Č. 8855.

Železniční právo: Na udělení výhody podle posl. odst. čl. XIX zák. č. 149/1910 ř. z. o drahách nižšího řádu není právního nároku.
(Nález ze dne 27. října 1930 č. 23209/28.)
Věc: Městská obec Ú. proti ministerstvu železnic o dopravu stavebního materiálu pro malodráhu za režijní sazby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádostí ze 13. března 1928 domáhala se stěžující si obec, aby jí žal. min. jako koncesionářce místních elektrických drah poskytlo slevu dovozného pro stavební a provozní materiál nově budovaných tratí z P. do Ch., z V. do V. a pro stavbu 2. koleje elektrické dráhy z P. do T., jakož i pro vlečky její elektrické dráhy do některých průmyslových závodů v Ú. Svoji žádost opírala o ustanovení čl. I odst. 3, čl. II odst. 1, čl. XIX a čl. XXVIII odst. 4 zák. z 8. srpna 1910 č. 149 ř. z. o drahách nižšího řádu.
Žádosti této žal. min. nař. rozhodnutím nevyhovělo z důvodu, že k takové slevě není zákonné povinnosti a že by také odporovalo intencím zák. z 18. prosince 1922 č. 404 Sb. a vl. nař. z 25. září 1924 č. 206 Sb., aby přiznáním přepravních slev byla zvyšována rentabilita podniku, jehož finanční situace není ostatně nijak nepříznivá, na úkor provozních příjmů ostatních drah, jež jako podnik spravovaný podle zásad obchodního hospodaření musí samy podle § 2 cit. vl. nař. hraditi ze svých provozních příjmů veškeré své výdaje.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí tohoto podané musil se nss nejprve zabývati otázkou, zda tímto rozhodnutím, t. j. odepřením, poskytnouti stěžující si obci požadovanou slevu, bylo jí v jejích právech ublíženo (§ 2 zák. o ss). Takovéto porušení práva mohlo by tu býti jen tenkráte, kdyby st-lce po zákonu příslušel právní nárok na poskytnutí uvedených slev. St-lka právní nárok tohoto obsahu dovozuje z ustanovení čl. II odst. 1 a čl. XIX zák. z 8. srpna 1910 č. 149 ř. z. o drahách nižšího řádu, jež sice upravují poměry místních drah, avšak podle čl. XXVIII odst. 4 téhož zák. se vztahují také na dráhy drobné.
Z ustanovení čl. II odst. 1 cit. zák. nelze vyvoditi, že by podnikatelům místních a tedy také drobných drah příslušel právní nárok na slevu shora naznačenou. V ustanovení tom ukládá se železničním úřadům jen, aby při koncesování místních drah povolovaly všechny možné úlevy pro předběžné práce, stavbu a vystrojení. Nehledě k tomu, že příkaz ten jest příliš všeobecný, než aby se z něho dalo dovoditi, které možné úlevy jsou tu míněny, jde tu zřejmě o pouhou liberaci od povinností, uložených zákonem podnikatelům drah vyššího řádu při provádění — Č. 8855 —
předběžných prací, stavbě a vystrojení těchto drah, nikoli však o nějakou výhodu resp. přímou podporu státní správou železniční. Že ostatně zákonodárce neměl v čl. II odst. 1 na mysli dopravní slevy uvedené v čl. XIX odst. posl., vyplývá z předpisu čl. XVIII odst. 1, jenž označuje úlevy uvedené v čl. XVIII, XIX, XXI a XXII za úlevy jiné (další) než ty, jež jsou normovány v článcích předcházejících čl. XVIII.
Ustanovení čl. XIX posl. odst. cit. zák., jehož se st-lka k obhájení svého nároku dále dovolává, zdál by se ovšem podle svého znění nasvědčovati tomu, že koncesionáři místni resp. drobné dráhy skutečně přísluší za okolností tam uvedených právní nárok na to, aby předměty tam vyjmenované byly pro ni po státních drahách dopravovány za snížené sazby tarifní. Leč ustanovení to nelze čisti samo o sobě; při výkladu jeho třeba vžiti také zřetel k ustanovení čl. XVIII odst. 1 cit. zák., jenž stanoví, že kromě úlev propůjčených podnikům místních drah podle předcházejících článků mohou jim býti poskytnuty podle úvahy vlády také další úlevy uvedené v tomto článku a v následujících článcích XIX, XXI a XXII.
