Č. 8851.

Stavební právo (Čechy): Slovy »tam, kde se veřejně chodí« v § 18 čes. stav. řádu (zák. č. 5/1889 z. z. čes.) rozumí se jen pasáž, mající právní charakter veřejné komunikace, nikoliv pasáž, která tohoto charakteru postrádá, třeba po ní lidé fakticky chodí.
(Nález ze dne 27. října 1930 č. 15474/28.)
Věc: Josef a Františka M. v H. proti zemskému správnímu výboru v Praze o určení stavební čáry.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Při komisi konané o žádosti st-lů za povolení ke stavbě rodinného domu v H. konstatovala komise, že přední průčelí novostavby je projektováno do čáry předního průčelí domu č. p. 76, takže roh novostavby přijde přes stávající cestu, která svým trváním a užíváním nabyla práva veřejnosti, a o jejíž zveřejnění se jedná. Nelze proto povoliti stavbu dříve, dokud pro veřejnost nebude upravena cesta nová.
Obecní rada usnesla se dle výměru z 19. června 1927 stavbu nepovoliti, toto usnesení její bylo však k rekursu st-lů zrušeno výměrem — Č. 8851 —
1197
osk v Ž. z 28. července 1927 s tím, aby o námitkách rekurentů bylo rozhodnuto obecním zastupitelstvem dle § 131 stav. řádu. Obecni zastupitelstvo usneslo se pak dne 6. srpna 1927 vzhledem k tomu, že se jedná o novostavbu při veř. cestě, kde se veřejně chodí, ustanoviti dříve stav. čáru ve vzdálenosti 3 m od hrany stávající veř. cesty a žádost za povolení ke stavbě vrátiti s tím, aby podána byla žádost nová. Rekurs, v němž st-lé namítali, že po pozemku nevede veř. cesta, zejména že neexistuje pravoplatné rozhodnutí, kterým by veřejnost zmíněné cesty byla založena neb uznána, a že nelze určovati stav. čáru bez náležitého řízení, zamítla osk v Ž. výměrem z 26. září 1927 proto, že by část zamýšlené stavby st-lů zasahovala do cesty, která v plenární schůzi osk dne 23. srpna 1927 byla prohlášena za veřejnou, a že st-lé mohou bez obtíží stavěti na stanovenou vzdálenost od veřejné cesty, ježto mají dosti místa na svém pozemku.
Odvolání st-lů, v němž zejména bylo vytýkáno, že zveřejnění cesty nevešlo dosud v moc práva, a že nelze soukromý majetek jejich prohlašovati za veř. cestu, zamítl zsv v Praze nař. rozhodnutím poukázav na to, že rozhodnutí nižších stolic opírají se o ustanovení § 18 stav. řádu, kterým se předpisuje, aby stav. čára a rovinná výška určena byla při novostavbách, přestavbách a přístavbách všude tam, kde se veřejně chodí. Poněvadž navrhovaná stavba má přiléhati k cestě veřejně užívané, bylo by zastavění této cesty v rozporu s veřejnými zájmy komunikačními. Při tom dlužno hleděti k tomu, že podle § 18 stav. řádu nutno ustanoviti stav. čáru, kdykoliv se provádí nová stavba tam, kde se veřejně chodí. V daném případě je prokázáno, že po cestě vedoucí kolem projektované stavby se veřejně chodí, je tudíž otázka, zdali cesta ta byla již příslušnými úřady prohlášena za veřejnou čili nic, zcela nerozhodnou.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí založeno jest na skutkovém zjištění, že po cestě vedoucí kolem projektované novostavby se fakticky veřejně chodí, a na právním názoru, že fakt tento sám o sobě stačí, aby pro novostavbu onu požadováno bylo předchozí určení stav. čáry ve smyslu § 18 stav. řádu, a že netřeba zabývati se otázkou, byla-li cesta ona nějakým úředním aktem za veřejnou prohlášena. Stížnost naproti tomu popírá nejen fakt, že se po uvedené cestě veřejně chodí, ale brojí i proti uvedenému právnímu názoru žal. úřadu a tvrdí, že jen pravoplatné úřední rozhodnutí o zveřejnění dotčené cesty mohlo by založiti zmíněnou povinnost stavebníkovu, týkající se předchozího určení stav. čáry.
