Č. 8830.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Předpis § 282, odst. 2 zák. č. 221/24 o tom, že ustanovení dřívějších právních předpisů o nemocenském pojištění, uvedených v odstavci prvém jest i nadále použiti při rozhodování podání, stížností a sporů, podaných nebo zahájených přede dnem účinnosti ustanovení zák. č. 221/24 o pojištění nemocenském, jest normou čistě procesní.
(Nález ze dne 20. října 1930 č. 29711/28.)
Věc: Hugo T. v N. proti župnímu úřadu v Turč. Sv. Martině o pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním výměrem z 22. října 1926 předepsala okr. nemoc, pojišťovna v Trenčíně st-li za jeho zaměstnance (v platebním výměru jmenovitě neuvedené) dodatečně podle § 12 zák. čl. XIX: 1907 za dobu od května 1923 do 30. června 1926 nemocenské příspěvky částkou 3693 Kč 91 h. Tento předpis potvrdil v pořadu instančním župní úřad v Turč. Sv. Martině nař. rozhodnutím s tímto odůvodněním: Ve smyslu § 12 zák. čl. XIX: 1907, resp. § 17 zák. č. 221/24 je zaměstnavatel povinen přihlásiti u příslušné nemoc, pojišťovny osoby u něho zaměstnané a ve smyslu § 19 zák. č. 221/24 každou změnu, týkající se okolností uvedených v § 18 výše cit. zák. Zaměstnavatel, který včas neoznámil okolností v § 18 uvedených, jest povinen ve smyslu § 20 cit. zák. zaplatiti pojišťovně peníz, rovnající se dlužnému pojistnému. Při kontrole, kterou okr. nemoc, pojišťovna provedla, zjistilo se, že zaměstnavatel buď všecky své zaměstnance nepřihlásil, nebo sice přihlásil, ale s menším platem. Nemoc, příspěvky vyměřené z vyplacené mzdy nesouhlasí s příspěvky vyměřenými podle přihlášek zaměstnavatelových a zaměstnavatel nemůže přesně udati, které částky nepatří do mezd a vztahují se na jiná vydání, a proto je povinen dodatečně vyměřené příspěvky pojišťovně zaplatiti.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost brání se poukazem na § 20 zák. čl. XIX: 1907 a dovozuje, že předpokladem dodatečného předpisu na podkladě provedené revise — Č. 8830 —
1144
jest, aby nějaké nedoplatky byly nepochybně zjištěny, dále namítá, že v dotyčném plat. výměru má pojišťovna podle § 7 nař. stát. poj. úřadu 13101/1917 přesně označiti, za kterého zaměstnance a za kterou dobu má zaměstnavatel příspěvky zaplatiti, a že není přípustno úhrnné vyměření bez těchto dat. Žal. úřad naproti tomu posoudil sporný případ podle § 20 zákona č. 221/24, jenž se ani obsahově nekryje s ustanovením cit. § 20 zák. čl. XIX: 1907. Třeba proto vzhledem k odchylnému právnímu stanovisku stížnosti především zkoumati, zdali žal. úřad právem daný spor řešil podle materielně-právních předpisů zák. č. 221/24.
Po této stránce bylo uvážiti, že v předmětném sporu jde o to, zdali okr. nemoc, pojišťovně v T. přísluší nárok na doplatek pojistných příspěvků z nemoc, pojištění zaměstnanců za období před 1. červencem 1926. Do tohoto dne upravoval pojištění zaměstnanců pro případ nemoci na území Slov. zák. článek XIX: 1907 a právní předpisy jej pozměňující a doplňující. Zákon pak č. 221/24 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří vstoupil v platnost dnem 1. července 1926 (§ 148 zák. č. 148/25) a teprve tímto dnem pozbyly platnosti shora cit. normy o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci.
Podle § 1 zák. čl. XIX: 1907 ve znění zák. č. 268/19 a § 60.cit. zák. čl. nastává nemoc, pojištění ex lege. vstupem pojištěnce do zaměstnání povinně pojištěného a tímto dnem nabývá pojišťovna nároku na pojistné příspěvky ve výměře určené tehdy platnými předpisy (srovnej §§ 24, 25, 41 zák. čl. XIX: 1907 a § 5 nař. st. poj. uř. č. 13101/1917). Nabyla-li však strana za platnosti dřívějších právních předpisů nějakého práva ze zákona samého a nebrání-li tomu kogentní předpis nového zákona, musí úřad, i když rozhoduje za platnosti tohoto nového zákona, založiti své rozhodnutí na normě dřívější, platné v době vzniku sporného právního nároku nebo právního poměru (srov. Boh. A 3559/24 a 6743/27).
