Č. 8942.

Vojenské věci. — Zaměstnanci veřejní: Bývalé manželce vojenského gážisty, jejíž manželství bylo soudně rozloučeno, nepřísluší podle zák. ř. 41/1887 ř. z. nárok na vdovskou pensi.
(Nález ze dne 11. prosince 1930 č. 19314.) — Č. 8942 —
Prejudikatura: Boh. A 3273/24.
Věc: Anna K. ve V. proti ministerstvu národní obrany o vdovskou pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 15. prosince 1927 obrátila se st-lka na mno se žádostí, aby jí byly podle § 3 zák. z r. 1887 přiznány zaopatřovací požitky po zemřelém Janu K., uvádějíc, že Jan K., její manžel, byl po státním převratu převzat jako gážista ve výslužbě do svazku čsl. branné moci. a že jejich manželství bylo bez st-lčina zavinění dne 27. prosince 1924 rozvedeno a usnesením zem. civ. soudu v Praze ze 14. dubna 1926 rozloučeno, na kteréž rozluce nemá st-lka viny. Současně žádala st-lka, aby jí bylo povoleno pobírati zaopatřovací požitky v cizině.
Nař. rozhodnutím vyslovilo mno, že nemůže vůbec jednati o st-lčině žádosti za přiznání zaopatřovacích požitků po voj. pensistovi Janu K. z těchto důvodů: St-lčin nárok na zaopatřovací požitky jest posuzovati podle zák. z 27. dubna 1887 č. 41 ř. z. Podle ustanovení 1. odst. § 1 tohoto zák. mají nárok na vdovskou pensi — ovšem za splnění stanovených podmínek — jen vdovy po důstojnících. St-lka není však vdovou po zemřelém Janu K., protože rozlukou manželství, provedenou rozsudkem zem. soudu civilního v Praze ze 14. dubna 1926, který rozsudek nabyl právní moci 6. května 1926, bylo její manželství s Janem K. fakticky a právně zrušeno a nadále neexistovalo, proto rozloučená manželka nemůže býti považována za vdovu, když její rozloučený manžel zemřel. Z toho důvodu je také zbytečná její žádost za povolení výplaty zaopatřovacích požitků do ciziny.
Stížnost do tohoto rozhodnutí, dovozující, že st-lce přísluší nárok na výslužné, neuznal nss důvodnou.
V zákoně z 27. dubna 1887 č. 41 ř. z., na jehož základě vznesla st-lka nárok na zaopatřovací požitky po zemřelém Janu K., a s jehož hledisek posoudil věc též žal. úřad, jest v § 1 stanoveno, že vdovy po důstojnících . . . mají nárok na stálé roční výslužné, bylo-li manželství uzavřeno za aktivní služby manželovy nebo před jeho vstoupením do vojenské služby, a jestliže atd. V § 2 se praví, že na stálé roční výslužné mají nárok také vdovy po důstojnících, kteří se oženili na odpočinku, jakož i vdovy po důstojnících v záloze . . . Konečně pak jest stanoveno v § 3 lit. c), že z nároku na stálé roční výslužné je vyloučena vdova, která v čase, když její manžel zemřel, s ním společně nežila, ač neprokáže-li, že to není její vinou.
Podle těchto ustanovení zařazených do oddílu I., nadepsaného: »o nárocích na zaopatření vdov a sirotků po důstojnících« má tedy nárok na stálé roční výslužné vdova po osobě vojenské, a v daném případě jest jen spor o výklad slova »vdova«, zda totiž jest za vdovu po důstojníku pokládati též ženu, jejíž manželství s oním důstojníkem, později zemřelým, bylo pravoplatně rozloučeno.
Otázkou, koho sluší rozuměti vdovou, zabýval se nss již v nál. Boh. A 3273/24 a dovodil zde, že vdovou jest rozuměti jen onu manželku, jejíž manželství bylo rozloučeno smrtí manželovou. Bylo-li tedy manželství co do svazku rozvázáno jiným způsobem než smrti, t. j. — Č. 8942—
1401
rozlukou manželství, není tu, zemře-li později bývalý manžel, vdovy, stejně jako se tím, že muž zemře, nestane vdovou žena, jejíž manželství bylo prohlášeno za neplatné. Třebaže manželství, které bylo později rozloučeno, bylo před rozlukou manželstvím skutečným se všemi právními účinky, zanikl rozlukou svazek manželský, a nelze pro případ, že rozloučený manžel později zemře, pojmově mluviti o vdově. Jinak jest tomu při rozvodu manželství, jímž zrušena byla pouze povinnost manželského spolužití, aniž co bylo měněno na právní existenci manželského svazku, jenž i po provedeném rozchodu trvá dále, jako trvá dále v případě, že rozchod takový provedli manželé svémocně bez rozvodového výroku příslušného soudu. Jest proto žena rozvedená, dokud manželský svazek nebyl rozloučen, manželkou a stane se vdovou, bylo-li manželství rozvedené, tedy co do právního svazku trvající, rozloučeno manželovou smrtí.
