Č. 8840

.
Pojištění nemocenské: I. O nemocenském pojištění domovníků.
Policejní právo trestní: K trestnosti omisivního přestupku policejního není třeba subjektivního zavinění.
(Nález ze dne 23. října 1930 č. 16150.)
Prejudikatura: Ad II. Boh. A 183/19, 386/20, 2327/23, 5489/26.
Věc: Josefa H. v K. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody : Nař. rozhodnutím vyslovilo min. soc. péče pořadem stolic, že se st-lka uznává vinnou přestupkem § 31 zák. nemoc. z 30. března 1888 č. 33 ř. z., jehož se dopustila tím, že nepřihlásila domovnici Janu N. v K., že odsuzuje se dle § 67 tohoto zák. k pokutě 10 Kč, v případě nedobytnosti k vězení na 24 hodin a že konečně se uznává povinnou zaplatiti povinné příspěvky za lanu N. se zpětnou platností od 25. června 1921.
O stížnosti bylo uvažováno takto:
V daném případě je nesporno, že Jana N. jest nepřetržitě od května 1918 domovnicí v domě čp. . . . v K. Vztahuje se proto na ni předpis § 17 zák. č. 82/20 o právních poměrech domovníků, podle kterého se zákon o nemoc, pojištění vztahuje také na domovníky, pokud nevykonávají domovnické práce jenom jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně (§ 1 nemoc. zák.).
Poněvadž je nesporno, že Jana N. koná nepřetržitě práce domovnické po dobu mnoha let, může v konkrétním případě běžeti jen o otázku, zda domovnictví u Jany N. je zaměstnáním hlavním, jak vyslovil žal. úřad, či vedlejším, jak se snaží dovoditi stížnost. Stížnost namítá především, že v případech, kdy dle smlouvy domovník dostává za obstarání domovnických prací pouze bezplatný byt a nikoli také odměnu v penězích, je domovnictví nutně zaměstnáním — Č. 8840 —
1171
vedlejším, poněvadž samo o sobě existenci domovníkovu nezajišťuje, nýbrž pouze ukojuje jeho potřebu bydlení. Pramen hlavní jeho potřeby — obživy — je v takových případech hledati jinde než v domovnictví.
K této námitce dlužno však upozorniti, že o takový případ v tomto sporu nejde. Žal. úřad zjistil — a st-lka toto zjištění vůbec nenapadá — že kromě bezplatného bytu dostává N. za své služby domovnické měsíčně 80 Kč. Sluší-li snad chápati námitku stížnosti tak, že N. od st-lky samé nedostává za služby domovnické odměnu v penězích, byla by námitka taková lichou, uváží-li se, že dle § 7 a) nemoc. zák. pod pojem pracovního výdělku řaditi nutno i plnění osob třetích, pokud obvyklé jich poskytování má vliv na výpočet pracovní mzdy. Pod takové plnění spadá v daném případě i příjem, jaký plyne N. od nájemníků za úklid a čistění domu pokud se týče za poskytování klíče domovního, jak k tomu poukázal také žal. úřad v doslovu svého odůvodnění. Pakli se tedy stížnost snaží opříti svůj závěr o tom, že domovnictví je zaměstnáním vedlejším, o mylný a spisům odporující předpoklad, že N. za služby domovnické jest odměňována pouze bezplatným bytem, nelze ji shledati odůvodněnou.
Těžiště stížnosti spočívá v námitce, že hlavním zaměstnáním N. není domovnictví, nýbrž posluhování v jiných domácnostech, které tvoří hlavní pramen výživy.
Žal. úřad pokládá za prokázáno, že hlavním zdrojem výživy N. je domovnictví, z něhož jí plyne stálý měsíční příjem 80 Kč, kdežto pouhou nahodilou občasnou posluhou vydělá si pouze asi 30 Kč měsíčně. Tomuto skutkovému zjištění vytýká st-lka vadnost, poněvadž prý nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, zda Jana N. konala posluhovačské práce také v jiných domácnostech a zda ii dlužno pokládati za posluhovačku. Výtkou takto formulovanou namítá však st-lka pouze povšechně, že skutková podstata věci nebyla dostatečně zjištěna, aniž výtku tu blíže konkretisuje. Potom arciť nemohl nss seznati, že by řízení bylo zůstalo v podstatných částech kusým a nemohl proto výtku vadnosti uznati důvodnou.
St-lka brojí dále i pod zorným úhlem výtky nezákonnosti proti pojmu posluhovačky, jak jej žal. úřad ve svém rozhodnutí uvedl slovy, že N. není posluhovačkou dle § 2 nem. zák. proto, že nevykonává práce ve více domácnostech na základě trvalejšího současného pracovního poměru.
K výtce této poznamenává nss, že slovy těmito chtěl žal. úřad patrně dáti výraz myšlence, že v daném případě šlo jen o posluhy nahodilé, nikoli však o posluhy takové intensity početné i časové, že by vtiskovaly tomuto jejímu zaměstnání povahu zaměstnání převážného pokud se týče hlavního, a že by N. bylo podle povahy posluh pokládati za posluhovačku jsoucí v trvalejším současném pracovním poměru ve více domácnostech.
Úřad hodnotil oněmi slovy výsledky skutkového zjištění. Proti správnosti skutkového zjištění nevznesla st-lka konkrétní výtky vadnosti, tak že nutno dle § 6 zák. o ss z něho vycházeti. S tímto skutkovým zjištěním není však v rozporu ani hodnocení jeho, které vyznělo v ten rozum, že pro otázku pojistné povinnosti N. nemůže přijití v úvahu ona činnost podřadná spočívající v nahodilých posluhách a že tedy pro řešení této otázky nelze při vzájemném odvažování pravidelné činnosti domovnické se strany jedné a nahodilých posluh se strany druhé N. pokládati za posluhovačku, nýbrž za domovnici. Stížnost spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí dále v tom, že prý nebyla prokázána subjektivní vina st-lčina, že by totiž tu byl na její straně zlý úmysl, pokud se týče vědomí, že dopouští se přestupku správního. Ve spojení s tím vznáší pak i námitku neúplnosti řízení, která spočívá prý v tom, že se úřad nezabýval otázkou zlého úmyslu a vědomí trestnosti. Spatřuje pak dokonce i »zmatečnost« trestního nálezu v opomenutí žal. úřadu odůvodniti v nálezu řádně i otázku subj. viny jako podstatné známky správního přestupku trestního. Ani tyto námitky neshledal nss odůvodněnými.
Přestupek § 67 zák. nemoc. jest podle své povahy omisivním přestupkem policejním, k jehož podstatě stačí, že příkaz policejním předpisem daný nebyl splněn tím, komu jest dotyčná povinnost uložena a který je za její splnění odpověděn (srov. Boh. A 183/19, 386/20, 2327/23 a 5489/26 a Budw. A 6893). Nelze proto spatřovati ani nezákonnost ani vadnost řízení, tím méně zmatečnost trestního nálezu v tom, že se žal. úřad nezabýval otázkou zavinění st-lčina.

Citace:

č. 8840. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 422-424.