.)
Věc: Dr. Roman H. v K. proti moravskému zemskému výboru v Brně o zřízení chodníku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. — Č. 8721 —
Důvody: Výměrem z 12. června 1926 nařídila městská rada v Kroměříži st-li na základě § 101 mor. stav. řádu, aby podél celého svého domu — u něhož, jak se v úvodu cit. výměru konstatuje, není dosud položen dlážděný chodník — dal položiti modré drobové obruby, 31,6 cm široké, 20 cm vysoké a nejméně 90 cm dlouhé. Tento příkaz městské rady byl k rekursu st-lovu usnesením měst. zastupitelstva z 8. září 1926 potvrzen a jeho další rekurs nař. rozhodnutím zamítnut. Maje rozhodovati o stížnosti do tohoto rozhodnutí musil se nss nejprve zabývati námitkou odv. spisu žal. úřadu, že stížnost jest nepřípustná. Po názoru žal. úřadu stojí jí totiž v cestě okolnost, že st-1 při místním komis, šetření, konaném ve sporné věci žal. úřadem dne 27. června 1927, nejen nenamítal nic ani proti skutkovému zjištění, z něhož technický znalec vycházel, ani proti jeho závěrům a konečnému posudku, nýbrž dokonce výslovně prohlásil, že nemá, co by k posudku znaleckému podotkl a protokol vlastnoručně podepsal. Z toho a ze zásady koncentrační, jež řízení ve věcech stavebních ovládá, usuzuje žal. úřad, že st-1 pozbyl práva vznášeti námitky, které uplatniti měl při komis, jednání samém.
Tento názor žal. úřadu jest mylný a závěr z něho vyvozený nesprávný. — V daném případě jde o nařízení zříditi chodník, jež bylo dáno st-li na základě § 101 mor. stav. řádu. Příkaz takový — kromě případu, že by šlo o chodník při silnicích státních neb okresních, kde jest třeba dohody s orgány tyto komunikace spravujícími — zákon nejen neváže na jakékoli předchozí řízení se stranami, ale v bodu 8 cit. § dokonce stanoví, »že před udělením nařízení stavebním úřadem ke zřízení chodníku není třeba komis. jednání.« Když tedy zákon od komis. jednání před vydáním příkazu ve smyslu § 101 mor. stav. řádu výslovně upouští, pak v řízení podle tohoto § nemůže přijití vůbec k místu zásada koncentrační, která naopak obligatorní komisionelní jednání se stranami předpokládá, jako tomu jest na př. v konsensním řízení stav. podle §§ 37 a násl. mor. stav. řádu, ve vyvlastňovacím řízení podle § 5 zák. o stav. ruchu č. 43/28 a j. Ostatně i tam, kde koncentrační zásada přichází k platnosti, může, není-li odchylného positivního předpisu, podle povahy věci v tomto ohledu míti právní relevanci toliko komis, jednání, prováděné rozhodujícím úřadem stolice první, nikoliv instancí odvolací. Pro náhled, zastávaný v odv. spise žal. úřadu, že totiž řízení ve věcech stavebních vůbec, tedy bez výminky ve všech záležitostech upravených řády stavebními, je ovládáno zásadou koncentrační, není nikde opory.
I když tudíž st-1 při komisi, konané žal. úřadem z podnětu jeho odvolání dne 27. června 1927, nevznesl proti skutkovému zjištění techn. znalce ani proti závěru a konečnému posudku znal. námitek, nepozbyl tím práva obrany, zaručeného mu v § 2 zák. o ss.
Jiná jest ovšem otázka, zda jednotlivé námitky, v soudní stížnosti uplatňované, jsou přípustný s hlediska § 5 zák. o ss. Jest proto stížnost ve svém celku, jako mimořádný prostředek opravný, přípustná a musil ji nss podrobiti svému přezkoumání.