Tento zákonný stav připouští dvojí výklad: bud’ znamená úvodní věta čl. XVIII generelní zásadu, že všechny úlevy, na něž je pamatováno v dalších ustanoveních, může vláda poskytovati podle svého uvážení, tedy bez nároku podnikatele na jejich poskytnutí, a pak lze v ustanovení čl. XIX posl. odst. spatřovati pouhou direktivu, že vláda, přizná-li dráze dle své úvahy výhodu zde vzpomenutou, je povinna přiznati ji v rozsahu zde normovaném, — nebo se zmocnění čl. XVIII věty 1. vztahuje pouze na ony úlevy, o nichž se v dalších článcích praví, že mohou býti poskytnuty, nikoli však také na výhodu čl. XIX posl. odst., jež vzhledem ke svému imperativnímu znění má povahu předpisu samostatného, na nějž se shora zmíněná generelní zásada nevztahuje. Znění zákona samo nepodává dostatečný podklad ani pro tento ani pro onen výklad, zejména nelze ani z povahy jednotlivých úlev, resp. výhod, na něž v článcích zde uvedených je pamatováno, poznati, proč by také poskytnutí výhody podle čl. XIX posl. odst. mělo na rozdíl ode všech ostatních býti vládě ukládáno závazně. Maje se rozhodnouti pro jednu z obou těchto alternativ musil tedy nss hledati jinou výkladovou pomůcku, a tu nalezl v genesi sporného zákonného ustanovení.
Až do vydání zák. č. 149/10 platil o drahách nižšího řádu zák. z 31. prosince 1894 č. 2 ř. z. z r. 1895 se změnami stanovenými zákonem z 1. července 1901 č. 85 ř. z. V čl. IX. zák. z r. 1894 — jenž posléze cit. zákonem dotčen nebyl — se praví, že státní správa železniční může za souhlasu min. fin. propůjčiti drahám nižšího řádu různé úlevy a výhody, uvedené zde pod č. 1—4. Výpočet těchto úlev a výhod odpovídá celkem onomu výpočtu, jenž v zák. č. 149/10 jest obsažen v článcích XVIII, XIX, XXI a XXII; zejména pak je zde pod č. 4 uvedena stejná výhoda, jakou přislibuje zák. č. 149/10 v posl. odst. čl. XIX. Vzhledem k jasnému znění zák. z r. 1894 je tedy nepochybno, že za platnosti tohoto zákona podnikatelům na výhodu tohoto druhu právní nárok nepříslušel. Na tomto zákonném stavu provedena zákonem z r. 1910 změna tím způsobem, že jednak úlevy a výhody, pojaté dosud do jediného článku, rozvrženy byly do článků několika, při čemž vůdčí zásada, že tyto úlevy a výhody mohou býti vládou poskytovány dle jejího uvážení, pojata do úvodu prvého z článků těch, a dále změněna fakultativní dikce čl. IX bodu 4 v kategorickou dikci čl. XIX posl. odst.
Že změna ta v prvém směru jest pouhou změnou rázu technického, je jasno. Nss však dospěl k názoru, že ani v druhém směru nezamýšlel zákonodárce přivoditi změnu materielního rázu, t. j. v tom smyslu, že by dosavadní fakultativnost při poskytování sporné výhody měla býti změněna v povinnost vlády výhodu tu poskytnouti. Nss byl při tom veden úvahou, že zákonodárce, kdyby byl změnu takovou chtěl přivoditi, byl by to musil vyjádřiti jasněji; zejména nebyl by směl ustanovení, mělo-li se z předpisu fakultativního změniti v předpis kogentní, ponechati zařáděno mezi všemi ostatními předpisy, jimž podle vůdčí zásady vyslovené v úvodní větě čl. XVIII měl i nadále zůstati zachován ráz fakultativní. K tomu budiž ještě poznamenáno, že ani v materialiích k zák. č. 149/10 není nejmenší zmínky o tom, že by snad změna v dikci sporného ustanovení byla provedena úmyslně a s intencí zaručiti napříště podnikatelům drah nižšího řádu právní nárok na přiznání této výhody.
Veden těmito úvahami, dospěl nss k názoru, že st-lka ani z ustanovení čl. XIX posl. odst. zák. č. 149/10 nemůže dovozovati právní nárok na poskytnutí výhody zde uvedené. Nemohlo proto odepřením této výhody býti porušeno žádné subj. právo st-lčino a slušelo stížnost její zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 8855. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství, JUDr. V. Tomsa, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 457-459.