Ve sporu tom jde o výklad § 18 odst. 1 stav. řádu, jenž ustanovuje, že za sdělení stav. čáry žádati jest vždy, jde-li o novou stavbu, přístavbu nebo přestavbu »tam, kde se veřejně chodíce. Otázka jest, co rozuměti jest slovy »tam, kde se veřejně chodíce. Pro vyšetření pravého významu těchto slov třeba především přihlédnouti ke stejně autentickému textu německému, který k označení staveb podléhajících určení stav. čáry užívá výrazu »bei allen an der offentlichen Passage zu fůhrenden Neubauten etc.ee a tím zcela jasně dává na jevo, že povinnost ke sdělení resp. určení stavební čáry může založiti jen vztah stavby ke komunikaci veřejné. To potvrzuje i nadpis části II b) stav. řádu jednající o určení stav. čáry a niveau a obsahujicí v sobě i zmíněný § 18, neboť v nadpisu tom se mluví o ustanovení stav. čáry a niveau »při veř. třídách nebo ulicích«, čímž míněny jsou jen komunikace veřejné. Z toho jest patrno, že slovy »tam, kde se veřejně chodíce, nenaznačuje zákon jakoukoliv fakticky k chůzi veřejně používanou komunikaci, nýbrž jen komunikaci takovou, které i právně přiznati lze charakter veř. komunikace. Správnost tohoto úsudku plyne i z účelu, jemuž slouží určení stav. čáry, neboť tato má býti hranicí mezi soukromým staveništěm a plochou věnovanou k účelu veř. komunikace. Proto při úvaze o povinnosti stavebníkově dle § 18 stav. řádu nestačí konstatovati, že někudy veřejně se chodí bez ohledu na to, zda děje se tak právem či neprávem, nýbrž dlužno zkoumati, zda komunikace, při níž má se stavětí, jest také právně komunikací veřejnou. Existuje-li v době rozhodování o potřebě určení stav. čáry již pravoplatný výrok příslušného úřadu o veřejné povaze dotčené komunikace, pak ovšem jest výrok ten závazný i pro stav. úřad. Není-li tu avšak takového výroku, pak jest věcí stav. úřadu, aby sám v řízení o určení stav. čáry řešil si otázku onu prejudicielně, při čemž ovšem nemůže opírati se o pouhý fakt, že po komunikaci fakticky veřejně se chodí, nýbrž musí zkoumati, zda dotčená plocha jest i právně komunikací veřejnou, t. j. byla-li výslovně neb mlčky vlastníkem věnována k tomu, aby sloužila veř. komunikaci.
Při řešení otázky, byla-li určitá plocha mlčky vlastníkem určena za komunikaci veřejnou, může arci padati na váhu i fakt, že se užívalo komunikace skutečně s vědomím vlastníka jako komunikace veřejné, leč tento fakt musil by bezvadně v řízení býti vyšetřen, což se tu nestalo. Žal. úřad nejen nekonal šetření o tom, zda zmíněné cesty fakticky jako veřejné se užívá, ačkoliv o tento moment se opírá, a st-lé jej popírají, nýbrž nezabýval se vůbec otázkou další, zda totiž st-lé dali k užívání tomu mlčky svůj souhlas. Kromě toho dlužno vytknouti, že žal. úřad i při svém názoru, že jde o komunikaci podle § 18 stav. řádu, měl dříve, než určit stavební čáru, provésti předepsané řízení podle § 19 stav. řádu, což učiniti opomenul, a stížnost právem i v tom vidí vadu řízení.
Poněvadž nař. rozhodnutí je především nezákonným, ježto je založeno na mylném právním názoru, že již pouhé faktum, že lidé někudy veřejně chodí, zakládá povinnost určení stav. čáry pro přilehlou stavbu, bylo je pro tuto nezákonnost zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 8851. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 448-450.