St-1 popírá svou povinnost zříditi chodník, odvolávaje se na to, že podél jeho domu dlážděný chodník již ode dávna je, takže ustanovení — Č. 8721 —
901
§ 101 mor. stav. řádu zde nemá místa. O námitce této uvažoval nss takto:
V § 101 bodu 6 mor. stav. řádu ze 16. června 1894 č. 64 z. z., změněného zákonem ze 16. června 1914 č. 44 z. z. se stanoví: »V takových třídách, kde dosud ještě není dlážděných chodníků, buďtež tyto chodníky náležitým způsobem od majetníků domů nebo vlastníků pozemků na vyzvání se strany stav. úřadu zřízeny, jakmile zájmy obchodu nebo změny v základním útvaru budov toho vymáhají.«
Podle tohoto zákonného předpisu by tedy nař. rozhodnutí bylo odůvodněno tehdy, jestliže podél domu st-lova dosud chodníku není, resp. do roku 1926, kdy město provedlo předláždění ulice, nebylo. Za tohoto předpokladu totiž má zmíněný zákonný předpis povahu donucující a nemůže se mu žádný majitel domu pod jakoukoli záminkou vymknouti. Dlužno proto zkoumati, zda ve sporném případě tento rozhodující předpoklad jest splněn.
Podle odůvodnění v odpor vzatého rozhodnutí bylo při komis, šetření, konaném dne 27. června 1927, zjištěno, že ulice , průměrně 4,50 m široká, byla až do roku 1926 vydlážděna neotesaným lomovým kamenem, t. zv. kuláčem a to po celé šířce mezi domy tím způsobem, že dlažba měla do středu ulice rigolový spád, umožňující odpad vod srážkových. Proti tomuto zjištění nevznesl st-1 při komisi námitek a také ani ve stížnosti k nss jeho správnost nepopírá. Vzhledem k tomu jde v podstatě o otázku, sluší-li na dlažbu, která až do roku 1926 podél domu st-lova nesporně byla, pohlížeti jako na dlážděný chodník (trottoir). Žal. úřad zodpověděl tuto otázku záporně a to z toho důvodu, že podle nesporného stavu do roku 1926 nebyl v ulici činěn rozdíl mezi vozovkou a vyvýšenou částí ulice, kterou se vozovka od ostatní uliční plochy, sloužící zpravidla k frekvenci pěší, odlišuje a kterážto vyvýšená část právě se jmenuje chodníkem.
Pojem chodníku, který podle § 101 mor. stav. řádu má býti ve městech zřízen zásadně při každé budově, jakož i při každém pozemku po celé jejich délce vedle ulice, třídy nebo náměstí, není v zákoně blíže definován. Leč — jak již slovo »chodník« samo o sobě naznačuje — dlužno chodníkem rozuměti onu část uličního pozemku (zpravidla podél domů), která svou úpravou je vyhražena pro pěší, při čemž však pro kvalifikaci takto upraveného pruhu ulice jako »chodníku« je bez významu jeho šířka, stejně jako okolnost, k níž poukazuje stížnost, že chodník vedle vlastního svého určení slouží obyčejně také k odvrácení srážkových vod od domů a k odvádění jich do uličních kanálů. Že by však před rokem 1926 ulice při domě st-lově byla bývala upravena uvedeným způsobem, st-1 v řízení správním netvrdil a netvrdí to ani v soudní stížnosti.
Podle toho, co řečeno, dlažba ulice a chodník nejsou ve stav. řádě pojmy totožné, nýbrž od sebe podstatně se lišící, jak nasvědčuje na př. také § 127 mor. stav. řádu, který obě tyto součásti ulice uvádí vedle sebe.
Byla-li tedy v daném případě ulice až do roku 1926 po celé šířce mezi domy vydlážděna neotesaným lomovým kamenem se spádem k rigolu uprostřed ulice, nebylo možno tuto dlažbu považovati za »chodník« a to nejen ve smyslu § 101 nynějšího stav. řádu, ale ani po rozumu dříve platného stav. řádu z 20. prosince 1869 č. 1 z. z. z roku 1870, který v § 55 ukládal stavebníkům »udělati na své útraty chodníky (trottoir) z ploch dostatečně tvrdých a pravidelných«, což o dřívější dlažbě z lámaného neotesaného kamene v ulici říci nelze.
Právem proto mor. zv v nař. rozhodnutí vyslovil, že sporná dlažba podél domu st-lova nebyla chodníkem, a že tudíž po této stránce podmínky pro příkaz stav. úřadu ve smyslu § 101 stav. řádu jsou dány. Dovolává-li se stížnost na potvrzení svého stanoviska nál. býv. ss-u, Budw. A 1848/1903, sluší na to odpověděti, že nálezem tím byl sice příkaz zříditi chodník, daný majiteli domu podle § 99 stav. řádu pro zem. hlav. město Brno, který jest totožný s §em 101 mor. stav. řádu pro venkov, zrušen, nikoli však z důvodů věcných, nýbrž pro vadu řízení. —