Podle těchto hledisek má proto žena pouze rozvedená, stavši se smrtí manželovou vdovou, podle zásad §§ 1 a 2 zák. č. 41/1887 v principu nárok na výslužné, a může býti nároku svého zbavena jen potud, pokud jest z nároku toho vyloučena positivními ustanoveními § 3, jež ovšem jsou ustanoveními, vylučujícími z nároku vdovy, kdežto manželka rozloučená, nestavší se smrtí rozloučeného manžela vdovou, nároku na výslužné vůbec nemá.
Opaku nelze právem dovozovati, jak se stížnost snaží, z ustanovení lit. c) § 3 cit. zák., jež přes to, že vylučuje z nároku na výslužné vdovu, jež v době manželovy smrti nežila s ním společně, přece zachovává nárok ten vdově, u níž k rozchodu došlo bez její viny. Vždyť ustanovení to mluví jen o faktickém spolužití manželů a podstatou jeho jest, že zbavuje nároku vdovu, tedy ženu, jejíž manželství v době manželovy smrti právně trvalo, pro případ, že manželé fakticky spolu nežili, a z této výluky činí výjimku v případě, že k tomuto faktickému stavu došlo bez manželčiny viny. Není tedy správno, co stížnost tvrdí, že totiž v ustanovení tom činí zákon rozdíl v tom směru, jak z rozloučení manželství došlo, a není proto správný ani závěr stížností činěný, že nárok na výslužné má žena, jejíž manželství bylo rozloučeno bez její viny. Jak patrno, nečiní stížnost rozdílu mezi rozlukou manželství jako právní institucí s určitými důsledky již podle práva soukromého, a mezi skutečností faktického manželského spolužití. Pojmy ty však spolu zaměňovati nelze.
Rovněž míjí se cíle stížnost potud, pokud poukazuje na ustanovení § 17 zák. z 15. května 1896 č. 74 ř. z., podle něhož rozvedená manželka státního zaměstnance pozbývá jen tenkráte svých nároků na vdovskou pensi, je-li dokázáno, že rozvod se stal její vinou, z kterého ustanovení chce stížnost vzhledem ke skutečnosti, že v době vydání zák. č. 41/87 byla rozluka katolického manželství vyloučena, analogicky dovoditi, že také rozloučená manželka osoby v § 1 nebo 2 zák. č. 41/87 jmenované pozbývá nároku na výslužné jen tenkráte, bylo-li manželství rozloučeno z její viny, čehož však v případě st-lčině nebylo. Stanovisko stížnosti selhává tu již proto, že ustanovení § 17 zák. č. 74/96, jehož se dovolává, týká se jen civilních zaměstnanců státních, nikoliv osob vojenských, jmenovaných v §§ 1 a 2 zák. č. 41/87. Než i kdyby přes to mohl býti k tomuto ustanovení vzat zřetel v relaci stížností namítané, nebylo by možno shledati závěr stížnosti správným. Vždyť v době, kdy zákon č. 41/87 byl vydán, byla při manželstvech křesťanů-nekatolíků, židů a osob, nepříslušejících k některému uznanému náboženskému vyznání rozluka možná, a třebaže fakticky většina státních zaměstnanců byla vyznání katolického, tedy přece nebyl případ rozluky manželství u státních zaměstnanců vyloučen. Jestliže pak zákon přes to ženě z manželství rozloučeného výslovného nároku na vdovskou pensi neposkytl, pak nutno míti za to, že zákonodárce, upraviv nároky vdov rozvedených, nechtěl ženám z manželství rozloučených poskytnouti nároku na vdovskou pensi a že tedy jim vdovské pense neposkytl vědomě, přiznav vdovskou pensi toliko vdově. St-lčin nárok na vdovské výslužné nemůže býti právem opírán ani o to, že — jak stížnost tvrdí — platil její bývalý manžel pravidelně a nepřetržitě premie na vdovskou pensi a to již proto, poněvadž se st-lka, jak patrno z toho, co dřivé uvedeno, smrtí svého bývalého manžela vdovou jeho nestala.
Pro spor, zda st-lce přísluší proti státu nárok na výslužné, jest ovšem bez významu i stížností tvrzená skutečnost, že k rozluce svolila st-lka jen na základě prohlášení svého bývalého manžela, že pro případ smrti bude používati práv jako jeho vdova, a že bude míti nárok na vdovskou pensi, neboť skutečnost ta st-lce proti státu nárok na výslužné založiti nemohla. Otázkou pak, zda a jaký reflex bude na usnesení zem. civ. soudu v Praze, jímž byla vyslovena rozluka st-lčina manželství, míti okolnost, že st-lčin nárok na výslužné nebyl uznán, se nss vůbec zabývati nemůže.

Citace:

č. 8942. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 651-654.