Č. 8929.

Cesty. — Policejní právo trestní (Slovensko):
I. O skutkové podstatě přestupku zabrání části veřejné cesty obecní pro potřebu soukromou. — II. Strana může — třebas byla z policejního přestupku osvobozena — býti odsouzena k náhradě útrat, které svým zaviněným opomenutím způsobila.
(Nález ze dne 5. prosince 1930 č. 18786.)
Věc: Jan V., Petr, Jan a Vasil M. a Ondřej a Petr H. ve Z. proti ministerstvu veřejných prací o silniční přestupek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozsudkem okresního úřadu ve S. z 7. října 1925 byl Jan V. ze Z. uznán vinným přestupkem § 126 zák. čl. 1:1890, jehož se dopustil tím, že na jaře roku 1925 obsadil ve Z. obecní cestu a přihradil ji ke své zahradě proutěným a drátěným plotem. Jmenovaný byl odsouzen k pokutě 40 Kč, pro případ nedobytnosti k 2dennímu uzavření. Trestní řízení vedené proti Petru, Janu a Vasilu M. a proti Andreji a Petru H. ve Z. bylo na základě 2. bodu § 151 trest. pol. řádu zastaveno, avšak jmenovaní byli spolu s Janem V. uznáni povinnými, aby zabranou obecní cestu do 15 dnů uvolnili a zaplatili útraty řízení. Rozsudkem župního úřadu v Košicích z 25. května 1926 byl rozsudek I. stolice potvrzen a odvolání proti tomu podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto. O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
St-lé Petro, Jan a Vasil M. a Andrej a Petro H. namítají, že byli neprávem uznáni povinnými, aby zaplatili útraty řízení a uvolnili cestu, kterou zaujali, ježto byli z přestupku silničního zákona osvobození. Činí tak bezdůvodně.
Podle výslovného ustanovení § 214 polic. trest. řádu může býti obviněný i v tom případě, že byl osvobozen nebo řízení proti němu bylo zastaveno, odsouzen k náhradě útrat, které způsobil svým zaviněným opominutím. Že by v konkrétním případě nebylo podmínek pro uložení útrat podle tohoto ustanovení policejního trestního řádu, stížnost nenamítá a nebylo proto pro nss příčiny, aby se touto otázkou zabýval. Pokud jde o výrok o uvolnění zaujaté cesty, sluší poukázati na ustanovení § 106 zák. čl. 1:1890, z něhož plyne, že povinnost k nápravě bezprávného stavu trvá i tehdy, když dojde k zastavení trestního řízení z důvodu promlčení.
O námitkách st-le Jana V. uvážil nss toto:
Žal. úřad postavil se v nař. rozhodnutí na stanovisko, že skutková podstata přestupku § 126 zák. čl. 1:1890 je dána již tehdy, když někdo zaujme obecní veřejnou cestu nebo její část k soukromým účelům, a že pro posouzení této skutkové podstaty je právně bez významu, zdali osoba, jež tak učinila, tvrdí, že k pozemku, přes který ona veřejná cesta vede, nabyla práva vlastnického na základě vydržení. Stížnost pokládá toto stanovisko žal. úřadu za nesprávné, hájíc názor, že o přestupku § 126 zák. čl. 1:1890 nemůže býti řeči, když st-1 nabyl ke spornému pozemku na základě dlouholeté držby práva vlastnického. Nss neuznal toto stanovisko stížnosti správným.
V § 126 zák. čl. 1:1890 je bezpodmínečně zakázáno zabrati nebo přejinačiti cestu nebo jakoukoli její část pro soukromou potřebu a na přestoupení tohoto zákazu jest stanovena trestní sankce. Účelem tohoto zákonného ustanovení jest — jak plyne i z jeho zařazení do hlavy III. cit. zák., pojednávající mimo jiné o přestupcích proti neporušenosti cestového tělesa a jeho příslušnosti — chrániti existenci veřejné cesty proti zásahům osob soukromých. Z toho plyne, že — pokud veřejná cesta trvá po právu — není soukromníkům dovoleno zabrati jakoukoli její část pro svou soukromou potřebu. Podle § 47 cit. zák. ke zrušení obecní cesty nebo její části může dojiti toliko pravoplatným usnesením obecního zastupitelstva. Pokud k takovému usnesení obecního zastupitelstva nedošlo, existuje obecní cesta po právu a soukromé její zabrání spadá pod trestní sankci cit. § 126.
Z toho plyne pro konkrétní případ, že žal. úřad správně podřadil činnost jmenovaného st-le pod ustanovení § 126 zák. čl. 1:1890, když týž ani netvrdí, že cesta, o kterou jde, byla zrušena usnesením obecního zastupitelstva, a doznává, že část této cesty zabral pro svoje účely soukromé. Odvolává-li se st-1 pro svoje stanovisko na praksi býv. uher. min. obch., stačí na to odpověděti, že právní názor tohoto úřadu nemůže býti pro nss rozhodným, aniž bylo třeba zkoumati, zdali rozhodnutí, na něž stížnost poukazuje, vůbec se obírala otázkou, kterou bylo řešiti v konkrétním případě.

Citace:

č. 8929. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 622-623.