O takový případ tu jde, jak shora uvedeno. Bylo by tedy daný případ posouditi podle právních předpisů platných před 1. červencem 1926, nebrání-li tomu ovšem kogentní předpis nového zák. č. 221/24, za jehož platnosti byl zahájen předmětný spor.
Přichází tu v úvahu přechodné ustanovení § 282 zák. č. 221/24, jenž v odstavci prvém zbavuje platnosti dosavadní předpisy upravující nemoc, pojištění dnem, kdy nabudou účinnosti ustanovení tohoto zákona , a jenž dále v odstavci druhém stanoví: »Uvedených právních předpisů jest však i nadále použiti při rozhodování podání, stížností a sporů, jež byly podány nebo zahájeny přede dnem, kdy nabudou účinnosti ustanovení tohoto zákona o pojištění nemocenském. Žal. úřad zřejmě v tomto předpisu § 282 odst. 2 per argumentům a contrario spatřoval takovou kogentní normu, jež vylučuje po dni účinnosti zák. č. 221/24 rozhodování podle norem dříve platných bez ohledu na to, zda jde o otázky práva procesního nebo materielního.
Stylisace § 282 odst. 2 svádí snad k tomuto výkladu. Než při jeho interpretaci dlužno přihlédnouti ke smyslu tohoto ustanovení, jak se podává ze spojitosti jednotlivých ustanovení § 282 a jejich účelu. V odstavci prvém zbaveny jsou platnosti dnem účinnosti zákona dosud platné normy o pojištění nemoc., nebyla jím však dotčena materielní práva za platnosti těchto norem nabytá, resp. právní poměry za jejich platnosti založené. Zrušením uvedených norem bylo by ovšem dnem účinnosti zák. č. 221/24, t. j. dnem 1. července 1926, znemožněno uplatňovati před veřejnoprávním forem ona práva, nebo domáhali se určení právních poměrů, založených za platnosti starého zákona, způsobem dosavadním, ježto cit. odstavcem 1. § 282 byly odstraněny i dosavadní předpisy rázu procesního, zejména předpisy kompetenční, a nový zákon č. 221/24 upravuje kompetenci a řízení jen pro tento zákon. Tomu chtěl odpomoci § 282 v dalších svých odstavcích.
Ustanovením odstavce 2. shora slovně citovaným, umožnil zákon, aby spory zahájené před jeho účinností podle dosavadních norem mohly býti dokončeny způsobem dosavadním, a aby takovéto spory, zahájené teprve po jeho účinnosti, byly procesně posuzovány jako spory podle tohoto zákona, t. j., aby na ně buď přímo, nebo, nelze-li toho pro různost dřívější úpravy, aspoň obdobně byly použity jeho předpisy, upravující kompetenci a řízení.
Možno tedy odstavec 2. § 282 jen tak chápati, že jest normou čistě procesní, omezující se na přechodnou úpravu otázek kompetence a řízení, takže výrazem »rozhodování« zde použitým není míněn obsah rozhodnutí (věcná stránka rozhodování), nýbrž způsob rozhodování (procesní stránka rozhodování). Tomu svědčí i další odstavce § 282, jež navazujíce na ustanovení odstavce 2. (slůvko »však«) upravují výhradně otázky práva procesního (kompetence).
Výklad odchylný, že by spory zahájené po 1. červenci 1926 i po stránce materielně-právní musely býti rozhodovány podle nového zákona, vedl by k absurdnostem a konsekvencím zákonem jistě nezamýšleným. Tak by na příklad bylo existenci pojistného poměru z doby před 1. červencem 1926, práva a závazky z něho plynoucí, včasnost přihlášek a odhlášek atd. posuzovati podle norem platných před 1. červencem 1926 jen tehdy, byl-li spor zahájen před tímto dnem, a tato nahodilá okolnost, pro povahu nároku bezvýznamná, by rozhodovala o existenci práv a právních poměrů, vyplynuvších z dřívějších norem, které nový zákon v mnohém směru upravuje odchylně. Výkladu, že cit. odstavec druhý § 282 jest normou čistě procesní, svědčí ostatně i materiálie zákona.. Tak praví »Zpráva výboru sociálně-politického a výboru rozpočtového«, tisk 4795, na str. 18: »Nově vsunuté tři odstavce upravují způsob, jak mají býti zkoncovány věci zahájené a nevyřízené za působnosti zrušeného zákona.«
Z těchto úvah plyne, že úřad měl spornou věc posouditi podle normy platné v době založení sporného závazku, t. j. podle zák. čl. XIX: 1907 a případných jeho doplňků, a nikoliv, jak učinil, podle zák. č. 221/24. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 8830. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 395-397.